ESEJ / Ze všech stran se na nás valí záplava špatných zpráv, nebo alespoň stíny úzkosti a obav z budoucnosti. Jako by se náš starý dobrý svět chystali dobýt neznámí démoni. Jisté je, že se vše mění a nic již nebude jako kdysi. Ti, kdo se snaží vyvolat staré dobré časy, které nikdy nebyly, ve skutečnosti ještě více otevírají brány nepříteli.

Svět nebyl nikdy bezpečným místem, nikdy nebylo žádné právo na bydlení, jídlo, teplo nebo zábavu, žádný nárok lidé nemohli vyžadovat od světa, Boha nebo vrchnosti. Nostalgie po „bydlení zadarmo“, levném másle nebo mléce v igelitu je pochopitelná, ale je to růžový klam.

Nostalgie je příjemná emoce, vzpomínka na mládí a na dobu, kdy okolo nás byla pečující rodina nebo zábavní spolužáci, kdy nás nebolely klouby a všechno se zdálo radostnější. Ale nostalgie je také nebezpečná droga. Je to pohled do minulosti a touha tyto minulé dny vrátit, přestože je jisté, že jejich návrat by znamenal daleko spíše temné stránky minulých časů, nikoliv nárok na bydlení, máslo a zdravá kolena.

Dětské hry na indiány, rytíře a vojáčky

Touha po minulosti se mi částečně jeví jako infantilní snění, snad někdy dokonce stařecky infantilní snění, připomíná mi dětské hry na indiány, rytíře, vojáčky. Před pár lety provozovala skupinka tzv. vlastenců, mezi nimiž se objevovali též obdivovatelé třetí říše, demonstrace plné národoveckých výkřiků. Někdy tito „gerojové“ mávali šibenicemi. Na tom není nic divného, zaujaly mne však středověké štíty vystřižené z lepenky a pomalované dětskými obrázky, repliky mečů a jiné rytírny, jimiž svéprávní a dospělí muži prezentovali svou ochotu padnout za vlast po vzoru středověkých křižáků.

Ta ochota se dnes poněkud vytratila a velký počet oněch blanických hrdinů volá po vydání naší země diktátorovi z Východu. Ty demonstrace byly dětskými hrami s improvizovanými kostýmy a rekvizitami i s dětským nárokem na definitivní vítězství dobra nad zlem. Vymyšleného dobra nad vymyšleným zlem, ale tak to už v pohádkách bývá. Do pohádky se nehodí prokurátor odsuzující násilníka, ale princ, který zabije draka.

Podobná nostalgie se mnohdy line z konzervativně katolických kruhů, ale nemylme se, pamatuji také případy z protestantského prostředí. Ach, ta krásná minulost, kdy byl každý pokřtěn, chodil v neděli do kostela a oddaně naslouchal slovům svého duchovního! Kněz byl v těch dobách svatou osobou a každé jeho rozhodnutí bylo božím zákonem. Panáček se nikdy nemýlil, ženy a děti věděly, kde je jejich místo, hříšné knihy nesměly vycházet. Nebyli žádní homosexuálové, na chudé byla přísnost a sedlák byl pánem.

Byl to svět jistoty a klidu, nebylo třeba přemýšlet, panovala mravnost a kázeň. Než to vše zlopověstný židomil Masaryk rozbil, byl ráj na zemi. Pokud se něco z těch časů vrátí, a já doufám, že nikoliv, pak to bude odpor ke svobodě, rovnosti a demokracii, náboženská intolerance a v horším případě kult svaté panny a mučednice Anežky Hrůzové.

Když si pamětníci chtějí vyvzdorovat ráj

Idealizace minulosti spojuje komunisty, neonacisty a konzervativní křesťany, každý si promítá do dávných nezkažených dob své sny, ale je to stále stejný sebeklam. Komunisté a jimi ovlivnění pamětníci vzdychají po levných buřtech, nacionalisté po druhé republice a předkoncilní katolíci po krásné latinské liturgii, podávání hostie na jazyk a službě kněze zády k lidu. Pamětníci různých směrů a zaměření vzpomínají na zlaté časy, o nichž říkají, že „tehdy byl svět ještě v pořádku“.

