HISTORIE / Od rána to pěkně fouká. Most Tacoma Narrows na severozápadě amerického státu Washington pod vlivem větru začíná tančit a rozvlní se do rytmu. Na mírné houpání mostu jsou lidé zvyklí. Ale teď je něco jinak. Výkyvy jsou stále větší, nahánějí hrůzu. A pak se ozve praskání betonu.

S velkou slávou se v červenci roku 1940 u města Tacoma otevřel veřejnosti nový most. Pro obyvatele z okolí to byla skvělá zpráva, řidiči oceňovali, že se jim přemostěním Pugetova zálivu podstatně zkrátí cesty v této oblasti. Tacoma Narrows Bridge vyrostl na základě projektu tehdy uznávaného statika, ruského inženýra Leona S. Moisseiffa. Mohl se pyšnit tím, že ve své době byl třetím nejdelším visutým mostem na celém světě. Překonal jej pouze Golden Gate Bridge v San Franciscu a George Washington Bridge v New Yorku.

Stavba gigantu z betonu a oceli započala v září roku 1938. Počítalo se pouze se dvěma jízdními pruhy, proto byl most velmi úzký – na šířku měřil jen dvanáct metrů. Rozpětí mezi pilíři přitom bylo přibližně 850 metrů, celková délka pak dosahovala více než šestnácti set metrů. Kritické hlasy kvůli těmto technickým parametrům zaznívaly ještě předtím, než práce započaly. Upozorňovaly, že tak dlouhý most může být vzhledem k malé šířce náchylný k nejrůznějším kmitům.

Cválající dinosaurus

Sami dělníci při dokončování mostu byli překvapeni, že i při mírném větru se mostovka, tedy ta část konstrukce mostu, jejímž účelem je přenášet zatížení na hlavní nosnou konstrukci mostu, kývá nahoru a dolů. „Cválající Gertie“, překřtili most posměšně. Rytmické kymácení sem a tam jim totiž připomínalo postavičku dinosauřice Gertie z kresleného filmu z roku 1914.

Problému se snažil přijít na kloub profesor Frederick Farquharson z Washingtonské univerzity. Uvědomoval si, že pokud se nic nezmění, most bude odsouzen ke zkáze. 

Zkoušelo se mnohé. K obřím betonovým blokům se přidaly další lana, aby ukotvily most směrem dolů. Ty však záhy praskly. Místo nich se tedy přidaly šikmé úchyty spojující hlavní lana se středem vozovky, nainstalovaly se hydraulické tlumiče oscilací. Nepomohlo nic, Gertie si vesele cválala dál, fyzikům a inženýrům navzdory.

Zatančil hned první den

I přes obrovské problémy se most po dvaadvaceti měsících výstavby otevřel. Ještě téhož dne se před zraky udivených lidí rozvlnil znovu. Některé z nich to odradilo natolik, že při cestování raději volili delší trasu po souši. Jiní zase brali „roztančený most“ jako nebývalou podívanou a obrovská konstrukce se stala turistickou atrakcí. 

Dále čtěte

Smutný vynálezce Nobel: světu dal smrticí zbraň, v očích lidí byl padouchem

HISTORIE / Čas se zpomalil. Muž pozoruje lahvičku s nitroglycerinem, jak mu z ruky padá přímo na zem, kde se…

Onoho 7. listopadu roku 1940, po více než čtyřech měsících od otevření, zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že všechny dny mostu jsou sečteny. Vítr sice foukal, ale méně než v posledních dnech a týdnech, dosahoval rychlosti okolo 56 kilometrů za hodinu. 

Vlnil se jako papír

Profesor Farquharson přijel k mostu na pravidelnou prohlídku ve čtvrt na deset dopoledne. Všiml si, že se místo obvyklého kývání mostu přidávají i takzvané torzní kmity, mostovka se začala vlnit. Vítr postupně zesílil na rychlost 67 kilometrů v hodině. Důvod k panice zatím stále nebyl – most byl konstruovaný i do větru o síle 190 kilometrů v hodině. Jenže v deset hodin se jedno z lan sesmeklo a narušilo tak symetrii v rozložení sil na mostě. Vlnění zesílilo, most tančil stále divočeji.

Z důvodu bezpečnosti se musel nakonec uzavřít. Mostovka se kvůli fyzikálnímu jevu zvanému aerolastické chvění zmítala tak prudce a nekontrolovatelně, že všichni lidé okolo se strachem čekali, co se bude dít dál. Pozdější analýzy ukázaly, že vozovka se vychylovala z vodorovného směru až o 45 stupňů.

Most s ním praštil o obrubník

Nešťastnou náhodou uvízl na mostě reportér místních novin Tacoma News Tribune, jistý Leonard Coastworth. Vylezl ven, ale most si s ním pohrál jako s hračkou a odhodil ho stranou na obrubník. Coastworth se i přes svá zranění snažil do auta vrátit, protože v něm zůstal kokršpaněl jeho dcery jménem Tubby.

„Kolem sebe jsem slyšel praskání betonu. Vrátil jsem se k autu pro psa, ale byl jsem odmrštěn, než jsem se k němu mohl dostat. Samotné auto začalo po vozovce klouzat ze strany na stranu. Uvědomil jsem si, že se most rozpadá,“ vzpomínal později novinář. Plazil se pryč z toho divokého pekla, ruce měl pohmožděné a oteklé, kolena rozbolavělá a zakrvácená. Když se konečně dostal do bezpečí, otočil se a spatřil, jak se Tacoma Narrows Bridge, chlouba dobových stavitelů, po jedenácté hodině dopolední rozlamuje na kusy a mizí pod hladinou. A jeho auto spolu s ním. Pejsek Tubby se tak stal jedinou obětí této katastrofy.

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Macatá Gertruda

Brzy po zřícení se začalo uvažovat o výstavbě nového mostu. Plány a výstavbu sice zpomalila druhá světová válka, ale v roce 1950 už lidé mohli přes Pugetův záliv přejíždět po mnohem robustnějším mostu, než byl jeho předchůdce. „Macatá Gertruda“, říkají mu mnozí doteď. Úspěšně a bez kolizí zajišťoval dopravu oběma směry, než vedle něj v roce 2007 vyrostl ještě jeden most. V současnosti každý z mostů slouží pro přepravu v jednom směru. Pozůstatky původního Tacoma Narrows Bridge odpočívají dodnes na dně zálivu a vytvářejí největší umělý útes, jaký kdy člověk vybudoval.