HISTORIE / Zmatek, křik, hysterické povely. Američtí vojáci se rychle vrhají k protiletadlovým kanonům a kulometům. Některé posádky pobíhají po přístavu ještě v pyžamech, jiné střílejí v tom spěchu cvičnými náboji. Na hledání klíčů ke skladištím munic není čas, rychle se vylamují dveře. Zkázu už ale nedokáže zvrátit nic. Japonci dokonale využijí momentu překvapení i nastalého chaosu a námořní základnu Pearl Harbor během chvíle promění v hořící peklo. 

Napětí mezi Japonskem a Spojenými státy americkými se stupňovalo už od třicátých let 20. století. Američané s nelibostí pozorovali, jak si Japonci pod vládou císaře Hirohita nejprve v roce 1931 podmanili Mandžusko, severovýchodní oblast Číny, a ve své expanzivní politice hodlali pokračovat i dál. V roce 1940 vstoupilo Japonské císařství do aliance s Itálií a Německem a o rok později už obsadilo Francouzskou Indočínu v jihovýchodní Asii. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt se rozhodl jednat.

Nejenže Američané navýšili vojenskou a finanční pomoc Číně, ale zároveň zmrazili japonské účty v amerických bankách, uzavřeli své přístavy pro japonské lodě a především přerušili dodávky ropy a dalších klíčových surovin do Japonska. Země vycházejícího slunce se rozhodně nemohla pyšnit bohatými zásobami přírodních zdrojů, a tak americké kroky považovala za přímé ohrožení.

Následná diplomatická jednání mezi oběma zeměmi žádnou dohodu či možný kompromis stále nepřinášela. Nový japonský premiér, generál Hideki Tódžó, odmítal z japonských požadavků slevit a pro dosáhnutí svých cílů byl ochoten použít i vojenské síly. 

Vystupte na horu!

Plán útoku zrál v hlavě velitele japonského loďstva jménem Isoroku Jamamoto zhruba rok a půl před jeho provedením. Domníval se, že bleskový útok na válečná plavidla může nepřítele ochromit a znevýhodnit ještě před samotným vypuknutím konfliktu. Zdrcující rána tak měla se souhlasem japonského císaře dopadnout přímo na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech.

Směrem k cíli vyplulo 26. listopadu 1941 šest letadlových lodí s doprovodem, na svých palubách vezly více než čtyři stovky letounů, většinou bombardérů, za jejichž řídící páky měla usednout po náročném výcviku elita japonského letectva. Nikým nezpozorována zakotvila japonská plavidla zhruba 440 kilometrů severně od Havaje. Velitel akce, viceadmirál Čúiči Nagumo, obdržel kódovou zprávu: „Vystupte na horu Niitaka 1208!“  Termín útoku tak byl potvrzený na 8. prosince japonského času, tedy 7. prosince amerického. 

Osudová chyba

Nejprve vyrazilo do útoku několik japonských miniponorek, ale bez většího úspěchu. Američané jednu z nich krátce po půl sedmé potopili. „Zaútočili jsme palbou a hlubinnými náložemi na ponorku operující v obranném pásmu!“ vyslal americký kapitán Outerbridge varování. Nic se však nestalo, příležitost uvést základnu do bojové pohotovosti byla promrhána. 

V sedm ráno obsluha amerického radaru náhle zachytila velkou formaci letadel. Nadřízení tomu ale nevěnovali pozornost. Věděli, že ráno má na základnu dorazit dvanáct vlastních bombardérů B-17, a domnívali se, že se jedná právě o ně. Japonská letadla se tak v klidu mohla přesunout do radarového stínu a zmizet z dohledu. Za chybu v úsudku měli Američané už za pouhých pár chvil krutě zaplatit. 

„Tora, tora, tora! (Tygr, tygr, tygr!)“ odstartoval krátce před osmou hodinou ranní smluvený signál útok na nepřipravený přístav. Japonci se skutečně jako šelmy potichu a nikým nespatřeni přikradli ke svým nepřátelům a udeřili. Za pouhé dvě minuty od signálu se už z nebe snesly první bomby. 

První vlna byla devastující. Japonské bombardéry zuřivě zaútočily jak na letecké základny, tak i pomocí torpéd na lodě v přístavu. Šokovaní američtí vojáci se sice rychle zmobilizovali, chvíli po útoku se rozezněla protiletecká palba, avšak do vzduchu se dokázalo dostat jen čtrnáct amerických letadel. Ta sestřelila pouhých devět nepřátelských strojů ze 180.

Smrtelná past

Po pár minutách od útoku se převrátila první bitevní loď – Oklahoma. Trhlinou na levoboku do ní proudila voda, stožáry se zaryly do dna a stovky lidí se ocitly v pasti. Po rychlém prořezání trupu se sice podařilo několik osob zachránit, ale když byla později vytažena, objevili v ní zhruba čtyři sta těl. Nedlouho poté klesly ke dnu i lodě West Virginia a California.

