HISTORIE / „Brzy se uvidíme!“ zavolá muž s podivným oblekem na své přátele i řady zvědavců. Chvíli ještě přešlapuje na samém okraji prvního patra Eiffelovy věže, pak se nadechne a vrhne se z výšky 57 metrů dolů. Jeho skok vejde do dějin. Ovšem ne z důvodu, z jakého si Franz Reichelt přál… 

Vznést se tak do oblak… Už od 18. století si lidstvo krůček po krůčku plnilo tento svůj odvěký sen. Od horkovzdušných balónů přes vzducholodě, kluzáky až po motorová letadla na samém počátku 20. století, nebe se konečně otevřelo i pro člověka. Jak se ale z výšin v případě nebezpečí vrátit pohodlně na zem?

Padáky v té době už nebyly ničím neznámým, ale skákat se s nimi dalo jen z budov či jiných vyvýšených míst. Piloti si je s sebou do letadel vzít nemohli – byly příliš velké, příliš těžkopádné. Nad tím, jak v případě problémů se strojem zachránit letce od jisté smrti, si lámala hlavu celá řada lidí. A mezi nimi i jistý francouzský krejčí s českými kořeny.

Krejčí, který chtěl létat

Snílkem byl snad odjakživa. Narodil se v říjnu roku 1878 do německy mluvící rodiny pěstitele chmele ve Štětí nedaleko Litoměřic. Už jako dvacetiletý vyučený krejčí se Franz Reichelt vydal hledat štěstí do ciziny. Usadil se v Paříži, vyhlášeném městě módy, kde si otevřel krejčovskou dílnu s obchodem a časem získal i francouzské občanství. Dařilo se mu, spokojení zákazníci si v jeho obchodě jen podávali dveře, příjmy mu plnily kapsy. 

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Svět drahých látek a oděvů mu ale nestačil. Často s obdivem hleděl směrem k obloze, hltal novinové články o odvážných mužích, kteří se nebáli vzlétnout do oblak. A tragické neúspěchy některých z nich ho skličovaly. Začal přemýšlet, jak pilotům v nesnázích pomoci.

Místo na šaty stříhal na padák

Představou nového, vylepšeného zařízení, které se vejde do stísněného prostoru za kniplem a bude letcům zachraňovat životy, začal být přímo posedlý. Popadl nůžky a místo krajek a módního oblečení začal navrhovat, kreslit, stříhat a šít prototyp revolučního padáku – takového, do něhož se pilot jednoduše ještě před samotným letem oblékne, v případě potřeby roztáhne ruce a doplachtí bezpečně na zem. Ani tento model se neobešel bez menší konstrukce, která zvyšovala aerodynamický odpor při pádu, ta se však měla vejít do batohu na zádech pilota.

V úsilí ho ještě popoháněla štědrá nabídka francouzského aeroklubu – komu se podaří zkonstruovat funkční padák pro piloty, aniž by jeho hmotnost přesáhla pětadvacet kilogramů, bude o celých deset tisíc franků bohatší.

Reicheltovi pod rukama vznikla obrovská konstrukce z ocelových trubek potažených gumovaným hedvábím s plochou šesti metrů čtverečních, která se sice dala složit do obleku, ale přesto stále vážila příliš, okolo 70 kilogramů. Krejčí se nevzdával, pracoval dál. Trubky nahradil provazy, plochy s hedvábím rozšířil na patnáct metrů čtverečních. Do hotových obleků pak navlékal figuríny a vyhazoval je z oken ven. Padaly jako hrušky. 

Místo figurín skákal sám

Vynálezce to však neodradilo. Za neúspěch určitě nemohl jeho padák, ale neschopnost figurín jej taháním za lana správně ovládat. Vzal tedy svůj vynález do vlastních rukou a na podzim roku 1911 skočil z desetimetrové výšky. I přes dopad do hromádky sena si zlomil nohu. Za selhání podle něj mohla malá výška. Jeho nadšení proto neznalo mezí, když po roce neúprosného naléhání konečně získal vytoužené povolení ke zkoušce padáku skokem z Eiffelovy věže.

Co ale údajně úředníci netušili, že po neúspěších s figurínami Reichelt hodlá skočit sám. Věřil, že úspěšným pokusem na jedné z nejznámějších světových dominant konečně všem škarohlídům zavře posměvačná ústa a zapíše se do dějin zlatým písmem.

Dále čtěte

VIDEO: Most, který tančil ve větru. „Cválající Gertie“ se zřítila po čtyřech měsících

HISTORIE / Od rána to pěkně fouká. Most Tacoma Narrows na severozápadě amerického státu Washington pod vlivem větru začíná tančit…

Toho osudného dne, 4. února roku 1912, zima zalézala pod kůži, vál silný vítr, teploměr nedokázal vytáhnout rtuť nad bod mrazu. Ale Franz Reichelt se nenechal nepříznivým počasím zastrašit, ne teď, když už měl splnění svého snu na dosah. Neobvyklá podívaná přitáhla na místo početný dav zvědavců, nechyběli reportéři pařížských novin, kameramani a úředníci spolu s policisty. 

Vstříc do hlubiny

Reichelt dorazil na místo v obleku a s obřím batohem na zádech a novinářům ochotně vysvětloval, jak jeho vynález funguje. „Uvidíte, jak vám já i můj padák poskytneme ten nejpřesvědčivější z argumentů, který zpochybní všechna vaše popírání!” řekl jim s jistotou v hlase.

Když si jeden z policistů uvědomil, co se přesně chystá, zatarasil Reicheltovi cestu se slovy, že seskok člověka na padáku není povolen. Vynálezce mu chladně odvětil, že v povolení není ani zmínka o tom, kdo bude skákat. Policista jej rezignovaně pustil. Reichelt vystoupal na první poschodí věže do výšky 57 metrů s jedním kameramanem a dvěma kamarády, druhý kameraman vše snímal dole ze země. „Chci experiment vyzkoušet sám a bez lsti, protože mám v úmyslu prokázat hodnotu svého vynálezu,“ pronesl s tím, že jakákoliv bezpečnostní opatření odmítá.

UPOZORNĚNÍ: Video obsahuje drastické záběry

Marně se mu snažili přátelé nebezpečné dílo rozmluvit. Vynálezce jen mávl rukou a vystoupal na zábradlí, chvilku váhavě postával… A skočil do prázdna. Roztáhl ruce, avšak jeho vynález jej zradil. Látka se mu omotala okolo těla a nadouvat vzduchem se začala až pár metrů nad zemí. To už ale bylo pro nebohého Franze Reichelta pozdě. Pád na zamrzlou půdu z takové výšky neměl šanci přežít, jeho hlava po dopadu nechala v zemi díru hlubokou patnáct centrimetrů.

Dopadl už mrtvý

Polámal si, co jen mohl, pravou rukou měl rozdrcenou, stejně tak i nohu, lebka praskla, páteř se zlomila, krev mu vytryskla z úst i nosu. Lékaři už mu nedokázali pomoci. Teprve později přišli na to, že neslavný vynálezce zřejmě zemřel už během pádu – z šoku totiž utrpěl rozsáhlý infarkt. 

Tragický pokus se stal senzací, noviny se předháněly v popisu smutného osudu jednoho muže, který šel za pomezí všeho doposud vyzkoušeného a nakonec za svou odvahu hraničící s naivitou zaplatil cenu nejvyšší. Zatímco jedni obdivovali jeho kuráž, druzí nad jeho lehkovážností jen nechápavě kroutili hlavou. 

Na Reicheltovu odvážnou myšlenku nicméně navázali ve třicátých letech američtí kaskadéři, za prvního úspěšného uživatele létajícího obleku je označován Rex Finney. A v devadesátých letech ožil tento nápad znovu – v disciplíně zvané wingsuit. Odvážlivci, kteří ve speciálních oblecích plachtí těsně nad skalami, ale mají u sebe padák, který jim následně umožní bezpečně přistát. Franz Reichelt takové štěstí ještě mít nemohl, ani kdyby o to stál.