HISTORIE / Ulice texaského Dallasu jsou plné lidí. Usmívají se, mávají, natahují se, aby lépe viděli. Prezidentská limuzína právě projíždí ulicí okolo parku Delay Plaza. Manželka texaského guvernéra Nellie Connally se otočí na zadní sedadlo a pronese: „Pane prezidente, rozhodně nemůžete říct, že vás Dallas nemiluje.“ „To opravdu nemůžu,“ odpovídá John Fitzgerald Kennedy s úsměvem. Pak třeskne první výstřel. 

„Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem,“ pronesl v lednu roku 1961 ve svém inauguračním projevu John Fitzgerald Kennedy. Ve svých 43 letech se do čela Spojených států postavil jako vůbec nejmladší zvolený prezident v dějinách země. Byl ambiciózní, šarmantní a vtipný, těšil se úspěchu u žen. Pro jeho charisma mu Američané odpustili i politické přešlapy, kterých se dopustil – například neúspěšné vylodění v kubánské Zátoce sviní či rostoucí angažmá ve Vietnamu.

Během své éry, kdy studená válka byla studenější než kdy dřív, se mu nicméně podařilo zemi vyvést z karibské krize a odvrátit tak hrozící jadernou válku. Zároveň úspěšně nastartoval americký kosmický program. Srdce západních Berlíňanů si získal slavnou větou: „Ich bin ein Berliner.“ A nejen jejich – dodnes patří Kennedy, známý také jako JFK, k vůbec nejpopulárnějším politikům v dějinách USA. 

Proč se bát? 

„Pokud mě někdo zastřelí puškou z okna, nic s tím nenadělám. Tak proč se bát?“ řekl údajně v letadle své manželce Jacqueline, když spolu osudného 22. listopadu roku 1963, přesně před šedesáti lety, zamířili do texaského Dallasu. Předvolební kampaň pro prezidentské volby následujícího roku chtěl zahájit právě zde, ve městě, kde mu volby do čela země před třemi roky přinesly jen velmi malou podporu. Za nadšeného uvítání v Dallasu prezidentský pár usedl do otevřené limuzíny a prezidentská kolona se vydala směrem do centra města. 

Cestou nechal prezident kolonu několikrát zastavit. Poprvé, když si všiml hloučku malých dětí s transparentem nad hlavou, který říkal: „Pane prezidente, prosíme, zastavte a potřeste si s námi rukou.“ Krátce si popovídal i se skupinkou řádových sester. Za jízdy zahlédl Kennedy v davu kněze s bílým kolárkem, zvedl se ze sedadla a zeširoka se na něj usmál. Netušil, že už za několik desítek minut mu právě tento kněz, Oscar Hubert, udělí poslední pomazání.

První střela minula svůj cíl

Limuzínu řídil agent tajné služby William Greer, po jeho pravici byl agent Roy Kellerman. Texaský guvernér John Conally se svou ženou seděli uprostřed, prezident Kennedy a Jackie na sedadlech za nimi. Úsměvy jejich i všech přítomných lidí chvilku před půl jednou odpolední náhle ztuhly. Vzduch pročísl výstřel. Nikdo si nebyl jistý, co se právě děje. Bouchl někde ohňostroj? Byla to rána z výfuku staršího automobilu? Guvernér Connally poznal, že šlo o výstřel z velkorážní pušky. „Ó, ne, ne, ne!“ vykřikl s úlekem a začal se rozhlížet. První střela svůj cíl netrefila. 

Další rána na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát už útočník neminul. Střela pronikla Kennedymu do vrchní části zad, prorazila si cestu krkem a vyšla ven jícnem. Prezident se instinktivně chytil za krk a mírně zavrávoral. Šokovaná Jackie ho objala a vyrážela ze sebe: „Ale ne… Můj bože… Zastřelili mi manžela…“ Kennedy jen z posledních sil zachroptěl: „Můj bože, trefili mě…“ Tentýž projektil zasáhl i guvernéra Connallyho, projel mu zády, hrudníkem, pravým zápěstím a levým stehnem. „Můj bože, oni nás všechny zabijí!“ vykřikl v hrůze.

