RECENZE / Před 45 lety vznikl snímek, který se zapsal do filmového nebe v žánrech sci-fi i hororu zároveň. Ano, řeč je o slavném Vetřelci režiséra Ridleyho Scotta. Z filmového originálu se vyvinula „franšíza“, která naštěstí neměla jednoznačně sestupnou tendenci. Novinka Vetřelec: Romulus je sedmým a zřejmě nikoliv posledním dílem.
Režisér Scott měl jednu věc společnou například s Georgem Millerem, tvůrcem ságy o Šíleném Maxovi. Nestačí jim ukázat divákovi svět odlišný od našeho. Oni sami v něj potřebují věřit, a proto domýšlejí celou „mytologii“ svých světů, která není vidět, ale která vysvětluje nejrůznější podivné detaily zobrazené na plátně. Scottovi výrazně v tomto přístupu pomohl avantgardní švýcarský výtvarník H. R. Giger; ani jemu nestačilo navrhnout podobu monstra. Potřeboval promyslet celý jeho reprodukční cyklus i stavbu těla. I díky tomu vzniklo silné, nadčasové dílo, které také přispělo ke vzniku nejnavštěvovanější výstavy loňského roku.
Když sám Ridley Scott začal rozvíjet své dílo prequely Prometheus a Vetřelec: Covenant, rozbalil před divákem mnohem širší plátno, na kterém načrtává život ve vesmíru jako neustálou štafetu, kde jedna forma života přechází v jinou. Série filmů o drastické smrti jsou vlastně zároveň velkou oslavou života.
Mnohé diváky však Prométheus zklamal, protože se při vší své mytologičnosti odklonil od thrillerového základu, který fungoval jako spolehlivý nosič námětů a nápadů. Vetřelce: Romula natočil relativně nový režisér Fede Alvarez, jenž se uvedl remakem hororu Lesní duch (Evil Dead). Od jeho Romula se čekal velký návrat k původnímu Scottovu pojetí Vetřelce; ostatně dějově na něj přímo navazuje. Očekávání Alvarez částečně naplnil, ale Scottovu vizi se mu posunout dál podařilo jen nepatrně.
Jestli si pamatujete, v jedničce poslala Ripleyová smrtonosného vetřelce, xenomorfa s kyselinou místo krve, do otevřeného vesmíru. Jenže pro hamižné korporace byl takový netvor příliš vzácným zbožím, takže ho záchranná výprava našla, oživila a zbytek si můžete domyslet. Na palubu lodi, kde se činil vetřelec, se nyní dostává parta toužící uprchnout z těžařské kolonie a postupně se seznamuje s hrůznou minulostí a ještě hrůznější současností.
Hrdinové jsou poměrně mladí, za čímž cítíme snahu produkčního studia přizpůsobit sérii mladšímu publiku. Hlavní hrdinkou, „novou Ripleyovou“, je Rain. Zahrála ji Cailee Spaeny, pohledná herečka, která ale není schopná příliš měnit výraz a jejímu chlapskému drsňáctví se nějak zdráháme uvěřit. V patách se jí stále drží Andy, android naprogramovaný tak, aby dělal to, co je pro ni nejlepší. Andy tu ztělesňuje nový pohled na motiv umělé inteligence. Pohybuje se přesně na onom rozhraní, které dělá starosti aktérům aktuální debaty o AI. I když v zásadě pomáhá lidem, může dělat kontroverzní rozhodnutí, jako například usmrtit člověka v zájmu přežití větší skupiny. Andy tu není strašidelným šíleným robotem, spíše nejednoznačným pomocníkem, se kterým se lidé teprve učí žít.
Přestože je snímek očekávanou vyvražďovačkou, nechybí tu ryzí sci-fi motivy, některé dokonce docela originální. Scénář například zajímavě využívá vypínatelnou gravitaci v kosmické stanici, díky níž nejprve Rain likviduje vetřelce, aby pak sama musela tančit mezi cákanci vznášející se kyseliny.
Název Romulus opět odkazuje k pozemské mytologii, pro niž má Ridley Scott slabost. Tak, jak se v báji o Romulovi a Removi krmí batolata mlékem vlčice, podobně se tu navzájem, často ovšem nechtěně, podporují různé životní formy. Jedním z navracejících se motivů celé série je mateřství. Tentokrát tu figuruje nejednoznačně, spíše jako temná, nepředvídatelná situace, která život může dávat i brát.
Film trochu vypadá, jako by ho točil fanoušek vetřelčí ságy než tvůrce s vlastní vizí, jakým byl třeba David Fincher, režisér Vetřelce 3. Znalce potěší hlášky z raných dílů, ano, tak nějak si představujeme fanfikci. Alvarez dokonce nově natočil jednu scénu, kterou nechal Scott z jedničky vystřihnout, aby netříštila děj.
Podtrženo, sečteno: fanoušky rozhodně neurazí, ale filmové gurmány nenadchne. Zázrak se nekoná.