Před několika dny vyhrál Viktor Orbán další parlamentní volby, skoro tak drtivě jako vyhrává Vladimír Putin v Rusku nebo Erdoğan v Turecku. V roce 1993 vydal britský politolog a politický komentátor Edward Pearce zajímavou a čtivou publikaci s názvem Machiavelliho děti. Popisuje v ní mocenský pragmatismus v činech světových vládců a politiků 20. století. Konfrontuje je s názory praotce politického cynismu Niccoly Machiavelliho, jak je popsal ve své příručce Vladař v roce 1513. Jsem si jist, že by dnes do vybrané společnosti uchvatitelů moci zařadil Edward Pearce i Viktora Orbána.

Viktor Orbán má za sebou pestrou (a veskrze úspěšnou) třicetiletou politickou kariéru. Skoro na den přesně, neboť 30. března 1988 založil spolu se třiceti šesti mladými intelektuály a univerzitními studenty hnutí mladých demokratů – Fidesz. Ve svém projevu 16. června 1989 na smuteční slavnosti na počest rehabilitovaného předsedy vlády Imre Nagye se vyslovil pro uspořádání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska. Sklidil velký potlesk a započal tak svou politickou dráhu.

Postupně se začal Orbán a s ním i jeho Fidesz odklánět od původního liberalismu a prozápadní orientace k vypjaté národně konzervativní orientaci. Oslovoval všechny Maďary, včetně mnoha krajanů žijících v různých zemích. Poprvé vyhrál volby v roce 1998, tehdy ještě s pravicovým programem. Byl premiérem a pod jeho vedením vstoupilo Maďarsko do NATO a přiblížilo se vstupu do EU. V letech 2002-2010 byl Fidesz v opozici. V období 2006-2010 si Orbán vyzkoušel účinné metody nátlakové, agresivní negativní kampaně všemi možnými prostředky, a to pod pláštíkem étosu tzv. všemaďarské národní konzultace a blíže nespecifikované obraně křesťanských hodnot. Této propagandistické rétorice zůstal věrný i doposud, ona je skutečně účinná. Výrazně uspěl již v roce 2009 ve volbách do Evropského parlamentu, a vše završil famózním vítězstvím v parlamentních volbách 2010, kdy získal dvoutřetinovou ústavní většinu. Měl tak otevřenou cestu k mnoha zásadním reformám, ale i k dalekosáhlým změnám ve struktuře státního aparátu a jeho personálním obsazení. V roce 2012 vstoupila v platnost nová maďarská ústava. Fidesz získal i absolutní kontrolu nad veřejnoprávními médii, mnohá soukromá média navíc koupila skupina jeho podporovatelů z řad velkého byznysu.

V této době Orbán výrazně přitvrdil svou rétoriku vůči EU, ačkoliv Maďarsko vydatně čerpalo historicky nejvyšší dotace EU, včetně firem Orbánova bratra či zetě a mnoha jeho přátel. Orbán se zařadil mezi viditelné podporovatele Vladimíra Putina, což prý činil z důvodů diverzifikace zájmů Maďarska. Putinova politická dominance na domácí scéně byla a je pro Orbána inspirací. Podobně jako Putin i Orbán si stát přivlastnil a zprivatizoval se svými věrnými a loajálními partnery.

Pro obhajobu svých pozic potřeboval nové silné sjednocující téma. Jeho heslo, že Fidesz, rozuměj Orbán, je Maďarsko zafungovalo jako hráz před hordou údajných krvežíznivých migrantů. Podobně jako ČR ani Maďarsko není vyhledávanou koncovou destinací migrantů ze severní Afriky a zemí Blízkého východu. Orbánova kampaň na toto téma byla a je přesto velmi silná a permanentní, nerozlišuje mezi prověřenými válečnými uprchlíky a neprověřenými ekonomickými migranty. Účelově používá různé fake news z neověřených zdrojů a vytváří tak atmosféru plnou obav a strachu. To věděl už Machiavelli, že strach je nejúčinnějším nástrojem politické manipulace.

Z nadějného mladého intelektuála, který v roce 1989 obdržel stipendium od Soros Fundation, nadace amerického finančníka maďarského původu George Sorose, v anglickém Oxforfu, kde studoval na Pembroke College, se evolučním vývojem stal jedním z nejhlasitějších evropských nacionalistů a populistů. Ba co víc, dnes je již i ikonou pro své následovníky, zejména ve stále ještě neukotvených posttotalitních demokraciích z bývalého sovětského bloku. Moc přitahuje, moc moci přitahuje moc, a to nejen její uchvatitele, ale kupodivu i mnohé její konzumenty, kteří se pudově vrací do modelů vlády tvrdé ruky, centralizace správy země a tzv. klidu na práci, vše na úkor otevřené diskuse a občanských svobod.

Není divu, že se mezi první horlivé gratulanty k Orbánově další výhře zařadil náš premiér v demisi. Dokonce tak učinil v maďarštině, ostatně jako rodák z horních Uher má k maďarskému vnímání světa docela blízko. Orbán je v mnoha ohledech jeho zkušenější politický vzor, v tom, jak převzít stát, minimalizovat vliv politické konkurence a démonizovat skutečné či fiktivní nepřátele, jak to umí Orbán v osobě pana Sorose či masy údajných uprchlíků. I naše variace na Orbána, tedy Andrej Babiš, reprezentuje mix nacionalismu, gulášového (u nás koblihového) populismu a státního banditismu, a to mimo jiné vede k destrukci společného evropského projektu, založeného na sdílených hodnotách, pravidlech a vzájemné solidaritě. Nenechme se zmást českou reakcí na Skripala či Nikulina. Již brzy půjde o vážnější témata, která se mohou dotknout perspektiv ČR zcela zásadním způsobem, a to bude pravděpodobně již bez Pelikána a Stropnického, které Babiš vymačkal jako citrón a odhodil do odpadkového koše. Takový prostě bývá osud užitečných idiotů. I to se lze dočíst v Machiavelliho Vladaři.

Je dobré důkladně sledovat dění u našich sousedů, týká se to nejen Slovenska, ale i Polska, Rakouska a v neposlední řadě Maďarska. Domácí politika ovlivňuje tu zahraniční (a naopak), a to podstatně více, než si mnohdy myslíme. A což teprve, když politiku nahradí jen firemní marketing (AFG místo CZ či EU)! A na závěr dva citáty klasika Machiavelliho – „Chceme-li, aby nám byly staré zločiny odpuštěny, pak se musíme dopustit nových“ a „Lidem je nutno buď lichotit, nebo je zničit“.