Scio me nihil scire (Vím, že nic nevím), slavný výrok řeckého filozofa Sokrata je aktuální i dnes. Žijeme v postfaktické době, kdy už dávno nejde o doložitelná fakta, nýbrž jen a pouze o vítěznou interpretaci reality. Všeználkové a jájínkové nás od rána do večera přesvědčují o tom, že jedině oni znají tu zaručeně správnou pravdu a léky na všechny trable tohoto neklidného a nebezpečného světa. Nemají v úmyslu nic jiného než přesvědčovat sebe (a pak nás ostatní) o své údajné výlučnosti, která jim pak umožňuje získávat moc nad našimi osudy.
Mezi zdravým sebevědomím a nezdravou pýchou je velmi tenká hranice. Ta může být u vypjatých psychopatů součástí jejich diagnózy, a často to tak bývá. Problém spočívá v tom, že tento druh bezohledné a ničím nepodložené suverenity mnoha lidem imponuje a vyhovuje. Vidí v této produkci sílu všemocného vůdce, který vše vyřeší a překoná. Absolutní boss nemůže svoji naučenou pózu opustit. On nemluví, on jenom žvaní. Akci jen předstírá a čeká na čerstvou poptávku veřejného mínění, případně na poslední zprávy SMS či tweety.
Občas se takticky schová, minusy hodí na svoje předchůdce či na své podřízené (včetně koaličních partnerů). Žádná lež pro něj není zapovězena, pokud mu přinese body. Občas někoho pomluví a starou pomluvu přebije tou novou další. A tak pořád dokola, aby měl lid dost verbální potravy. I v těchto trudných časech žijeme svoje vlastní neopakovatelné a jedinečné životy, které se však někdo úporně snaží natěsnat do svých předem připravených schémat a jakože statistik.
Absolutní boss bojuje neférově, ale zároveň velmi urputně. Nemůže si dovolit nezvítězit. Co kdyby pak někdo provedl důkladný forenzní audit jeho košatého příběhu? To by byla pálka jako hrom. To by otřáslo i s jinak teflonově odolným tatranským alfa samcem. Absolutní boss si vystačí sám. Pokud si to situace vyžaduje, pak je z něj expert na cokoliv. Bylo by to často i komické, kdyby to zároveň nebylo tak děsivé. Kde jsou nezávislé intelektuální elity? Kde je bojující opozice? Kde je většina nezávislých médií? Kde jsou nezpochybnitelní odborníci ve svých oborech? Kde je kritická občanská společnost? Kde je svobodomyslná mládež? Kde je společenství nepoddajných umělců? Kde je autonomní venkov? Kde je autorita církve?
Mnozí z nich mlčí, někteří se přidali do kolaborující fronty, a jen hrstka z nich se ozývá, pokud ještě může. Nejde jen o současnou společnou zkušenost s podivným čínským virem a s ještě podivnější reakcí na něj. Mainstreamový postoj české společnosti není nyní jen tradiční domácí vyčkávací pozice. Převažuje oslavný tón adorující vítěze, spasitele a zachránce, tedy absolutního bosse. Začíná to mít všechny atributy zotročené totalitní mentality, ne nepodobné té normalizační. Lži nevadí, staly se normou. Střety zájmu nevadí, to je přeci ok údajně i jinde. Selektivní a ohnuté právo by taky nevadilo, kdyby naštěstí pro nás ostatní občas nezavzdorovalo.
Jak dlouho? Co jim (jemu) nevyšlo dnes, to může vyjít zítra. Propaganda surfující na bezbřehé uměle stvořené populistické vlně jede non stop. Jiný názor je brán jako projev nejen neposlušnosti, ale také jako otevřeného nepřátelství. Absolutní boss touží po absolutní moci, aby mohl mimo jiné všem rebelům definitivně přistřihnout křidýlka. On to považuje za správné. V jeho zemi, kterou si tak nějak přivlastnil, jsou přeci lidé díky němu úspěšní a cítí se zde bezpečně. Tedy ti, kteří se přidají na tu správnou (jeho) stranu. A ti ostatní? To už tady taky bylo – škůdci, zaprodanci a ztroskotanci.
Absolutní boss nepotřebuje nic doopravdy umět a vědět. Jemu to stačí, a jeho přisluhovačům také. Připadají se vedle něj stejně „dokonalí“ jako on. Časy se změnily a mravy s nimi. Teď si vyzkoušel, jak snadné je lidi přimět k přizpůsobivosti a poddajnosti. Omamně působí vůně těch zákazů a příkazů. To má pro něj sílu jako absolutní mocenské afrodiziakum. S husákovským československým „půvabem“ nám dává na vědomí, že už nás má na lopatě, nebo chcete-li to jinak, pak na háku. Oni už se mu lidé s „charakterem“ legendárního Emanuela Moravce hlásí do služby. Smutné, ale bohužel ne moc překvapivé. Ostatně byl to přece náš absolutní boss, který „zachránil tisíce mrtvých“, což je jen jedno z jeho mnoha freudovských přeřeknutí. I ten švejkovský humor má poněkud hořkokyselou pachuť.
Absolutní boss pro nás chystá absolutní časy. To bude teprve jízda. Jemu nevadí, že nic neví, on to jednak neví a za druhé ho to alespoň v ničem neomezuje. Připomíná to ty rychloobrátkové vůdce staré sovětské školy a jejich satelitů. Bodejť by ne, vždyť jde o jejich produkt. Právě proto se k němu hlásí všichni včerejší i dnešní soudruzi. Sví k svému. Česká republika 2020 – adept na mix čínské kolonie a ruské gubernie.
