Ministr zemědělství Jiří Milek se v minulém týdnu po jednání s francouzským ministrem zemědělství Stéphanem Travertem vyjádřil, že by se měl administrativně stanovit povinný podíl tuzemských potravin prodávaných v tuzemských obchodech. Na první pohled to může vypadat jako skvělá věc. Lokální suroviny, výrobce a dodavatele by chtěl podporovat asi každý. Při bližším pohledu jde ale o obrovský populismus a snahu o porušení základního principu, na kterém stojí Evropská unie – totiž principu volného pohybu zboží.

Není těžké si odvodit, jaké firmy se sídlem v České republice by toto uvolněné místo pro tuzemské potraviny obsadily. Je to další z mnoha příkladů systému „malá domů“ tak typického pro Andreje Babiše. Pod kouřovou clonou konání líbivého dobra se odehrává sprostá nehoráznost.

Administrativní stanovení povinného podílu tuzemské potravinářské produkce při prodejích v ČR by bylo nepochybně také základním porušením podnikatelských svobod, a především by se takový krok negativně dotkl i českých spotřebitelů. Výsledkem by bylo nutně omezení nabídky potravin na trhu, ale i možný nárůst cen potravin, neboť značná část potravin zahraničního původu prodávaných v ČR se zde prodává především kvůli tomu, že jsou oproti národní produkci levnější.

Jako z jiného světa je také snaha o administrativní stanovení zisků ve výrobní vertikále potravin. Tyto snahy míří v naší zemi především na maloobchodní sítě, které by měly potraviny prodávat maximálně se ziskem 10 procent. Takové myšlenky připomínají někdejší Státní plánovací komisi a moc dobře si pamatujeme, že se toto centrální plánování v minulosti absolutně neosvědčilo. Naopak, ceny potravin bylo třeba v předlistopadovém období nutné dotovat takzvanou zápornou daní z obratu, tedy z peněz daňových poplatníků. To, že si lidé administrativně stanovené ceny potravin dotují v praxi z vlastních kapes, už ovšem režim svým občanům nesdělil. Kromě toho ukazují veškerá srovnání cen potravin v současné době s cenami potravin před rokem 1989, že dnes jsou potraviny levnější, protože mezitím se výrazně zvýšily platy občanů. Dnes si tak může spotřebitel koupit díky svým příjmům více potravinářských produktů než tehdy, a to ve všech kategoriích potravin a nápojů. Tento stav byl umožněn především volnou soutěží výrobců potravin na trhu – a bylo by proti zájmům spotřebitelů ČR na něm něco administrativně měnit.

V zájmu každé země by měl být co nejvyšší podíl tuzemských potravin prodávaných na tuzemském trhu. Musí se to ale stát ze svobodné vůle spotřebitelů, kteří se tak mohou rozhodnout na základě objektivních argumentů či na základě přirozeného patriotismu. Vyměnit zahraniční produkty za potraviny z podniků Agrofertu nepovažuji za nic pozitivního pro drobné výrobce a producenty a nakonec ani pro spotřebitele.

Autorka je poslankyní za ODS