To vše jsou milé banality a je jistě právem nás, stárnoucích veteránů, abychom občas unikali do vzpomínek a barevnějšího světa dětství a mládí. Zlé to začíná být teprve tehdy, když si pamětníci chtějí vyvzdorovat tento ráj tady a teď. Zlatý věk je zlatý, protože je to věk mýtu, patří do literatury a vzpomínek vyprávěných vnoučatům, může o něm překrásně psát Vergilius, ale prosím nechtějme jej oživovat.

Básníci také mnohdy psávali, že se zlatý věk vrátí, a pokud ho měl podle jejich veršů přinést aktuálně vládnoucí císař, básníci si vcelku dobře žili ve zlatem dlážděné přítomnosti. Že se objevili všelijací pomatení sadisté, jako Nero nebo Caligula, to iluzi o návratu zlatého věku pouze odsunulo do vzdálenější budoucnosti.

Pakliže ezotericky laděný snílek tvrdí, že nezkažený svět leží kdesi na této Zemi, že dosud přežívá v komunitě čistých a bezelstných lidí, ušlechtilých divochů, kdesi za obzorem, uprostřed hlubokých pralesů, pouště nebo hor, je to pořád milý klam a únik z příliš složité společnosti, v níž žijeme.

Pakliže totéž tvrdí demagog, který nevzhlíží k zapomenutým kmenům Amazonie, ale k paranoickému, sadistickému diktátorovi a jeho pohanskému veleknězi z KGB, pak to už není nevinné fantazírování, ale rafinovaný útok na racionální, sice nudný, ale dospělý svět, který nenabízí rytířská dobrodružství, boje s draky a vysvobozování princezen, ale garantuje značnou míru spravedlnosti, prosperity a míru. Je to útok na samu podstatu naší civilizace a je to způsob vedení války proti nám.

Hrozba kolektivního zhloupnutí

Návrat k infantilnímu bytí je lákavý. Stačí se podívat, kolik dospělých lidí miluje fantazijní a pohádkové příběhy, jednoduché dobrodružné a hrdinské mýty, hry a všemožné úniky z reality. Hravost je pozitivní vlastnost, která umožnila vynalézat a objevovat nové věci a je kořením života. Obohatila lidskou civilizaci rozmachem vědy a kultury, je projevem energie a radosti. Jsem poslední, kdo by chtěl zavrhovat hru a představivost.

Jestliže se však infantilita stane politickým programem, jestliže je obratně uchopena vychytralými manipulátory a převrácena k iracionální nenávisti k jinému, neznámému a cizímu, k předsudkům a k fascinaci iracionálními koncepty od víry v chemtrails, léčbu savem, škodlivost standardní alopatické medicíny po pseudohistorickou věřivost, že Ježíš byl Slovák a Rusové jsou nadřazená pravěká rasa určená k vládnutí, pak lze jen konstatovat, že jde o kolektivní zhloupnutí.

Takovými jednoduchými vyprávěnkami jsou například historky o tajných tunelech pod Kyjevem, v nichž jsou mučeny unesené děti, nebo mýtus o blažené říši, kterou vybudovali před miliony let ruští osadníci na Krymu a pak byli vyhnáni židovskými Chazary. Ale abychom byli spravedliví, nejen ruští bajkaři produkují tyto horečnaté nesmyly, v USA nedávno spředená superkonspirace nazvaná QAnon se vyznačuje stejným dětinským černobílým a mytologickým viděním světa.

To již nejsou nevinné příběhy vyprávěné babičkami u dětských postýlek ani moudré starobylé mýty vybroušené básníky dávných kultur, to je soubor vzteklých lží a podprahových manipulací lidským vědomím. Ostatně mrazivá komedie Mikea Judgea Absurdistán reaguje na infantilizaci amerického elektorátu a již v roce 2006 ukázala nebezpečí, jehož první příznaky nás dnes dostihují.

