HISTORIE / Pouhých třináct minut zbývá do konce vyučování. Žáci základní a střední školy v americkém městečku New London v Texasu už nervózně poposedávají v lavicích. Je sice teprve čtvrtek, ale další den má být díky místnímu sportovnímu přeboru volno. Místo touženého posledního zvonění se však ozve ohlušující výbuch. 

Každý rodič z okolí si přál, aby jeho dítě mohlo chodit do školy právě sem. Ekonomická krize na počátku 30. let minulého století cloumala celou zemí, ale díky nalezištím ropy texaský okres Rusk vzkvétal. V roce 1932 byla proto v New Londonu postavena škola za milion dolarů, což by dnes odpovídalo více než 21 milionům dolarů. Mohla se pyšnit kvalitními materiály i tím nejlepším vybavením, jaké se v té době vůbec dalo pořídit.

„Příjmy z patnácti ropných vrtů u města zajistily, že na pozemku školy kromě hlavní budovy stála samostatná moderní tělocvična, a dokonce i elektřinou osvětlené fotbalové hřiště. Děti sídlily ve vůbec nejlepší budově – dvoupatrové stavbě ve tvaru písmena E, která nabízela plně vybavenou chemickou laboratoř, velkou aulu a také dílny,“ vyjmenovává americký měsíčník Texas Monthly. 

Snaha ušetřit s fatálními následky

Původní plány architekta na parní kotel školní rada zamítla a místo toho nechala v budově nainstalovat více než sedmdesát plynových topidel. A na počátku roku 1937 se rozhodla, že bude šetřit. Zrušila svou smlouvu na dodávky zemního plynu a zajistila, že budovu bude vytápět zbytkový zemní plyn společnosti Parade Gasoline Company. Ten ropné společnosti považovaly za odpadní produkt, proto leckdy mhouřily oči, když jej někdo chtěl odebírat.

Dále čtěte

Plakát rozděleného Ruska vydělává Ukrajině na zbraně. Už máme 100 tisíc, přidejte se!

Tahle mapa, kterou vytvořil historik Petr Hlaváček, vzbudila velkou pozornost. Jedná se o přehled států severní Asie, v té chvíli…

Surový zemní plyn začal unikat kvůli technické chybě z nainstalovaného kohoutku 18. března roku 1937. Sám o sobě je bezbarvý a nezapáchající, takže plížícího se smrtelného nebezpečí si nikdo nevšiml. Pár studentů si prý sice stěžovalo na bolest hlavy, ale nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. 

„Dosud si pamatuji, že onen čtvrtek, osmnáctého března 1937, bylo docela chladné jarní ráno. Ale bylo krásně, slunečno. V aule budovy mělo mít odpoledne schůzku rodičovské sdružení, kvůli čemuž bychom normálně končili dřív, ale bylo nám oznámeno, že se členové sdružení nakonec sejdou v tělocvičně, která byla v samostatné budově, a my skončíme v obvyklou hodinu, o půl čtvrté. V poslední hodině jsem požádal spolužačku, aby si se mnou vyměnila místo, a já tak mohl laškovat s drobnou dívkou, která seděla před ní,“ vzpomínal Bill Thompson už jako starší muž, v době tragédie žák páté třídy. Výčitky svědomí, že kdyby onoho dne nepožádal spolužačku, aby si sedla jinam, a ona by tak třeba přežila, ho prý pronásledovaly celá léta. 

Osudná jiskra

Krátce po třetí hodině odpolední učitel jménem Limmie R. Butler v dílnách v přízemí zapnul elektrickou brusku. Jiskra zapálila plyn a započala dílo zkázy. Nastal mohutný výbuch a během okamžiku se většina školy proměnila v pouhé ruiny. V té době v ní pobývalo podle odhadů asi pět set žáků a čtyřicet učitelů. 

„Celá budova se jako by zvedla do vzduchu a pak roztříštila. Střecha se propadla, stěny zhroutily a pohřbily své oběti v mase cihel, oceli a betonu. Výbuch byl slyšet na čtyři míle daleko,“ popisuje web tamějšího muzea The London Museum, stojícího naproti místu, kde kdysi bývala škola. Mohutná exploze byla údajně slyšet až šest kilometrů daleko. Měla takovou sílu, že dvoutunovou betonovou desku z budovy odmrštila pryč a rozbila jí auto zaparkované zhruba šedesát metrů od školy.

Ti, které trosky nepohřbily, vypověděli, že vybíhali ze školy v šoku, kvůli němuž nevěděli, co mají dělat, nechápali, co se právě stalo, a zdálo se jim, jako by celý svět najednou utichl. Jako první doběhli k místu vyděšení rodiče, kteří se účastnili schůze jen třicet metrů od výbuchu, a zoufale se holýma rukama začali prohrabovat v sutinách.

Jakákoliv poznávací znamení

„Výbuch slyšeli lidé z celého okolí. Dělníci opustili svá pracoviště, motoristé vystoupili z aut, obchodníci nechali své pokladny bez dozoru a všichni přiběhli ke škole,“ vypráví americký magazín Time. „Zoufalí rodiče hledali na rozdrcených dětských tělech jakékoliv znamení, které by pomohlo identifikovat oběti – mateřská znaménka, boty, náhrdelníky, prak v kapse kalhot.“ Dobrovolníci z bližšího i širšího okolí se sjížděli na místo a pomáhali prohledávat sutiny, z nichž stoupal dým. Sanitky nestačily odvážet zraněné do nemocnice, a tak je lidé nakládali i do svých aut.

Naftaři z blízkých vrtných plošin byli uvolněni z práce a dorazili na místo tragédie s autogeny a těžkým vybavením, které byly potřeba pro probírání se betonem a ocelí. Z Dallasu sem dorazilo na třicet lékařů, sto zdravotních sester, dvacet pět balzamovačů. Zachránit co nejvíce lidí se pokoušeli i letci, zástupci šerifů, členové policejní složky Texas Rangers, skauti a mnoho dalších. „Už ani nekontrolovali, jestli jsou děti mrtvé, či živé. Jednoduše je z trosek vytahovali ven. Všichni pracovali jako omámení. Nikdo nic neříkal,“ popisoval hrůzné chvíle po výbuchu jeden z přeživších žáků.

Dále čtěte

Pod náporem ledových ker: Lidé se schovávali na stromech, část Karlova mostu se zřítila

HISTORIE / Dravé proudy Vltavy unášejí kusy ledu i zbytky stržených vorů. Jedna z velkých ledových ker narazí do vodou…

Záchranáře nezastavila noc ani déšť. Trvalo dlouhých sedmnáct hodin, než se jim podařilo vyprostit poslední oběť neštěstí. „Táta pracoval tak dlouho, že se málem nervově zhroutil. Dokud pracoval, byl v pořádku, ale jakmile přišel domů a posadil se, začal se třást,“ vzpomínal syn jednoho z pomáhajících. V troskách onoho dne našlo svou smrt asi 294 žáků a učitelů, více než tři sta osob vyvázlo se zraněním. Celá událost se vepsala do americké historie jako vůbec ta nejtragičtější ve školním prostředí. 

Mlčeli celá desetiletí

V městečku snad nezůstala jediná rodina, kde by někoho kvůli katastrofě neoplakávali. A ti, kteří přežili, se mnohdy po celý život potýkali nejen s následky zranění, ale nesli si s sebou i hluboká traumata. Celá léta odmítali svědci o prožitém pekle mluvit, celá léta pro ně bylo příliš těžké a bolestivé se k těm hrůzám vracet. Teprve po čtyřiceti letech od výbuchu, v roce 1977, proběhlo setkání přeživších a pozůstalých, aby uctili památku svých spolužáků a potomků. Jejich vzpomínky zaznamenal list Texas Monthly. 

„Seděl jsem v knihovně a četl si. Přímo na stůl, u kterého jsem byl, dopadl betonový nosník a rozdrtil ho. V den neštěstí jsem ráno šel do ředitelny s prosbou, abych mohl poslední vyučovací hodinu jít do třídy, kde se vyučovaly přírodní vědy. Ředitel mě ale odmítl. To bylo moje štěstí, protože všichni v té třídě zemřeli, až na jednoho chlapce, který byl ale nadosmrti zmrzačený,“ vzpomínal Nathan Durham, tehdejší osmák. „Když se mi konečně povedlo vyprostit si nohy, vstal jsem a všiml si učitelky, která měla mít v místnosti dozor. Všichni jsme ji milovali. Zdála se být klidná a směrovala děti ven. Neboj se, říkala jim. Děti neplakaly. Byly v šoku.“

„Pamatuji si, že venku ležela pohozená na zemi rusovlasá dívka. Většina jejích vlasů ale byla od prachu šedivá. Všichni, kdo byli kolem, byli mrtví. Procházela jsem kolem nich a uvědomila si, že stále ještě držím v ruce tužku. A vzpomínám si, jak jsem si v duchu řekla: Proboha, co tady dělám s tužkou?“ uvedla Marion Steenová, tehdy šestnáctiletá středoškolačka.

Matka ji nepoznala

„Mámu jsem našla před budovou. Plakala. Měla jsem celý obličej od krve a vlasy bílé od prachu, takže mě v první chvíli nepoznala. Přišla jsem k ní, ona se na mě podívala, a já řekla: Mami? A pak máma dostala hysterický záchvat,“ uvedla Nadine Dorseyová. Mnoho rodičů se však šťastného konce nedočkalo. 

„Viděl jsem, jak se dva tátové poprali nad jedním tělem, hádali se, čí je to dítě,“ vyprávěl student Follis. Jiný žák, Max Holleyman, zase řekl: „Můj otec našel v troskách moji sestru. Byla mrtvá. Že je to ona, poznal jen podle šatů, které měla na sobě, protože látku na ně jí krátce předtím daroval k jejím dvanáctým narozeninám.“

Viník určen nikdy nebyl

Z neštěstí sice byli obviněni zástupci školy, místní samosprávy i společnost, které patřilo plynové potrubí, nikdo ale nikdy nebyl shledán vinným. Do dvou let vyrostla na pozemku té původní zcela nová škola. A hrůznou tragédii, která se onoho březnového odpoledne roku 1937 stala, dodnes připomíná památník.