Ales Bjaljacki ve Varšavě (2014) FOTO: Michał Józefaciuk / Senat Rzeczypospolitej Polskiej / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Michał Józefaciuk / Senat Rzeczypospolitej Polskiej / Wikimedia Commons / Public Domain
Běloruský bojovník za lidská práva Ales Bjaljacki (*1962), který je od července 2021 už podruhé vězněn režimem Alexandra Lukašenka, patří ke třem letošním laureátům Nobelovy ceny za mír. Během prvního pobytu ve vězení v letech 2011–2014 dostal tisíce dopisů z celého světa a stihl napsat několik vzpomínkových knih, v nichž vylíčil příběh svého celoživotního zápasu o demokracii v Bělorusi. Tentokrát jsou možnosti dopisování si z vězení značně ztížené a velkou část korespondence zabavuje cenzura. Zatím ani nebylo možné získat jeho reakci na udělení Nobelovy ceny. Ales Bjaljacki je zakladatelem a lídrem běloruské lidskoprávní organizace Vjasna, přičemž mu například v roce 2013 byla udělena Cena Václava Havla za lidská práva. Poněvadž v českém kontextu jde stále o málo známého běloruského intelektuála, publikujeme v překladu běloruského básníka Maxe Ščura úryvek z Bjaljackého knihy Dopisy solidarity (2017), kde mimo jiné vzpomíná na Václava Havla a popisuje své tehdejší pocity ve vězení.
Osud tomu chtěl, abych v době, kdy ručně psaný dopis či pohlednice jako prostředky komunikace upadají do zapomnění a uvolňují místo bezduché elektronické poště nebo esemesce připomínající telegram, se naopak ponořil do proudu dopisování. Těžko se popisují pocity někoho, kdo za dva a půl roku napsal přes tisíc dopisů a krátkých vzkazů, zatímco jich dostal aspoň dvacetinásobně víc! Většinou to byly dopisy a pohlednice vyjadřující podporu. Některé z nich podepsalo několik lidí nebo i několik desítek lidí. Je to neobvyklý pocit, dostat se do středu takového listopadu. Domnívám se, že tolik pozornosti jsem si nezasloužil. Ale podobné věci se zřejmě dějí nezávisle na tom, zda si je člověk přeje, nebo ne.
Poctivě si prohlížím celou svou korespondenci, všechny ty dopisy, pohlednice, telegramy. Občas jsou jen podepsané: jen podpis, jedno dvě slova nebo jedna dvě věty, vyzkoušené na jiných vězních, ověřené desetiletími. Občas jsou sdílnější, detailnější a expresivnější, napsali je děti, výrostci, mládež, lidé středního věku, starší lidé. Přišly z různých zemí a kontinentů, každý má svou zvláštní nepopsatelnou energii. Skrze rukou psaná písmena a slova se ke mně dostávají celé roje nabitých částic lidských duší.
Ohromuje mě, že každý z těchto většinou neznámých lidí si za různých okolností našel chvilku času, aby se buď zastavil u pouličního podpisového místa a zanechal svůj podpis pod standardní větou, anebo doma napsal rukou či vyťukal na počítači pořádný dopis, nebo spolu s kamarády ve třídě nebo jiné skupince něco namaloval, vystřihl, nalepil nebo podepsal volně dostupnou pohlednici z postcrossingové nástěnky v baru.
Všechny tyto dopisy a pohlednice mi jsou velice drahé. Ať už pocházejí od známých lidí – spisovatelů, politiků, veřejných činitelů nebo i od mých přátel – nebo od neznámých školáků, důchodců, mnohonásobných matek, věřících a studentů. Tyhle různorodé částice lidských duší se skládají do jedné velké, zářivé a pestré mozaiky.
Jednou z těchto dopisů a pohlednic uspořádám výstavu, jako příklad solidarity. Budou tam veselé dětské obrázky se sněhem a kanadskými jehličnany, s italským sluncem a mořem, bojovné obrázky z Polska, na nichž jsou zdi na padrť rozdrcené výbuchem. Budou tam pečlivě vyřezávané lepené obrázky z barevného papíru a ústřižků kůže, polepené korálky a posypané třpytkami. Budou tam na objednávku vytištěné pohlednice z Nizozemska a Belgie, Rakouska a Německa. Budou tam ručně vyrobené pohledy z fotografií i luxusní koupené pohlednice, vytištěné na křídovém reliéfním papíře. Vždy si vyobrazení na pohlednicích pozorně prohlížím. Jsou velice rozmanitá. Nejrozšířenější jsou náměty týkající se zvířat a ptáků, květin a přírodních krajin, malby a městské scenérie.
