Proruská demonstrace 28. října 2022, Václavské náměstí FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
GLOSA / Pražští intelektuálové ve své proradnosti nazývají českou vlasteneckou scénu slovy „flástenci“, „dezoláti“, „dezinformátoři“, či dokonce „ruští švábi“. Málokdo zmíní, že novodobí čeští vlastenci znamenají zásadní přínos pro českou hudbu a tanec, a dokonce rozšiřují kulturní tradici českého národa. To, že ruská píseň Kaťuša je integrální součástí českého národovectví, mne zatím opravdu nikdy nenapadlo.
Zpěv českých vlastenců je melodický, jejich tanec lahodí oku a vlastenecké symboly, které ve videích používají, jsou obdivuhodně multikulturní. To, že je vlajka Sovětského svazu symbolem českého vlastenectví, jsem ve svých skoro šedesáti letech opravdu nevěděl. A za stejně pozitivní považuji novinku, že ruská píseň Kaťuša je vlastně tak česká, že si ji zpívají ti nejpřesvědčenější čeští vlastenci, a dokonce při ní tančí.
Hudební a taneční přínos vlastenců ve videu je cenným obohacením české kultury a české národní tradice, kterému nejde prakticky nic vytknout. Snad až na jeden drobný detail v choreografii: pro taneční kreaci s vlajkou Sovětského svazu si měl účinkující lépe oholit nohy.
Laskavý čtenář jistě omluví, že jsem si po náročném střihu videa tanečních a hudebních produkcí pana Líbala dopřál satirický první odstavec. Zcela vážně a bez satiry však mohu napsat, že sociální sítě přinesly fantastické výzkumné možnosti oboru, který jsem vystudoval.
Už za mých studií bylo královnou sociálněpsychologického výzkumu zúčastněné pozorování. Výzkumník se děje, který zkoumal, sám aktivně zúčastnil a byl mezi lidmi, jejichž sociální vztahy (či sociální patologii) sledoval.
Tato metoda klade na výzkumníka nesmírné nároky, je velmi vyčerpávající s nějakými lidmi komunikovat a zároveň je při tom zkoumat. A navíc – základním metodologickým problémem zúčastněného pozorování je přítomnost pozorovatele. Nezaměňovat prosím s „přítomností pozorovatele“ v kvantových vědách, se Schrodingerovou kočkou, která je, dokud neotevřete bednu, ve které je zavřená, v superpozici, a je zároveň mrtvá i živá. Přítomnost pozorovatele v sociální psychologii je prostě a jednoduše to, že když má skupina lidí mezi sebou cizího člověka, o kterém navíc vědí, že je zkoumá, tak se chovají jinak, než kdyby tam nebyl.
Už v těch osmdesátých letech byla známa metoda „blízkého pozorování bez vědomí pozorovaného,“ ale byla tak finančně náročná a produkčně pracná, že nám o ní na škole jen pověděli. A na vlastní kůži jsem ji zažil až někdy koncem devadesátých let, kdy byly v médiích ve srovnání s dneškem obrovské peníze. Takže si časopis, pro který jsem tenkrát pracoval, zaplatil výzkum, kdo ho vlastně čte. Agentura sestavila v rámci čtenářské populace reprezentativní skupinu probandů, a jedna součást toho výzkumu bylo jejich přímé pozorování redakcí.
V praxi to vypadalo tak, že ona skupina (za účast ve výzkumu placených) probandů seděla v zasedací místnosti té agentury, měla před sebou deset posledních čísel časopisu, a měla za úkol je po vzájemné poradě a vznesení argumentů seřadit podle kvality obsahu a chytlavosti titulu. Jedna ze stěn té zasedačky byla tvořena obřím zrcadlem přes celou zeď. Bylo ovšem polopropustné, a za ním byla místnost. Tam jsme seděli my – celá redakce. Byla tam tma, aby nás pokusné osoby neviděly a zrcadlo vnímaly jen jako zrcadlo, ne jako průhled. A v jejich zasedačce byly mikrofony. Reproduktory pak v místnosti „za zrcadlem“.
