Každý rok 1. srpna v 17:00 se v Polsku, zejména pak ve Varšavě, čas na chvíli zastaví. A s ním se zastaví také všichni, ať už jsou kdekoliv, a vzdají minutou ticha úctu zesnulým. Neuvěřitelným 180 tisícům mrtvých mužů, žen a dětí, kteří v ulicích naprosto zničeného města celých 63 dní zarputile vzdorovali nacistické přesile, zatímco na druhé straně Visly čekala Rudá armáda, až Němci Varšavu vykrvácí.
Minuta za povstalce
Stalinův příkaz nechat Poláky napospas měl svou vnitřní logiku. Jednak potřeboval Polsko zdecimované a jednak se mu velmi hodilo, že se zbaví nekomunistického odboje, který byl v Polsku výjimečně silný. Ostatně po celou komunistickou éru bylo povstání prezentováno především jako nesmyslná sebevražda a dodnes bývá kritizováno především z levicovějších pozic.
V posledních letech však mají „příznivci“ povstání nad „odpůrci“ převahu, zejména pak v mladé generaci, která se zhlédla také v takzvaných prokletých vojácích. Ti svůj boj nikdy nepřerušili a vzápětí po povstání iniciovali ozbrojený odboj proti novému komunistickému zřízení. Dnes jsou výraznou složkou mladé polské popkultury. I v jejich případě je, ze stejných pozic jako v případě Varšavského povstání, kritizován „beznadějný boj“.
Ten je však neopomenutelnou součástí polských dějin. Vždyť už v roce 1956 vyrazilo v Poznani opět do boje na sto tisíc protestujících a s pouhými 188 lehkými zbraněmi a jedním kulometem se postavili vojákům Polské lidové armády s asi 360 tanky a 30 obrněnými transportéry. Pro Poznaňské povstání se vžil název Poznański Czerwiec. Nejmladšímu padlému, Romanu Strzalkowskému, bylo třináct let. Dostal ránu do srdce.