Obavy z budoucnosti jsou namístě. V posledních desetiletích jsme prošli několika krizemi, které ochromily naši důvěru v budoucnost. Dříve bezpečné hranice a dohody byly mnohokrát překročeny. Jistoty se ukázaly jako iluze, život je plný neklidu a vědomí ohrožení. Obavy z budoucnosti přímo vyvolávají idealizované vzpomínky na minulost. Lékem na bolesti světa se zdá návrat do věku nevinnosti a bezpečí, ale je to pouze placebo. Skutečným lékem by byla větší míra laskavosti a solidarity, kterou také umíme prokazovat v dobách krize, ale nevydržíme s ní dlouho.

Dokážeme se semknout vždy jen na několik měsíců a pak opět vybublá vzájemná nedůvěra, nenávist a rozdělení. To není tak nepřekročitelný přírodní zákon, není to přirozená únava z odpovědnosti a obětavosti. Rozdělenost vyhovuje příliš mnoha demagogům a lze ji podněcovat. Někteří psychopati umějí dovedně vrážet klíny mezi bližní a jen trpělivě čekají, až jim rozeštvaná společnost spadne do klína jako přezrálá hruška.

Infantilní občan hledá zabezpečení v nesvobodě

Vzpomínáte na štvaní proti celým skupinám lidí, které ve zvláště ohavné podobě nedávno vyvrcholilo nenávistnými, ba někdy i násilnými útoky na ukrajinské uprchlíky? Nevěřím, že národ, který v prvních týdnech ruské agrese tak ochotně posílal pomoc napadené zemi a ubytovával prchající rodiny, sám od sebe tak brzy a lehce vygeneroval tlupu závistivých, prolhaných a násilnických gaunerů. I za sprostými útoky na napadený národ vidím jistou formu infantilní mentality, totiž závist, lehkověrnost, nezralou víru, že moudrý „rodič“, ať už šéf strany, nebo poslanec, ví všechno lépe.

Když pak od řečnického pultu uřvaný lídr obviňuje Ukrajince z chudoby našinců, dětinský volič mu prostě uvěří. Politik je tatínek (nebo maminka), který vše zařídí, přinese výplatu, koupí lízátko.

Dítě je principiálně nesvobodné, o všem podstatném v jeho životě rozhodují rodiče. Dítě to mnohdy nese úkorně, ale je to stav, v němž má pocit jistoty a zabezpečení. Infantilní občan hledá zabezpečení v nesvobodě u náhradních rodičů, u populistických politiků. Nikdy nedospěl, proto svět považuje za mateřskou školu, kde je stále příjemné teplo a pravidelně odkudsi přichází na stůl svačinka. Laskavé vychovatelky řídí každou činnost, organizují každou hodinu, teď si umyjete ručičky, teď se bude spinkat, teď půjdeme na vycházku, teď si budeme hrát…  

Infantilní postoj je zvnějšku roztomilý, ale ve skutečnost je krutý. Děti dokážou být velmi zlé, teprve se učí empatii a pomalu přijímají omezení, která jsou nutná pro vzájemné harmonické soužití. V dětském kolektivu je každá jinakost často tvrdě stíhaná. Rezavé vlasy, pihy, nadváha, cokoliv může spustit šikanu. Kdo někdy viděl, jak malé děti týrají zvířata, pamatuje na úděsnou bezcitnost těchto roztomilých andílků.

Teprve výchovou se malý človíček naučí, že je to špatné. Někdy se mu ovšem výchovy nedostane, někdy nedospěje a bezstarostně týrá zvířata i lidi. Infantilní člověk nenávidí jinakost, nesnáší lidi jiné barvy pleti, jiné sexuální orientace, jiného vyznání, jiného jazyka, jiné společenské vrstvy, stejně tak jako necítí soucit se zvířaty. Například norování, způsob lovu, kdy pes roztrhá malá liščata, považuje za sport a zábavu…

Náš svět nepotřebuje více pohádek o zlém vlkovi nebo hodné víle, nepotřebuje více bojů o ruku princezny a zázračných prstenů, náš svět potřebuje trochu více nudného a racionálního, ba zcela rutinního provozu. Byli jsme zahlcováni krásnými fantaziemi, ale mnozí zapomněli, že je nezbytně nutné chovat se a rozhodovat jako dospělí lidé. Válka není zábavná hra s vojáčky, cizinec není zlý obr, politik není král Miroslav. Žádný rytíř na bílém koni, žádný spasitel nepřijede.