To nejhorší ale teprve mělo přijít. Třetí vypálená střela zasáhla Kennedyho přímo do hlavy. Roztříštila mu kus lebky a vytrhla kus mozkové tkáně o velikosti lidské pěsti. Jeden z nejmocnějších mužů planety se bezvládně zhroutil do manželčina klína. 

VAROVÁNÍ: Video obsahuje drastické záběry.

Děsivé konfety všude rozesety

Po fatálním zásahu vylezla Jackie na kapotu auta, snad chtěla v šoku sesbírat kusy odstřelené lebky. „Zabili mi manžela! Ustřelili mu hlavu!“ křičela. Tajný agent Clint Hill, který jel v doprovodném autě za nimi, rychle seskočil z auta, doběhl prezidentskou limuzínu, pomohl první dámě zpět na sedadlo a sám se pevně chytil kapoty. „Šedé kusy mozkové tkáně a úlomky lebky byly po limuzíně rozesety jako nějaké děsivé konfety. Podlahu pokrývala kaluž krve. Prezident Kennedy ležel na sedadle zcela nehybný a v jeho hlavě byla zřetelně vidět díra o velikosti lidské ruky,“ vzpomínal Hill později.  Auto rychle uhánělo směrem k místní nemocnici Parkland Memorial Hospital. 

Za pár minut už dorazila limuzína do nemocnice. Jacqueline Kennedy stále svírala svého smrtelně raněného muže v náručí, vedle ní na sedadle ležela část manželovy lebky i s vlasy. Lékaři se ihned pokusili o záchranu jeho života. Prezidentův puls byl ale nehmatný, krevní tlak nízký a srdce mu bilo jen velmi nepravidelně. Místní neurochirurg, když mu odhrnul vlasy, jen se zděšením prohlásil: „Bože můj, on má odstřelenou pravou polovinu hlavy… Pro něj již nemůžeme nic udělat.“ A měl pravdu.

Přesně v jednu hodinu odpoledne byl americký prezident prohlášen za mrtvého. Pitva, provedená ještě téhož dne, potvrdila, že za jeho skon mohla střela, která „způsobila odtržením pravé části Kennedyho hlavy naprosto devastující zranění, které nebylo slučitelné se životem.“ 

Guvernér Connally měl štěstí. Navzdory vážnému zranění přežil, a to i díky manželce, která jej po zásahu strhla do svého klína, čímž nevědomky stlačila zranění na hrudníku a vzduch mohl proudit do funkční poloviny plic. Naopak jen s lehkým zraněním vyvázl jeden ze svědků atentátu, když ho zasáhl odražený projektil nebo jeho část a poranil mu pravou tvář. 

Nový prezident na palubě

Po smrti Johna Fitzgeralda Kennedyho šlo vše ráz na ráz. Za dvě hodiny po atentátu už složil prezidentskou přísahu na palubě Air Force One viceprezident Lyndon B. Johnson, který jel v koloně za prezidentskou limuzínou, a postavil se do čela Spojených států amerických. Vedle něj stála Jacqueline, stále ještě v kostýmku potřísněném krví.

V té chvíli už policie zatkla podezřelého bývalého mariňáka jménem Lee Harvey Oswald, který pracoval jako brigádník v Texaském knižním velkoskladu, tedy v jedné z budov, z níž je dobrý výhled na místo činu. Kromě prezidenta měl zastřelit i policistu, který si s ním chtěl promluvit. Ani po hodinách výslechů se ale k ničemu nepřiznal. Na otázku, zda vystřelil na prezidenta, odpověděl: „Nechápu, o čem tohle celé je. Sebrali mě jenom proto, že jsem žil v Sovětském svazu… Jsem jen obětní beránek!“

Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!

