Lenka Koenigsmark FOTO: Lenka Koenigsmark / se souhlasem
FOTO: Lenka Koenigsmark / se souhlasem
„Práce“ mého muže, který se staral o těžce postižené dítě, byla „oceňována“ státem po více než tři roku sumou ani ne 3 000 Kč měsíčně. O cokoliv žádáte, tak musíte vyplňovat desítky papírů, chodit na úřady, žebrat. Ale ono není tak jednoduché s těžce postiženým člověkem trávit hodiny na úřadech. Přesně v této oblasti vidím obrovské možnosti ke zlepšení, tvrdí v rozhovoru pro deník FORUM 24 kandidátka do senátu Lenka Helena Koenigsmark, česká marketingová manažerka, která navíc přednáší o tématech, jako je diverzita, inkluze a život s postižením.
Proč jste se rozhodla kandidovat do senátu?
Na začátku byl jeden rozhovor, který jsem loni dělala pro časopis Heroine. O tom, jaké to je být manažerkou a zároveň mít postižené dítě. A část rozhovoru jsem ohnivě líčila, jak špatně je nastaven systém, jak rychle se z vás může stát žebrák, když se vám například narodí těžce postižené dítě, jak jste závislá na pomoci nadačních fondů, přestože jste léta odváděla daně a byla poctivým občanem. Tento rozhovor zaujal senátora Václava Lásku, který se se mnou spojil. Sešli jsme se a na závěr se mne zeptal, zda bych nechtěla kandidovat do senátu. Což mne velmi překvapilo. Ale časem mne ta představa nadchla – že budu, pokud to vyjde, mít šanci věci měnit, že mohu určitá témata zviditelnit, že mohu dát hlas těm, kteří jej nemají.
O politických otázkách hovoříte čím dál tím častěji. Má být senát jen prvním krokem k dalšímu politickému angažmá?
S pokorou vnímám, že se musím ještě hodně věcí naučit. Je to velké dobrodružství a náhle jsem konfrontována s jiným světem, než na který jsem pracovně doposud byla zvyklá. Ráda se učím nové věci a tato moje touha je kandidaturou do senátu více než naplněna. Je to zároveň i vystoupení z komfortní zóny, náhle si ne všichni myslí, že jsem skvělá. Takže momentálně se plně soustředím na tuto cestu a pokud bude něco potom? Uvidíme.
Jste úspěšná v tom, co děláte. Co se změnilo a proč byste nyní chtěla dělat spíše politiku?
Ráda bych ovlivňovala svět kolem sebe. Již to delší dobu dělám alespoň v male míře díky sociálním sítím, můj profil se synem na instagramu (@Maxmilion_and_Me) sleduje více než 10 000 lidí. A těm se snažím ukázat, že štěstí nemá s hendikepem nic společného. A mnoho ze sledujících mi píše, jak jim moje příspěvky dávají naději, že není nikdy tak špatně. Že i v hodině nouze může člověk najít odvahu a vůli pokračovat dále. Přála bych si pomoci těm nejslabším – seniorům, postiženým, neformálně pečujícím, kterých je v ČR neuvěřitelné množství – více než 1,5 milionu.
Jste také matkou hendikepovaného syna. Jak se vlastně v Česku žije člověku s postižením, jak lze zvládat běžné věci?
Těžko. Žije se těžko. Nejenže vás zasáhne osud na tom nejcitlivějším místě – vaše dítě je nemocné –, ale zároveň zjistíte, že musíte o každou drobnost bojovat. V naší rodině, která se nerozpadla, což bohužel bývá v těchto případech běžné, zůstal doma se synem můj muž a plně se mu několik let věnoval. Já jsem pracovala, částečně z domova a snažili jsme se vzájemně doplňovat, abychom se ze všeho nezbláznili. „Práce“ mého muže, který se staral o těžce postižené dítě, byla „oceňována“ státem po více než tři roky sumou ani ne 3 000 Kč měsíčně. O cokoliv žádáte, tak musíte vyplnit (v 21. století!) desítky papírů, chodit na úřady, žebrat. Ale ono není tak jednoduché s těžce postiženým člověkem trávit hodiny na úřadech. Přesně v této oblasti vidím obrovské možnosti ke zlepšení. Civilizace je natolik silná, že se umí postarat o ty nejslabší.
Kdy jste zjistili, že syn není zdravý?
Bylo to cca v jeho pěti měsících. Moje maminka, která odchovala čtyři děti, mi řekla, že jí nepřijde v pořádku. Pár měsíců jsem se ptala všude kolem, všichni lékaři, hlavně naše pediatrička, se tvářili, že je vše v pořádku. A pak mi jeden neurolog, kterého mi domluvil brácha v dětské nemocnici v Brně, řekl de facto mezi dveřmi, že mám těžce postižené dítě a jak to, že to nevím. A můj svět se rozpadl na kusy.
Vzhledem k vaší kariéře ale muselo být velmi náročné vše skloubit. Jak se to dá zvládnout?
Manžel zůstal doma a já jsem chodila do práce, marketing dělám již více než 20 let, takže jsem mnoho věcí zautomatizovala, abych byla co nejvýkonnější. Myslím, že pracující matky malých dětí mají speciální schopnost, jak zvládnout nemožné.
Synovi děláte instagramový účet. S jakými reakcemi se setkáváte a proč jste se takto rozhodla?
Možná to byla určitá forma terapie. Nevnímám to tak, ale mohlo to tak původně být. Chtěla jsem v tom naleštěném světě instagramu ukázat reálný život. Mnohokrát jsem slyšela, že to nebude nikoho zajímat. A vidíte, o pár let později to zajímá víc než 10 000 lidí. Dávám tam krátká videa z našich dní, nic nacvičeného, to se synem ani nejde. Je na vozíku, nemluví, ale je to úžasný chlapeček, který se pořád směje a jako slunce vždy pohladí ostatní po duši.
Na vašem profilu se také hodně vyjadřujete k válce na Ukrajině. Co jste cítila, když jste se 24. února ráno probudila?
Bála jsem se. