Zatčení dvou českých občanů v Turecku a jejich podezření ze spolupráce s teroristickou organizací je po delší době další prověrkou pro našeho šéfa diplomacie. Lubomír Zaorálek bude muset zapomenout na srovnávání dalajlamy s Henleinem a posvěcování Zemanových cest za ruskými přáteli z peněz daňových poplatníků. Místo toho na něj čeká opravdová práce. Dostat mladou dvojici zpátky domů.

Posoudit, zda Markéta Všelichová a Miroslav Farkas skutečně chtěli pomáhat kurdským milicím YPG, které Turci řadí mezi teroristické organizace, do té míry, že by ohrožovali cizí životy, je úkolem soudu. Určitě však ne tureckého soudu v situaci, která po zmařeném puči v zemi panuje. Diktátor Erdogan si dělá, co chce, a pod záminkou hledání strůjců nepovedeného převratu je schopen uvěznit kohokoliv, kdo se mu znelíbí. A to je ve hře stále i zavedení trestu smrti, které by ze současného tureckého prezidenta nepochybně udělalo masového vraha.

[ctete]85549[/ctete]

Před takovouto složitou situaci je nyní postaven šéf české diplomacie. Dohodnout se s někým, kdo se v některých ohledech vůbec dohodnout nechce. Může se zdát, že se situace podobá té, kdy český stát za 150 milionů „kupoval“ od teroristů v Pákistánu unesené Tonču a Hanču, ale po bližším prostudování jsou tyto dva případy velmi odlišné.

Když se totiž Hana Humpálová a Antonie Chrástecká vrátily z dvouletého zadržování islamistů, šlo vlastně jen o jednorázový obchod. Dívky se svou zřejmou neopatrností staly lehkým terčem únosců, kteří je za pomoci „humanitární“ organice iHH prodali zpět do České republiky. Všelichová s Farkasem jsou ovšem ve vězení, jsou tedy již dnes pro Turky zločinci a jasnými teroristy. Zde a nyní nebude finanční kompenzace stačit.

Na Zaorálka čeká bezpochyby jedno z nejtěžších jednání v jeho diplomatické kariéře. Vztah České republiky k Turecku je v tuto chvíli bez větších problémů, protože zbabělá vláda se odmítla rázně ohradit proti autokratickému chování prezidenta Erdogana a ohledně uprchlické krize, jsme také jaksi jaloví. Jediným větším problémem by tak mohl být pouze postoj prezidenta Zemana, který, jak je jeho zvykem, na Turecko nadával a označil ho za spojence Islámského státu.

Dva zadržovaní Češi, kteří čekají, zda se podaří domluvit jejich deportace do rodné vlasti, tak musí doufat ještě v pár dalších věcí. Že si Turci o Zemanovi myslí to samé, co většina rozumných lidí u nás a na jeho urážky zapomněli, a že Zaorálek předvede bezchybnou vyjednavačskou práci. Pokud se kombinace obojího povede, může jít bez nadsázky o záchranu životů Všelichové s Farkasem.

Tím ovšem celý případ nekončí a zde je právě patrný rozdíl mezi Tureckem a Pákistánem. Ankara totiž vydání domnělých teroristů zcela určitě podmíní důležitými ústupky ze strany České republiky. Turecko se snaží za každou cenu dostat do Evropské unie a každý stát, který mu v tom pomůže, se hodí. Stejně jako země, která by do budoucna mohla platit za to, že na svém území nemá migranty, které zatím Turci drží za hranicemi.

Jednoznačně vzniká vůči Turecku zajímavý precedens. Pokud budeme za každou cenu a bez vyjednávání za podmínek výhodných pro obě strany trvat na vydání mladého páru do ČR, může se tato situace opakovat. Je sice pravda, že Všelichová s Farkasem se rádi svými cestami do Turecka a Sýrie chlubili, třeba i ve veřejnoprávní televizi, takže jejich vytipování nebylo těžké, ale příště může jít o kohokoliv. Lépe řečeno, o jakéhokoliv turistu, cestujícího do Erdoganovy země. V současném Turecku se totiž nedá odhadnout, co se stane za pár hodin a kdo bude režimem zrovna vyhlášen za nepřítele.