Pohlednice mi posílají z celého světa, z Ameriky a Kanady, Austrálie a různých koutků Evropy. Hrozně rád bych odpověděl na každou z nich, abych s vděčností vrátil aspoň trochu té pozitivní energie, která mě zahalila od hlavy k patě. Ale nejde to: odlišné jazyky, neuvěřitelné množství dopisů, omezený čas. Postrádáme osobní kontakt. Přestože naprostá většina těch, kdo mi píšou, nečeká, že odpovím, ta nemožnost jim odpovědět mě skrytě znepokojuje. Jsem jako akumulátor, černá schránka s připojovacími kontakty: hromadím pozitivní fluidum. Bude mi stačit kapacita, paměť a hloubka, abych veškerou tuto pozitivní energii lidí zachoval?
Zamýšlím se nad tím, nakolik si takovou masovou podporu lidí zasloužím. Jsem obyčejný člověk se svými slabinami a nedostatky, který by asi nechtěl být pro někoho životním vzorem. Nebo opravdu něčemu nerozumím a podceňuji veškerou významnost a hloubku okolností, ve kterých jsem se ocitl?
Ve světě existuje nespočet jiných problémů: válka, útlak, násilí, krutost a nenávist. Ve světě jsou celé regiony, v nichž se cena lidského života rovná ceně jednoho náboje do samopalu „kalašnikov“. A přece jenom je nějaká příčina a důvod k tomu, aby lidé morálně podpořili i mě, i kdyby jen tímto nevinným způsobem. Snad se v tom projevuje světová solidarita mezi lidmi? Snad tyto dopisy podpory vyzařují protest proti nespravedlnosti jako takové? Snad z nich promlouvá iracionální soucit se všemi ublíženými a utlačovanými, který je rozprostřen po celém světě?
Nedávno jsem četl vzpomínky jedné intelektuálky, Moskvanky, která viděla a zapamatovala si, jak po porážce Paulusovy armády u Stalingradu hnali centrálními ulicemi Moskvy dlouhý zástup zajatých Němců. Soucitné ženy házely těmto zajatým nepřátelům kusy chleba. Jiný spisovatel vzpomínal, jak je, „nepřátele lidu“, na sibiřských nádražích přikrmovaly nádražní obchodnice. Obvykle chodily k vlakům, aby co nejvýhodněji prodaly domácí mléko, tvaroh, buchty, jinak by se neuživily a nenakrmily své děti, ale vězňům to všechno dávaly zadarmo. Nepochybuji, že jsem se stal objektem, který umožňuje jiným lidem, aby vyjádřili svůj občanský postoj, projevili soucit a lidskost.
Objektivně vzato, není na tom asi nic překvapivého. Když lidé chovají zvířata, starají se o ně a chrání je, ba co víc, občas riskují nebo i obětují životy pro ně, pro přírodu a okolní svět. Proč by totéž s ještě větší vervou nedělali ve vztahu ke svým bližním, svým spolubratrům? Poněkud neobvyklé je snad jen to, že v mém případě se obětí stal ochránce lidských práv – ten, který se sám snažil pomáhat jiným lidem.
V jistém smyslu lze ochránce lidských práv srovnat s lékařem. S tím rozdílem, že neléčí fyzické rány a nemoci, nýbrž pomáhá s problémy, které si společnost často vytváří sama. Koneckonců i nemoci často mají stejný původ. Nejdřív se postaví chemická továrna, protože lidé potřebují pracovní místa a přijatelnou životní úroveň, a pak se léčí rakovina, kterou jim způsobuje tahle chemie.
Lidský život je založen na protikladech, které musíme pořád překonávat. V tomto světě nedojdeme klidu. Lidskoprávní aktivisté bojují, usilují, zasazují se o lepší život společnosti, často se angažují ve prospěch nějakého konkrétního člověka, který se ocitl v nesnázích. Stává se, že se jako v pouliční rvačce vrhají mezi znepřátelené strany, aby je dostali od sebe a usmířili, a dostávají kamenem do hlavy. Často se snaží hájit ty slabší před mocipány tohoto světa a zase to schytají, protože „strkají nos někam, kam by neměli“. Je běžné, že lidé podporují lidskoprávní aktivisty, spoléhají na ně, proto musíme dostát své pověsti.
