Krev na optice zbraně. Výbuchy nepřátelských granátů v bezprostřední blízkosti zákopu. Likvidace ruských opevnění a boj muže proti muži. Dramatické video ukrajinského vojáka ukázalo, s čím se potýkají obránci Serebrjanského lesa na Donbasu, kteří s nepřítelem bojují doslova na vzdálenost několika metrů.
Na severovýchodní frontě, jižně od Rusy okupovaného města Kreminna, se nachází Serebrjanský les, kde se během posledních jedenácti měsíců vedou nekončící a velmi tvrdé boje. Právě tam hájí ukrajinské pozice 12. samostatná brigáda speciálního určení, která vznikla na troskách pluku Azov a jíž velí bývalí obránci mariupolských oceláren Azovstal.
Mnozí ze současných členů jednotky, včetně velitelů, prošli po obraně Mariupolu ruským zajetím. Někteří přežili teroristický masakr válečných zajatců v Olenivce, než se podařilo je vyměnit za ruské zajatce. Společně tvoří kostru této speciální jednotky doplněné navíc o dobrovolníky, protože Rusové nadále zadržují více než 2000 bývalých obránců Azovstalu, z nichž nejméně 700 náleželo právě k pluku Azov. Obnovená brigáda byla na Donbas přesunuta ze Záporožské oblasti, aby pomohla stabilizovat část více než stokilometrového úseku fronty na ose Kupjansk–Svatove–Kreminna, která čelí masivním a nekončícím ruským ofenzivním operacím již od února loňského roku a kde Rusové nashromáždili ohromné množství vojáků i zbraní.
Během podzimu na ně Rusové útočili téměř každý den, a útoky ještě zesílily, když vyšlo najevo, že Serebrjanský les brání právě bývalí bojovníci pluku Azov, který Rusové nenávidí. Velitel 1. praporu s volacím znakem Lemko popsal pro Suspilne Novosti, že když dorazili na místo, prvotním úkolem jeho jednotek bylo stabilizovat kritickou situaci, aby brigáda vůbec mohla zaujmout pozice.
Do práce se museli pustit i ženisté, kteří posílili obrannou linii tak, aby vydržela další nepřátelské útoky. Stále ovšem jde o les, jehož písčitá půda komplikuje pohyb těžké techniky, a ke slovu se tak často dostanou menší skupiny vojáků bojujících s Rusy na vzdálenost často i menší než deset metrů.
To ostatně zachycuje také video z tělesné kamery jednoho z vojáků útočné jednotky, které zveřejnil telegramový kanál Trikutnik. Je na něm vidět útočnou jednotku, kterou na místo přiveze obrněné vozidlo. Muži se rychle blíží zasněženým lesem k opevněné ruské pozici a po útoku raketou RPG už „mluví“ jen útočné pušky a granáty. Nejprve zlikvidují opevněný úkryt ruských vojáků a v jejich zákopu bojují dál s dalšími ruskými vojáky, kteří své pozice rozhodně nemíní opustit dobrovolně.
Střílí se na obou stranách zákopu a oběma směry létají také granáty sloužící k likvidaci dobře zakopaných Rusů. Bojuje se na vzdálenost několika metrů. V jednu chvíli je vidět, že zaměřovací optiku muže natáčejícího boj postříkala něčí krev. Ukrajinci se pokoušejí vyřídit hnízdo nepřátel granátem, ti jim ale oplatí stejnou mincí a smrtonosná zbraň dopadá pouhých pár kroků od nich. Rychle padnou na zem a ihned po výbuchu se vracejí do boje.
Bojovníci Azovu zveřejňují podobná videa z přímých bojů s nepřítelem a obsazování jeho pozic poměrně často. Byla by však chyba si myslet, že bojují jen jako pěšáci. V již zmiňované podzimní reportáži je také rozhovor s jedním z tankistů brigády a s obsluhou původně americké samohybné houfnice M109L, kterou Ukrajině v počtu nejméně 100 kusů věnovala Itálie.
Shodli se na tom, že kvůli ruské vzdušné nadvládě museli nyní zcela změnit původní značně mobilní styl boje, stáhnout se z otevřených prostranství a zakopat se, aby unikli všudypřítomným ruským FPV dronům a kamikadze dronům Lancet. I když tanky a těžká mechanizace nadále někdy obránce podporují v kritických situacích, není pochyb o tom, že největší tíhu bojů v lese samotném nese na svých bedrech i kvůli zmíněným bezpilotním prostředkům právě pěchota.