Náhle se ozval strašlivý výbuch. Jedna z pum zasáhla skladiště munice a příď bitevní lodi Arizony. Sloup kouře vyletěl do výše tří stovek metrů, loď se během okamžiku proměnila v trosky a stala se hrobem bezmála pro tisíc dvě stě lidí. „Byl jsem na zádi. Pak všude zavládl zmatek. Bylo to, jako by hořela celá země. Ozval se rozkaz opustit loď a ti, kdo mohli, skočili do vody,“ vzpomínal později jeden z přeživších vojáků Ken Potts. Než se USS Arizona úplně potopila, hořela ještě po dva dny.

Loď do dneška pláče

Arizona v sobě nesla i tisíce tun ropy a část z ní se v jejím trupu nachází dodnes. Bublinky s duhovým leskem se tak často stále objevují na hladině v místě jejího potopení. „Loď roní černé slzy a nepřestane, dokud nezemře poslední z mužů, kteří na ní toho osudného dne sloužili,“ říká lidová tradice. Poslední přeživší, Louis „Lou“ Conter, zemřel letos v dubnu v úctyhodném věku 102 let.

Spolu s loděmi se Japonci zaměřili i na letiště. Z hořících letadel na rozjezdových plochách zůstávaly jen kostry, hydroplány na námořní základně se potápěly nebo hořely v hangárech. Zhruba za půl hodiny se poté na obloze vzedmula druhá útočná vlna útoku v počtu 168 letadel, z nichž polovina dokončila útok na letecké základny, druhá se zaměřila na další bitevní lodě. Americká obrana se mezitím vzpamatovala a zvládla sestřelit dvacítku strojů. 

Ničivý nálet, který všechny překvapil, trval jen necelou hodinu a půl. K jeho neočekávanosti přispělo i to, že Japonsko předalo nótu s vyhlášením války až po něm. Jakmile se uhasily ohně a rozplynul se dým, přišlo na řadu sčítání obětí i materiálních škod. Na první pohled byly následky napadení Pearl Harboru zdrcující.

Tisíce mrtvých i raněných

Padlo více než dva tisíce čtyři sta amerických vojáků a námořníků, téměř dvanáct set jich vyvázlo se zraněním. Na dně skončily čtyři bitevní lodě, ale poškozena či úplně zničena byla i další plavidla – tři křižníky, tři torpédoborce, cílová cvičná loď a minonoska. Americká armáda toho rána přišla i o 188 letadel, 155 jich bylo poškozeno.

I Japonci za svůj útok zaplatili ztrátami na životech a vybavení, byť ne tolik bolestnými. Přišli celkem o dvacet devět letounů, zemřelo 64 mužů z jejich řad a jeden padl do amerického zajetí. K velkému zklamání se jim nepodařilo zastihnout v Pearl Harboru ani jednu z amerických letadlových lodí, které byly původním primárním cílem útoku. Přitom v dalším průběhu tichomořské války měly mít rozhodující úlohu právě ony, nikoli zastarávající bitevní lodě.

Navíc z obavy možného protiútoku Japonci neprovedli zvažovanou třetí vlnu náletu, čímž ušetřili přístavní zařízení v Pearl Harboru vážného poškození, a to pak mohlo i nadále sloužit námořnictvu. Snad si vše uvědomoval i admirál Jamamoto, když prohlásil: „Tato válka přinese v budoucnu ještě mnoho zášti. Skutečnost, že jsme dosáhli u Pearl Harboru malého úspěchu, neznamená nic.“

Den hanby

„Sedmého prosince 1941 je datem, které bude přežívat v hanbě,“ burcoval v Kongresu americký prezident Franklin Delano Roosevelt hned druhého dne, 8. prosince 1941. „Spojené státy americké byly nečekaně a úmyslně napadeny leteckou silou japonské říše. Jako vrchní velitel armády a námořnictva jsem rozhodl, aby byla přijata všechna opatření pro naši obranu,“ pokračoval.

Svůj projev pak zakončil rozhodným prohlášením: „Žádám Kongres, aby vyhlásil, že kvůli nevyprovokovanému, podlému útoku Japonska ze 7. prosince 1941 panuje mezi Spojenými státy a Japonským císařstvím válečný stav.“

Válečné běsnění, které už v té době více než dva roky otřásalo Evropou, zatím Američané stále pozorovali zdálky. Po napadení jejich klíčového přístavu už ale bylo všem jasné, že nemohou zůstat neutrální. Roosevelt o nutnosti takového kroku nemusel zákonodárce ani americkou veřejnost příliš dlouho přesvědčovat – ke svému projevu potřeboval pouhých osm minut. Jeho žádost přijal Kongres s potleskem a téměř jednohlasně ji ihned odsouhlasily obě komory. 

Spojené státy americké tak ještě téhož dne, přesně před 82 lety, vstoupily s Japonskem do válečného stavu. Následujícího dne tak učinila i čínská vláda. Německo spolu s Itálií vyhlásilo 11. prosince 1941 válku Američanům. A z původně evropského konfliktu se tím oficiálně a nezvratně stala válka světová.