Krize s námi byly a budou, ale lékem na ně není únik do moderní mytologie, která je prefabrikovaná obratnými marketéry, ale jenom normální, každodenní, nenápadná práce. Zlatý věk je krásná pohádka, ale před námi bude takový věk, jaký si vytvoříme. Nemusí a zcela jistě nebude zlatý, postačí, když se nebude topit v krvi.

Malé dítě žije s oprávněným nárokem na péči a ochranu, dospělý člověk by si neměl nárokovat téměř nic, zejména ne to, co si nezaplatil, na co si nevydělal, co nevytvořil. Výjimkou jsou lidé nemocní nebo jakkoliv znevýhodnění, ti naopak nárok na pomoc ze strany zdravých a silných mají.

Je hanba, když svalnatí, mladí a energií nabití nespokojenci pokřikují, že se má o ně „stát“ nějak postarat, že jim má splnit všechny nároky, sny a požadavky. Ti, kdo takto povykují, jsou malé děti, nikoliv však roztomilí andílci, ale tyrani bez odpovědnosti. Jejich krutost se nevybije zašlapáváním žabek a pálením koček, ale obrátí se proti komukoliv, kdo v jejich očích nesplňuje ideál laskavé vychovatelky.

Jdeme do těžkých časů, ale nic není ztraceno

Vím, že psát tuto úvahu znamená oslovovat opět jen ty lidi, kteří se racionality nezřekli. Kdo věří ve spiknutí trollů nebo zednářů, bude v něj věřit nadále. Ale snad i tady lze postupovat alespoň malými krůčky: hlídat obsah toho, co sdílíme na sociálních sítích, nereplikovat každou hloupost, byť by vypadala sebeatraktivněji. Dnes nás stále více zahlcuje umělá inteligence, která opravdu dovede vytvořit poutavé příběhy, obrázky a mýty. Pracuje s emocemi, ale dokáže napodobit i jazyk vědy. Přiznávám, že jsem také naletěla asi pěti takovým umělým „zprávám“.

Tedy ověřujme vše, pokud možno dvakrát, buďme raději podezřívaví. Stejně tak bychom měli vést děti k odpovědnosti, neberme jim svět fantazie, ale naučme je rozlišovat mezi novodobou mytologií a realitou. Kvalitní literatura je stále dostupná, podporujme vydavatele, kteří ji šíří, jejich postavení není lehké, vždy jim bude konkurovat kuchařka populárního herce nebo skandální vzpomínky odsouzeného vraha.

Mluvme s lidmi. Často teprve v osobním rozhovoru zjistíme, že náš partner v dialogu není zlobr, loupežník a černokněžník, ale jen trochu jinak smýšlející, zmatený nebo zklamaný člověk. A hlavně nedopřávejme sluchu pábitelům a nevěřme těm politikům, kteří nabízejí laciná řešení. Oni opravdu nezabijí draka a nenastane ráj na zemi, pokud je zvolíme.

Možná jdeme do velmi těžkých časů. Ale nikdy není nic ztraceno. Dokud si dokážeme zachovat střízlivý rozum, ono vzývané, ale málo kultivované kritické myšlení, dokud se dokážeme vyvarovat fanatismu, planých fantazií a dětinského čekání na to, že nám zvolený „rodič“ utře zadeček, stále můžeme projít dalšími krizemi a vyhlížet svět, který nebude zlatý, ale bude normálně fungovat. Kéž by nám Bůh dopřál trochu té obyčejné nudy.

Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.