Když před rokem zaútočili teroristé z Islámského státu na Paříž, pro mnohé nejromantičtější místo v Evropě, něco se změnilo. Stejně jako nikdy nezapomeneme, co jsme dělali 11. září 2001, když letadla nabourala do newyorských Dvojčat, i tento okamžik se nesmazatelně vryl do našich pamětí. Šok, zděšení a beznaděj. Přišlo něco, s čím jsme nepočítali a doufali jsme, že nikdy nenastane. Noční můry se staly skutečností a svět se probudil do války. Tak často skloňované války s terorismem.
Zatímco World Trade Center bylo pro mnohé občany Evropy daleko a následné odvetné akce probíhaly také mimo dosah životů „obyčejných“ Evropanů, Paříž je přímo v srdeční krajině našeho kontinentu. Většina lidí si uvědomila, že příště může k podobné tragédii dojít kdekoliv, protože se nejedná o útok na Francii, nýbrž o útok na demokracii, svobodu a především na naše hodnoty.
Profilové obrázky mnohých uživatelů Facebooku pokryla francouzská vlajka a internet zaplavily soustrastné vzkazy. To však byla pouze první vlna solidarity, kterou zanedlouho přehlušily výkřiky požadující ostrý úder a absolutní zničení Islámského státu. Tato slova ovšem brzy vystřídala tryskající nenávist vůči všemu islámskému a muslimskému.
Tento fenomén později stvořil mnoho hnutí a jejich vůdců, kteří by se za normální situace takto nevyprofilovali. Ano, loňský 13. listopad nechvalně proslavil Tomia Okamuru, Martina Konvičku nebo Adama Bartoše. Právě oni využili strachu občanů z toho, co jsou schopni teroristé udělat, a přes následnou obavu občanů z migrační krize začali rozšiřovat své bludy o nájezdech hord muslimských vrahů, kteří zničí naši kulturu a postupně si podmaní celou naši zem. Stejná rétorika se hodila i Miloši Zemanovi, kterému se naskytl prostor k dalšímu štěpení národa a šíření jeho ohavných tezí.
Islámský stát dokázal zřejmě víc, než s čím počítal. Evropská unie se po brexitu otřásá ve svých základech, v Sýrii jsou bombardovány tisíce nevinných lidí a Rusko se Spojenými státy ťukají na dveře světové války. Ale především se šíří obava a nenávist. Pryč je počáteční solidarita a soucit, dnes se mluví pouze o útocích, ničení a zabíjení.
Je neoddiskutovatelné, že zvěrstva páchaná Islámským státem je nutné vymýtit, stejně jako je potřeba ochránit hranice před nezvládnutelnou uprchlickou vlnou, ale všechna tato úsilí musí mít rozumně podložený základ. V pořádku není zarputilé „sluníčkaření“, ale ani hysterické volání do boje. Ten totiž nemůže nikdy dopadnout dobře a IS by se podařilo to, po čem touží: rozpoutat chaos a zlobu mezi všemi. To není důstojné uctění památky obětí pařížských útoků z minulého roku.
