VIDEO: FORUM 24/ Ray Baseley
REPORTÁŽ / Jsme stále v Záporožské oblasti. Míříme za další jednotkou, jež využívá k boji české tanky T-72. Je mezi nimi i jeden nazvaný na počest naší země jménem Václav. Jak se osvědčil v boji? Velitel popsal krvavou cenu, kterou platí jeho tankisté za ochranu pěchoty v poli. České tanky by prý však nevyměnil ani za německé Leopardy.
Jedeme po silnici, na které se dosud lesknou stříbřité kovové stopy po pásech obrněnců, které tudy projely. Vystupujeme uprostřed lesa a dál jdeme pěšky. Míjíme několik tanků zaparkovaných u cesty tak, aby mohly snadno vyjet a vyrazit kupředu. Hopsáme po půdě hluboce rozryté tankovými pásy. Konečně dojdeme k tanku, na jehož hlavni se skví jméno knížete a patrona české země Václava.
Deník FORUM 24 o něm již informoval dříve, ale nyní máme možnost spatřit ho na vlastní oči. Trojice mužů, která ho obsluhuje, před námi stojí v černých kombinézách a polohlasem vtipkuje, jak už to vojáci mívají ve zvyku. Jeden z nich si z nás vystřelí přímo ukázkově. To ale v té chvíli netušíme.
Kromě posádky tanku se k nám připojil také velitel jejich jednotky, zvaný Ramses. „Máme tu nejlepší práci na světě,“ cituje s nadsázkou slavnou frázi z filmu Fury (Železná srdce, pozn. red.) o amerických tankistech bojujících za druhé světové války. Ramses říká, že úkolem tanků je odjakživa prorazit bojovou linii nepřítele a chránit pěchotu za sebou. Z toho důvodu Václav míří dopředu vždy jako první.
„Musí vyrazit na první linii a projet minovým polem. Jak můžete vidět, náš tank má speciální radlice proti tankovým minám. Tento tank je také specifický tím, že jede jako první a za ním jde vždy pěchota. Tato role dává velkou zodpovědnost celé posádce,“ konstatuje Ramses s tím, že právě tato úloha je na práci tankisty ta nejtěžší.
Na věži českého tanku se skví mohutný železný rám opatřený navařenou sítí pevných ocelových prutů. Vojáci ze 128. brigády si tento ochranný prvek proti dronům vyrobili sami na dvorku za jedním domem, který obývají. Je to bytelná klec, která posádce jednoho dne možná zachrání život. Vzadu ční z tanku mohutná anténa. Ramses nám osvětluje smysl obojího.
„Problémem číslo jedna pro tanky jsou v tuto chvíli drony. Je úplně jedno, jestli se jedná o levný dron, nebo o drahý dron. My se vylepšujeme, oni se vylepšují. Cílem je co nejvíce ochránit posádku a to, co nám k tomu teďka pomáhá, jsou právě klece. Je možné, že časem, až se budou drony vylepšovat ještě více, tak nám ani klece nepomůžou,“ povzdechne si.
Dozvídáme se, že navzdory veškerým opatřením má Václav v pořadí už třetí mužstvo. Dvě předchozí posádky zahynuly po nepřátelských zásazích, které ho vážně poškodily. Železo ale vydrží více než lidé. Pokaždé se ho podařilo odtáhnout a na dílně dát zase dohromady. Ukrajincům to stálo za to, protože české stroje jsou podle nich efektivnější než jejich vlastní. To ale neznamená, že by tihle vojáci pošilhávali po těch modernějších západních, například po Leopardech.
„Náš tank bychom za Leopard nevyměnili. Klíčové je pro nás to, že naše tanky známe. Nejdůležitější otázkou je to, za jak dlouho se posádka dokáže v tanku vycvičit pro plnění bojových úkolů,“ říká Ramses. Vojáci nám říkají, že posádku umí naučit ovládání tanku za 45 dní, pokud ale člověk chce být velitelem tanku, tak musí absolvovat další školení. Ramses opakuje to, co nám řekli tankisté u Orichivu. České tanky, které Ukrajinci obdrželi v roce 2022, mají oproti těm ukrajinským výhodu. „Mají termovizi a s tou vidíme zkrátka více. Bez termovize máme rozhled jen 500 metrů,“ říká.
Obracím se na jednoho z členů posádky s otázkou, na co myslí, když jde plnit bojový úkol. Odpoví mi stručně. „Když vyjíždíme, tak myslíme čistě na náš úkol – posloucháme, co nám říká velení, a jedeme „na automat“. Nad ničem jiným nepřemýšlíme,“ říká s tím, že všechno záleží na veliteli tanku, na tom, jak je bystrý a jak předá úkoly své posádce. Nejlepší situace je prý taková, kdy ruce pracují automaticky a on nad tím vůbec nemusí přemýšlet.
Rádi bychom si povídali dál, ale náš doprovod už nervózně přešlapuje a kouká na nebe. Brzy se bude stmívat a jezdit potmě se zapnutými světlomety může upoutat pozornost nepřítele, který navíc s oblibou útočí navečer a v noci. Podáváme si ruce, objímáme se se členy posádky Václava, když vtom nám jeden z nich zničehonic velmi dobrou češtinou přeje šťastnou cestu.
Jednoduše jsme přehlédli očividný fakt, že spousta ukrajinských vojáků v minulosti dlouhou dobu pracovala v České republice a vrátila se domů bránit svou zemi, když vypukla plnohodnotná invaze. Tenhle potměšilý tankista nám celou dobu rozuměl, ale nedal to ani slovem najevo. Smějeme se tomu, jak nás přechytračil, a přejeme mu i jeho spolubojovníkům hodně štěstí. Dobře víme, že ho budou potřebovat. Pomoci jim můžete ZDE.