Ilistrační foto. FOTO: Pixabay/Afshad
FOTO: Pixabay/Afshad
REPORTÁŽ JXD / Málokoho asi po 7. říjnu nenapadlo, co brutálnímu útoku teroristů z Hamásu na izraelské civilisty říkají prostí muslimové? Jak se dívají na bestialitu k dětem a ženám, kterou se Hamás chlubí? Jak obyčejní lidé, kteří se hlásí k islámu, vnímají tu zrůdnost? Tak jsem se šel zeptat prostých muslimů, sice žijících v Praze, ale natolik zbožných, že chodí na pravidelné modlitby do islámské modlitebny.
Dotaz, který napadl po sedmém říjnu asi všechny, kteří viděli děsivé a v jedenadvacátém století zcela nepřijatelné záběry z teroristického útoku: Co na to říkají obyčejní lidé, obyčejní muslimové? Útok Hamásu a řady dalších teroristických a extremistických organizací z Gazy – podle Otakara Foltýna, vojáka, právníka a odborníka na humanitární a válečné právo, který dal Novinkám k té události rozhovor – byl absolutně neomluvitelný.
Co ale vlastně znamená pro běžné muslimy? Co ten útok je? Akce aliance šílených teroristických skupin, plod několika stejně zrůdných ideologií jako v Evropě nacismus a komunismus? Jsou teroristé vraždící židovské děti a civilisty malou hrstkou extremistů, která drží obyčejné obyvatele Gazy ve strachu z jejich pušek, a akci nelze brát jako projev smýšlení většiny Gazánců, či dokonce většiny muslimů? Anebo ta hrůza, kterou teroristé v Izraeli spáchali, odpovídá náladě „arabské ulice“? Ztotožňují se s tím bestiálním vražděním židovských žen a dětí „obyčejní muslimové,“ kteří bývají mantrou evropských levicových sympatizantů palestinských Arabů v Gaze? Je jim těch žen a dětí – záměrně zavražděných – alespoň líto?
VIDEO: Jiří X. Doležal
U mě není pochyb, že jsem jednoznačně na straně Izraele. Ale bez ohledu na to cítím při pohledu na fotografie zraněné ženy a dětí v Gaze nesmírný soucit. Přestože vím, že krev těch dětí padá na jejich vlastní otce, gazánské teroristy, kteří své vlastní ženy a děti používají jako lidské štíty a kteří svým bezprecedentním terorem proti židovským civilistům vyvolali razantní vojenskou odpověď Izraele. Tak jsem se šel zeptat muslimů, kteří žijí zde – v Praze.
Věděl jsem, že z běžné slušnosti nemůžu na území, které pražským muslimům patří – ať už jsou tam vlastníky, nebo nájemníky. Že bych neměl lézt na jejich teritorium, a navíc na teritorium, které je sakrálním územím určeným k bohoslužbě. Zenbuddhista s židovskými geny do mešity či islámské modlitebny nepatří. Ale průchod mezi Spálenou a Opatovickou, ve kterém je vchod do islámské modlitebny v centru Prahy, islámským územím není. Ten je náš – tedy v Praze především ateistů, a žádné známky sakrální stavby nejeví.
Tak jsem se vydal před čtvrtou denní modlitbou islámu (v ten den chvíli před osmnáctou hodinou) udělat před vchod modlitebny klasickou novinářskou anketu. A aby nedošlo k omylu, že jsem (podle ksichtu) z Mossadu, a ne ze z českých novin, udělal jsem si na krk zalaminovanou závěsnou ceduli PRESS – Týdeník Fórum / deník Forum24.cz a s mým jménem.
Půl hodiny před modlitbou jsem se v pasáži postavil ke vchodu do domu, ve kterém je modlitebna, a oslovoval svou lámanou angličtinou a pak plynnou češtinou přicházející. Ve chvílích, kdy nikdo nešel, jsem přemýšlel, zda jsem nějaké odsouzení útoku na židovské ženy a děti z úst muslimů slyšel nebo četl v médiích. A nevzpomněl jsem si ani na jedno.
Všichni muslimové citovaní našimi médii nebo v nich vystupující při sebemenším náznaku takové otázky od novináře okamžitě začali vysvětlovat, že Izrael v okamžiku svého vzniku v roce 1948 vyhnal palestinské Araby ze svého dnešního území, a naznačovat, že teror ze 7. října 2023 byl odplatou za to vyhnání. Ale nedodají, že den po vzniku státu Izrael na něj vojensky zaútočilo pět sousedních islámských zemí, a mnoho (později vyhnaných) Arabů na území nového státu Izrael proti nové zemi Židů zahájilo povstání.
Jen jeden omyl v osobě
Spletl jsem se jednou – ten mladý muž, kterého jsem oslovil omylem, se ale neurazil. Všichni ostatní oslovení skutečně muslimové byli, a skutečně do modlitebny šli. Oslovil jsem jich kromě toho mladého muže, Čecha, co do modlitebny nešel, pět.
První z mužů na můj pozdrav a dotaz, zda by Foru neodpověděl, jen sklopil oči, zrychlil krok, a vklouzl do modlitebny. Ignoroval mne. Druhý byl sdílnější, či přesněji řečeno – rozpačitější. Otázka ho zjevně zaskočila, chvíli říkal ne úplně souvislá slova, a pak se zeptal, jestli jej točím. Přisvědčil jsem, že ano, a zopakoval, že jsem novinář. „Nechci odpovídat,“ řekl muž a odešel směrem k modlitebně.
Třetí procházející mne ignoroval stejně jako ten první. Čtvrtý na mne, když jsem položil dotaz, chvíli koukal, a pak vyhrkl: „Co potřebuješ?“ Zopakoval jsem otázku – pomalu a zřetelně, aby rozuměl češtině. Zamrmlal cosi nesrozumitelného a odešel. Pátý se, když jsem se představil a zeptal se, zda bych mohl položit otázku, odpověděl: „Jakou otázku?“ A dlaní mi zakryl objektiv mobilu, na který jsem točil. „Otázka zní, jaký je postoj české ummy k útoku Hamásu na Izrael,“ odpověděl jsem popravdě. „To mě nezajímá,“ sdělil pán rezolutně a odešel.
Čekal jsem, že úplně všichni (byť třeba neupřímně a formálně) bestiální útok Hamásu na židovské civilisty odsoudí. Tak, jako to dělají evropští propalestinští levičáci. Spletl jsem se. Ze tří muslimů, co byli ochotní mi odpovědět, mi všichni tři vysvětlili, že se k té otázce nebudou vyjadřovat. A tak jsem šel domů. Neusmívali se na mne, ani jeden z nich, a už jich tam bylo pět. Žádné obyčejné prosté muslimy, co zvěrstva Hamásu na ženách a dětech samozřejmě musí odsoudit jako každý příčetný člověk, jsem před pražskou modlitebnou nepotkal. Podobnou reportáž jako tuto by samozřejmě bylo snadné si vymyslet – takže přikládám video, že se celé dění skutečně stalo. Mnoho od něj nečekejte – uvidíte jen to, jak mne tři pražští muslimové poslali do háje. Ale přiznejme jim k dobru, že bez vulgarismů.