A my dvě hodiny sledovali, jak se ti naši čtenáři bez vědomí toho, že je pozorujeme a slyšíme, baví o naší práci a hodnotí naše články. Ta zkušenost byla zásadní, realizovat ji v praxi v nějakém sociálně psychologickém výzkumu je ale pekelně drahé. Sociální sítě tuto metodu však – díky tomu, že většina jejich uživatelů až zas tak úplně princip sociálních sítí nechápe, nebo si jej alespoň při pohybu na nich neuvědomuje – plně zdemokratizovala.
Můj mobil, můj facebook, moje kanape
Málo inteligentní či málo počítačově gramotný uživatel facebooku sedí doma na svém gauči, a na svém mobilu píše či vysílá na svůj facebookový účet své posty, promluvy a akční videa. Jeho sociální bublina mu je lajkuje, komentuje, a on si za chvíli přestane uvědomovat, že není jen „mezi svými,“ a že jeho posty a videa jsou zveřejněním na facebooku zveřejněna v médiu. Stejně, jako by byla v novinách. Maximálně si nejchytřejší „flástenci“ nastavují viditelnost svých příspěvků jen pro své FB přátele. Ale tak deset dvacet procent těch „přátel“ si jeho posty vyfotí či videa stáhne, a pak je sami dají na facebook jako veřejné.
Takže na sociálních sítích – a především na účtech dezolátů, dezinformační scény, která nevyniká inteligencí – najednou vidíme spontánní projevy lidí, kteří si neuvědomují, že ty jejich projevy jsou veřejné. Že nejsou v hospodě se svými kamarády, a že to, co plkají, si ráno nikdo nebude pamatovat. Nejsou schopni započítat skutečnost, že facebook je médium, a že jejich posty a videa můžou vidět i takoví zloduši, jako jsou „členové pražské kavárny, havloidi a progresivisté“ – jako třeba já. Takže máme u řady dezinformátorů přístup k jejich projevům, které produkují v momentech, kdy si myslí, že jsou jen „mezi svými“. A zapomněli, že ty projevy vidí i lidé, kteří mají poněkud odlišný výklad světa než oni.
Duše lidu
Následkem toho nedomyšlení dosahu svých projevů se tak velká část naší dezinformační scény dostává do podobné pozice jako pokusné osoby v místnosti s polopropustným zrcadlem. Nevědí, že jsou pozorováni, a chovají se naprosto přirozeně. Jako mezi svými, bez zábran – což by v přítomnosti psychologa, který je zkoumá, nebo dokonce novináře zcela jistě nečinili. A tak máme možnost nahlédnout do jejich myslí otevřenými okny a vidět krásu jejich duší nezkreslenou tím, že si dávají pozor na jazyk, protože vědí, že mají obecenstvo. Což se málokomu z pražské kavárny někdy předtím v životě podařilo.
A tak – jako v tomto hudebním videu – najednou vidíme děje a projevy, které jsou zcela mimo kontext nějakého normálního chování. Mimo rámec chování duševně zdravého člověka, jak jej vídáme v běžném sociálním kontaktu – třeba v obchodě nebo ve vlaku. Ty svou slabomyslností až šokující taneční a hudební kreace, které vidíte v mém sestřihu, jsou prostě pro dezinformační scénu standardním chováním, které by nám ale sami v kontaktu s námi nikdy neukázali. Pan Líbal však nevědomky otevřel přes sociální síť okna své duše dokořán.
A pohled, který se nám naskytl, to, co vidíme v sestřihu jeho hudebně-tanečních videí, ukazuje, že asi přichází čas na přehodnocení všeobecného volebního práva. Protože ve volbách má hlas pana Líbala, který mává českou vlajkou na rybářském prutu, stejnou váhu jako hlas profesora Pafka. A když si to video pustíte dvakrát či třikrát za sebou, asi dojdete stejně jako já k závěru, že ta rovnost hlasů obou jmenovaných je pro osud demokracie zásadní malér.
