Asi před třemi nedělemi mne oslovili z pořadu České televize Reportéři ČT s tím, že by se mnou rádi natočili kratičký rozhovor (jen pár vět) ke kauze Jan Masaryk. Ta se teď už poněkolikáté v médiích znovu otevřela, protože vyšla najevo některá další fakta.

Řekl jsem do kamery, co jsem o věci psal a říkal dřív, tedy zhruba toto: Jan Masaryk byl na konci svého života vystaven zkoušce, kterou mu nezávidím a na kterou nebyl stavěn. Měl to velmi těžké a neobstál. Tedy neobstál v tom, že v únoru 1948 nepodal demisi. To je podstata věci. Proto s ním můžeme cítit soucit jako s obětí odporného politického zločinu, ale není např. charismatickou osobností, k níž by se mohly upnout další generace.

Pak je vlastně lhostejné, zda byl zavražděn (což si myslím já), nebo zda spáchal sebevraždu v hrůze ze situace, do níž se i vlastním přičiněním dostal. Nejspíš se to po tolika letech už ani nedovíme. Zabijáci z NKVD byli ve svém oboru profíci první třídy.

Navíc si myslím, že divácky atraktivní příběh z doby před více než sedmdesáti lety, který v posledních dnech zavalil média, přece jen trochu odvrací pozornost od toho, v čem žijeme zrovna teď. Teď není hlavním problémem třeba Jan Masaryk, Klement Gottwald nebo Augustin Schramm, nýbrž naše dnešní Nové pořádky a jejich protagonisté, Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura, Vojtěch Filip a ti, co jim pomáhají.

To není doslovný přepis toho, co jsem říkal, záznam jsem si pochopitelně nepořizoval. Je to jen podstata mého sdělení.

Protože rozhovor v pondělních Reportérech ČT nepoužili, dávám informace z něj k dispozici zde. Za podstatný považuji hlavně závěr, a proto bych se o něj chtěl s čtenáři podělit.