O jeho vině či nevině soud rozhodnout nestihl. Pouhé dva dny nato, v podzemní garáži dallaské vazební věznice, kde na něj čekala vězeňská dodávka, aby jej přepravila do okresní věznice, si na něj počíhal vrah. Majitel místního nočního klubu, jistý Jacob Rubinstein, zvaný „Jack Ruby“, se ukryl mezi čekajícími novináři. Když přicházeli policisté se spoutaným Oswaldem, vytáhl zpod kabátu svůj revolver a vykřikl: „Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!“ A přímo před objektivy kamer a fotoaparátů mu prostřelil břicho. Zranění byla tak vážná, že Oswald zemřel ještě téhož dne. V té samé nemocnici, kde o dva dny dříve přestalo srdce bít i prezidentu Kennedymu. 

Soud Rubyho za chladnokrevnou vraždu odsoudil k trestu smrti v elektrickém křesle. Vrah Oswalda se sice úspěšně odvolal, avšak nového soudního procesu se nedočkal. V lednu roku 1967 zemřel Ruby na rakovinu plic. V jednom televizním interview prohlásil: „Svět se nikdy nedozví pravdu o atentátu, jinými slovy, moje pravdivé motivy… Naneštěstí ti lidé, kteří tím tolik získali a kteří měli silný motiv mne dostat do této situace, nikdy nedovolí, aby skutečná pravda spatřila světlo světa.“ 

Jaká je ale ta skutečná pravda, se s jistotou neví dodnes. Se smrtí oblíbeného prezidenta Američanů je stále spjato mnoho legend a konspiračních teorií. Vyšetřovací komise v čele s Earlem Warrenem, předsedou amerického Nejvyššího soudu, dospěla po deseti měsících od atentátu k závěru, že skutečně byl vrahem Lee Harvey Oswald, který na Kennedyho vypálil tři střely z nejvyššího patra budovy Texaského knižního velkoskladu. Podle komise jednal na vlastní pěst, bez jakékoliv účasti na domácím či zahraničním spiknutí. A stejně tak jednal sám prý i Ruby.

Konspirační teorie bují dodnes

Veřejnost ale takové závěry neuspokojily. V polovině 70. let se proto zrodila vyšetřující komise Sněmovny reprezentantů, která připustila verzi více střelců, čímž podpořila teorie o spiknutí. Nakonec však možnost dalšího střelce nepotvrdila a v roce 1988 vyšetřování uzavřela se stejným závěrem jako Warrenova komise v roce 1964. Spekulace tím ale neumlčela, ba naopak.

Celá desetiletí se laici i badatelé přou, kdo za zamyšleným atentátem stál. Kubánský režim Fidela Castra? Sovětský svaz? Kubánské komunity na území USA? Mafie? Či doopravdy byl Oswald jen nevyrovnaným osamělým střelcem? A co jej k činu přesně vedlo? Jasno nepřinesly ani dokumenty, které zveřejnil americký Národní archiv v minulých letech, naposledy během loňského prosince. Podle Národního archivu bylo zpřístupněno veřejnosti zhruba 97 procent z pěti milionů stránek, které instituce o atentátu na Kennedyho uchovává. Zbytek zůstává utajen, prý kvůli obavám z ohrožení národní bezpečnosti. 

Zpráva zasáhla svět

Ať už je pravda jakákoliv, nečekaná smrt mladého prezidenta otřásla celým světem. V celých Spojených státech amerických se zastavil život. Učitelé pouštěli žáky domů ze škol, otřesení lidé sledovali televizi a hltali jakoukoliv informaci. Událost tak zasáhla veřejnost, že si pamětníci často přesně pamatovali, co zrovna dělali, když se o atentátu dozvěděli.

Státníci z celého světa posílali kondolence, včetně československého prezidenta Antonína Novotného. Napsal, že „Kennedy se stal nejspíše obětí kriminálního spiknutí“. Na honosný pohřeb, konaný 25. listopadu, se přijelo s Kennedym naposledy rozloučit zhruba tisíc dvě stě smutečních hostů, včetně zástupců více než devadesáti zemí, Sovětského svazu nevyjímaje.