A přece jenom se mi zdá, že existuje neviditelné spojení mezi mnou a těmi, kdo mi píšou, aniž by doufali v odpověď. V těchto dopisech a pohlednicích se oběť, kterou se ovšem necítím být, často proměňuje v hrdinu, kterým já sice nejsem, ale kterého by ve mně chtěli vidět. Oběť a hrdina v jednom, který není ani jedno, ani druhé. Řekl bych, že lidé, kteří mi napíší několik povzbudivých slov, hned v tu chvíli, kdy házejí psaní do poštovní schránky, dostávají i neviditelnou odpověď. Snadno se to dá představit na příkladu e-mailu: odešlete zprávu a hned dostanete potvrzení, že dorazila. A jste klidnější.
Výměnou za to, že mě podporují, moji neznámí a neviditelní přátelé sami pociťují slast. Nehledě na životní shon a bezpočet vlastních starostí si takový člověk přece jenom najde čas, aby napsal dopis, nebo aspoň adresu, nebo se podepsal na znamení toho, že podporuje „oběť“ nebo „hrdinu“. Aby napsal někomu, kdo trpí, pomyslnému ideálnímu hrdinovi, který mu připadá o něco lepší, dokonalejší a neobvyklejší než ostatní. Je přece jako vystřižený z těch animovaných filmů nebo amerických komiksů, kde se hrdina dostane do těžké, ne-li beznadějné situace, ale vždy z ní najde cestu ven. Nebojí se ponurých vězeňských zdí, roztrhne železná pouta, dostane se na svobodu a dobro nakonec vždy zvítězí. A není ani tak důležité, zda tento imaginární hrdina-oběť je skutečným hrdinou, nebo není.
Navždy jsem si zapamatoval ztížený chraplavý dech bývalého vězně a disidenta, prezidenta České republiky Václava Havla. Spisovatel a dramatik, v mládí „mánička“ a „androš“, člověk, který se rozumem a slovem pokoušel prolomit beton komunistické diktatury a zarputile se držel svých názorů, kvůli čemuž odseděl skoro pět let ve vězení – a osud tomu chtěl, aby ze smradlavé vězeňské cely přesídlil do prezidentského křesla. Člověk legenda, v mých očích nepochybně člověk hrdina seděl naproti mně u malinkého stolku a s pochopením poslouchal mé smutné vyprávění o Bělorusi – jeho vždy zanícená průdušnice šumně, sípavě jako kovářský měch ve venkovské kovárně s námahou poháněla vzduch tam a zpět.
„U světců je vždy třeba předpokládat vinu, dokud není prokázaná jejich nevina,“ psal George Orwell o Gándhím. Jako Brit i jako marxista neměl tak trochu Gándhího rád. Měl námitky proti jeho zbožštění a říkal, že masový nenásilný vzdor, tak zvané „setrvání v pravdě“ (satjágraha), které Gándhí vyznával v boji s britským kolonialismem, bylo účinné jen v rámci vlády zákona a řádu, včetně svobody slova, kterou Britové v Indii dodržovali. A že tato nenásilná filosofie je nesmyslná a sebevražedná v takových totalitních systémech, jako je fašismus a stalinismus. Stejně tak autor slavného románu 1984 neměl pochopení pro takové Gándhího „podivnosti“, jako je vegetariánství, vzdání se sexuálního života a přátelství kvůli obecné lásce k lidem. A přece jen, když Gándhí zemřel, Orwell zvolal: „Jakou čistou vůni po sobě zanechal!“
Tahle historka mi přijde důležitá a poučná: dokonalí lidé neexistují, zatímco naše city a představy nás často klamou. Je to, jako když úplněk na nebi vypadá větší než slunce. Mýlíme se, jsme zklamaní, ztrácíme víru a zoufáme, a přece jenom stejně hledáme, vytváříme a nacházíme nové hrdiny, nové „rytíře bez poskvrny“, kterým chceme věřit. Pro každého člověka je důležité, aby měl životní, duchovní, morální příklady a vzory. Pak se cítí jistější, pevněji stojí na zemi, přesněji si dokáže představit, kam by se měl dále ubírat. (…)
Ve zdlouhavé celkově depresivní situaci, ve které se dlouhá desetiletí potácí náš svět, je důležité mít takové příklady lidské důstojnosti, jako Mahátma Gándhí, Alexandr Solženicyn a Václav Havel. Jejich mohutný impuls a volání po spravedlnosti, „setrvání v pravdě“, „životě v pravdě“ vyvolávají obdiv a ukazují směr.
