Většina obyvatel skutečně uvěřila slibům jedné strany, že právě ona je ta jediná a pravá, která dokáže zajistit tu opravdovou „vládu lidu“, tedy demokracii, že právě ona dokáže zajistit spravedlnost a prosperitu. Zanedlouho se ukázalo, že ta „spravedlnost“ a ta „prosperita“ rozhodně nebyly míněny pro všechny.

Došlo na kádrové čistky a obsazování pozic podle stranické příslušnosti. Tisk byl pod kontrolou nové státní moci. Záhy se přistoupilo ke změně ústavy. Následovala vlna nemilosrdných represí vůči všem latentním nepřizpůsobivým živlům, kritikům a údajným zrádcům (později se jim říkalo zaprodanci a ztroskotanci). Občané se dělili na osoby vhodné a nevhodné, na spolehlivé a nespolehlivé. Tzv. beztřídní společnost se opírala o třídní nenávist. Špiclovalo se a udávalo. Zemi opustila podstatná část skutečných elit národa ze všech společenských vrstev a profesí. Degradovala úroveň vzdělání. Přepisovaly se dějiny. Umění bylo poplatné době a podléhalo cenzuře. Veřejné mínění bylo masivně manipulováno plošnou všudypřítomnou propagandou. Země odstřihla své vazby směrem na západ a odvolávala se na východní vzory.

Lídr partaje koncentroval ohromnou moc. Stát se stal takovou jeho firmou. Likvidoval i možné konkurenty z vlastních řad. Bezpečnostní složky státu a justice sloužily vůli jedné strany. Lidé ztráceli svou důstojnost a stávali se anonymními částicemi davu, šedé zóny, mas. Uchvatitelé moci neponechali nic náhodě. Diskusi nahradil diktát. Demagogie a brutální síla vytěsnily pojmy jako pravda, pluralita, svoboda, vyšší principy mravní, aj.

Nově nastolený režim se opíral o strach a lež. Zákony se šily na míru vyvoleným. Správný byl jen jeden názor, ten jejich. Vítězili praktici života, kteří se obratně přizpůsobili novým poměrům. Lidé se báli svobodně myslet, konat, mluvit, jednat a rozhodovat se. Utíkali do svých mikrosvětů, do modelů tiché pasivní rezistence v ostrůvcích pozitivní deviace. Novodobá vrchnost hlídala své zájmy a své mocenské pozice za vydatné pomoci své politické policie. Vybočení z řady řadového občana byl nejen delikt, nýbrž rovnou zločin, nepřátelský akt vůči zřízení.

Oni nekecali, makali a slibovali všem, že bude líp. A těm, kteří podle nich prý kradli bylo třeba zakroutit krkem. Kriminalizovali své oponenty a následně je likvidovali. Parlament a jiné dříve demokratické instituce ztrácely svůj původní význam. Vše bylo podřízeno vůli údajné nerozborné jednotě pracujícího lidu. V tzv. Národní frontě asistovali komparsisté jiných stran, a to nejen v pozici užitečných idiotů, nýbrž i spolupachatelů. Soužili ďáblu, jako mnozí jiní. Jedni kvůli kariéře a prospěchu, jiní ze strachu, jen kvůli holému přežívání.

Kdeže se to všechno událo? A kdy to bylo? Aha. Uf. No, já už jsem se lekl, že je to scénář naší velmi blízké budoucnosti. Posuďte sami. Jeden „malý“ puč a svoboda je fuč.

Komunismus není jen o ideologii či symbolech, ale zejména o schématech myšlení a jednání. A ta mají zkušení bývalí karierní soudruzi a estébáci zadřené pod kůží. I proto je tak nebezpečná dnešní recidiva normalizační mentality, byť v soft variantě. Oni jsou totiž ti bezpáteřní populisté stejně nebezpeční jako zaslepení komunisté, a možná ještě horší, neboť jsou mnohem rafinovanější. Někdy se jedná jen o novou vývojovou fázi – nová doba si prostě žádá nové činy. Změnila se však jen slova a symboly, ale grunt zůstal.