HISTORIE / Za rozbřesku na obzoru vytryskne obrovská ohnivá koule a během pár vteřin se nafoukne do více než tříkilometrového průměru. Miliony tun mořské vody se náhle přemění v páru. Vzápětí vyroste do výšky několika desítek kilometrů obrovský atomový hřib. Pozorovatelé, vzdálení šedesát kilometrů od místa vůbec prvního testu vodíkové bomby v dějinách, žasnou. Když se obzor uklidní, zjistí, že ostrov Elugelab přestal existovat. 

„Jako vrchní velitel branné moci odpovídám za to, aby naše země byla schopna se bránit proti jakémukoli agresorovi. Proto jsem uložil Komisi pro atomovou energii, aby pokračovala v práci na všech druzích atomových zbraní včetně takzvané vodíkové bomby čili superzbraně,“ prohlásil v lednu roku 1950 americký prezident Harry S. Truman. Obhajoval tak své kontroverzní rozhodnutí ještě zintenzivnit výzkum a výrobu termonukleárních zbraní.

Na sklonku srpna předchozího roku se totiž začala psát nová kapitola studené války – Sovětský svaz úspěšně odpálil svoji první atomovou bombu. Její výbuch znervóznil celý svět. Všem bylo jasné, že kdyby studená válka přerostla v jaderný konflikt, dopady by pocítila celá planeta. Zpráva hluboce znepokojila i Američany v čele s prezidentem Trumanem. Obavy z jaderného napadení ze strany Sovětů sílily, proto začali pracovat na zbrani ještě mnohem destruktivnější. Jednak aby nepřítele zastrašili, jednak aby předešli tomu, že Sověti zbraň zkázy vymyslí jako první.

Složitější a ničivější bomba

Na myšlenku, že by se při slučování lehkých jader uvolňovalo více energie než při štěpení jader těžkých prvků, přišli ještě před vypuknutím druhé světové války němečtí fyzici Hans Bethe a Carl von Weizsäcker, když se snažili přijít na kloub tomu, odkud Slunce bere svoji energii.

Americký fyzik s maďarskými kořeny Edward Teller na základě jejich poznatků dostal během druhé světové války nápad na takzvanou superbombu. „Stalin po Hirošimě výslovně řekl, že chce mít atomovou bombu, a chce jich mít víc. Proto věřím, že vodíkovou bombu Sověti také dělají, a kdybychom ji my neměli, bylo by to nebezpečné,“ několikrát Teller zdůrazňoval potřebu nové zbraně. Zbraně, která všem jednou provždy ukáže, kdo má v tomto jaderném sprintu navrch. 

Zatímco klasická atomová bomba je založena na principu štěpení jader atomů, vodíková neboli termonukleární bomba funguje na základě slučování jader izotopů vodíku. Jaderný výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, a odstartuje tak jadernou fúzi. Teller si uvědomoval, že vyrobit takovou bombu bude ještě těžší než v případě její starší atomové sestřičky. Výsledek bude ale o to ničivější. 

Otec vodíkové bomby

Prezident Truman mu svěřil svou důvěru a v roce 1950 ho jmenoval do čela projektu vývoje vodíkové bomby. Problémy s konstrukčními pracemi řešil celý tým amerických vědců. Někteří historikové největší zásluhy na úspěchu vodíkové bomby přisuzují rodilému Polákovi Stanislawu Ulamovi. Ten prý opravil Tellerovy chybné výpočty. Ať už tomu bylo jakkoliv, právě Teller vešel do historie jako otec vodíkové bomby.

Na sklonku života se ho novináři ptali, zda něčeho ve svém životě lituje. Teller důrazně zavrtěl hlavou a pronesl: „Vědec má za úkol jedinou věc. Pokračovat ve vědeckém poznání. Nikdo jiný než vědec tento úkol nemůže zastat. A je to nakonec věda, která pohání lidstvo kupředu a která ho vzájemně spojuje. V dobrém i ve zlém.“

Smrtící klobása

V průběhu let 1951 a 1952 spatřilo světlo světa pokusné jaderné výbušné zařízení, které podle jeho tvaru vědci překřtili na Sausage, tedy „Klobásu“. Uzrál čas na ostrý test. Pokusnou „Klobásu“ instalovali američtí vědci na ostrůvku Elugelab v atolu Eniwetok, který je součástí Marshallových ostrovů v Tichém oceánu.

Po pečlivých přípravách nastal 1. listopad roku 1952, den D. Hned časně zrána všichni lidé z atomové střelnice nastoupili na pozorovací loď a odpluli necelých šedesát kilometrů daleko od místa pokusu. Přesně v sedm hodin ráno začalo odpočítávání. Do výbuchu první vodíkové bomby v dějinách už zbývaly pouhé minuty. A to, co přišlo s výbuchem, překonalo veškerá očekávání. 

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Všechny jaderné procesy proběhly během několika tisícin sekundy. Nad ostrovem se vydul obrovský ohnivý puchýř a cestou k nebesům se proměnil ve hřibovitý oblak. Ten vyšplhal do výšky více než čtyřicet kilometrů s průměrem zhruba sto šedesát kilometrů a kmenem širokým více než třicet kilometrů. Po ostrově zbyl jen okrouhlý kráter dlouhý tři kilometry a hluboký šedesát metrů, který zalil oceán. Tlaková vlna smetla z povrchu zemského vše, co jí v okruhu deseti kilometrů stálo v cestě. Díky explozi se navíc zrodily dva nové prvky – einsteinium a fermium.

Bombastický výsledek

Vědci s úžasem zjistili, že pokus nevyšel podle předpokladů, ale ještě dvakrát silněji, než očekávali. Při výbuchu se uvolnila energie rovná explozi téměř deseti a půl milionu tun trinitrotoluenu (TNT). Pro srovnání, první atomová bomba svržená na japonskou Hirošimu v roce 1945 měla účinek „jen“ 13 tisíc tun TNT. Tehdy největší jaderný výbuch, který vešel do dějin pod označením Ivy Mike, také mimořádně radioaktivně zamořil okolí. Oblak radioaktivních prachových částic se rozprostřel do vzdálenosti 1 500 kilometrů. 

I přes takový úspěch bylo vědcům jasné, že podle „Klobásy“ nelze sestrojit praktickou zbraň pro bojové použití – termonukleární zařízení vážilo 86 tun a k úspěšnému odpálení vyžadovalo špičkovou techniku. Vodíková bomba ale ten den definitivně sesadila atomovou zbraň z pomyslného piedestalu té nejstrašnější zbraně v dějinách lidstva. 

Dále čtěte

Letěla do vesmíru, pak ji utratili. Kočičí astronautku opěvovala celá Francie

HISTORIE / Motory jsou zažehnuty, francouzská raketa Véronique právě startuje z alžírského kosmodromu Hammaguir do vesmírných výšin. V kapsli ovšem…

Dění v Tichomoří neuniklo pozornosti Sovětů. Američany dlouho v tomto jaderném závodě ve vedení nenechali – už o necelý rok později, v srpnu roku 1953, shodili svou první vodíkovou bombu na střelnici v kazachtánském Semipalatinsku. Nesla název RDS-6s a nebyla ještě čistě vodíková, neboť většina uvolněné energie pocházela ze štěpení uranu. Byla však třicetkrát účinnější než bomba atomová.

To nejhorší teprve přijde

Její duchovní otec, sovětský jaderný fyzik Andrej Sacharov, o síle vodíkové bomby prohlásil: „Když to spatříte na vlastní oči, něco se ve vás zlomí. Když vidíte spálené ptáky na sežehlé stepi, domy rozmetané tlakovou vlnou jako domečky z karet, když cítíte pach rozvalin a roztaveného skla, hned se vám vybaví válka. To všechno vás hluboce zasáhne. V takovém okamžiku není možné vyhnout se pocitu osobní zodpovědnosti.“ Na vůbec nejsilnější a nejděsivější zbraň v historii si svět musí přesto ještě pár let počkat. V říjnu roku 1961 Sověti odpálí takzvanou Car-bombu, jejíž vrcholek atomového hřibu se vyšplhá až do výšky více než šedesát kilometrů nad zemským povrchem, a zasáhne tak do mezosféry. 

Přítrž v předhánění v množství a potenciální síle jaderných zbraní učiní až na sklonku šedesátých a počátkem sedmdesátých let Smlouva o nešíření jaderných zbraní. K testování vodíkové bomby se do té doby uchýlí pět zemí – kromě Spojených států amerických a Sovětského svazu také Velká Británie, Čína a Francie. Po jejich bok se roku 2017 pravděpodobně postavila i Severní Korea, když světu oznámila vlastní úspěšný test této zbraně hromadného ničení.