Vězeňská izolace zostřuje smysly. Sloupává se krusta netečnosti a lhostejnosti, která se mimoděk vytváří v každodenním shonu venku na svobodě. Znovu si pročítám román Lva Tolstého Vojna a mír. Když čtu popis mlaďounké Nataši Rostovové, jejích pohybů, myšlenek a pocitů, mimoděk mi tečou slzy. Brečím nad románem jak ten bobrujský bobr a ani se nestarám, co si o mně pomyslí moji spoluvězňové.
Stejně tak jsem vnímavější a citlivější vůči dopisům a pohlednicím, které dostávám. V hromadě přání, povzbudivých slov a dobrých pocitů se vyjímají takové, na které nikdy nezapomenu. Takový byl dopis od Václava Havla, který mi napsal několik dnů předtím, než opustil tento svět. Těžce nemocný našel v sobě sílu a vůli, aby podpořil Bělorusy v jejich neštěstí.
Takový byl i dopis od běloruského disidenta sovětských časů Michaśe Kukabaky, který strávil ve vězení a psychiatrické léčebně nepředstavitelných sedmnáct let. Přestože jsem četl jeho vzpomínky, stále netuším, kde bral tu sílu a inspiraci, aby trval na svém, nevzdával se a nezoufal. „Strejda Michaś“ byl propuštěn z vězení jako poslední politický vězeň v SSSR, aniž by kdy požádal o milost.
Další památný dopis jsem dostal od Nabíla Rajaba, lidskoprávního aktivisty z Bahrajnu – opsala mi ho ve svém dopise má kolegyně. S Nabílem jsme se nejednou setkali v kanceláři Mezinárodní federace za lidská práva (FIDH) v Paříži, povídali jsme si, diskutovali, naslouchali jeden druhému. Má skvělou angličtinu, vždy byl stroze a vkusně oblečen, působil velice vážně a zdrženlivě. Pak jako prvního zavřeli mě, brzy na to i jeho. Žádná Paříž, žádné konference ani francouzské bagety nás tolik nesblížily jako běloruské a bahrajnské vězení. Nabíl napsal, že se i z vězení snaží pomáhat jiným vězňům, včetně mě. Chápu, že to dost dobře nejde, ale stejně mě to hřeje u srdce.
Pobyt ve vězení umožňuje se znovu a jinak podívat na všechno, co člověk dělal venku. Lev Tolstoj nazval tento proces sebeanalýzy „čištěním duše“. Mimo jiné vězení dává zkušenost a pochopení toho, že nejde se vcítit do kůže vězně, aniž by člověk vězením prošel.
Jeden z běloruských občanských lídrů byl v roce 2011 propuštěn z vyšetřovací vazby běloruského KGB Amerykanka, kde byl držen čtyři měsíce, aniž by byl z něčeho obviněn. Nechal se tehdy slyšet, že by bylo dobře, kdyby se i běloruští lidskoprávní aktivisté dostali do vězení, aby zjistili, zač je toho loket. Pak by prý lépe rozuměli své práci. Tenkrát jsem se na něj zlobil, protože jsme zrovna poctivě dřeli na organizaci co nejmasovější a nejúčinnější kampaně pomoci politickým vězňům. Dnes s jeho tvrzením naopak v lecčems souhlasím. Aspoň pokud jde o mě, moje vnitřní motivace pro zasazování se o lidská práva získala tady ve vězení nový impuls.
Březen 2014, vězení č. 2, Bobrujsk (Republika Bělorus)
Z běloruského originálu Listy salidarnaści (Minsk, 2017) přeložil Max Ščur, běloruský básník a překladatel žijící v Praze. V rubrice Nová Orientace na FORUM 24 publikujeme se svolením běloruské lidskoprávní organizace Vjasna.
Gratulační dopisy Alesovi Bjaljackému k Nobelově ceně posílejte na adresu: 220030, Республика Беларусь, г. Минск, ул. Володарского, 2, СИЗО-1, Беляцкому Александру Викторовичу (Pre-trial detention center No. 1. 220030, Minsk, ulica Valadarskaha 2, Republic of Belarus / Republika Bělorus)
Vzkaz A. Bjaljackému lze poslat také prostřednictvím webové stránky https://prisoners.spring96.org/en/person/ales-bjaljackiy
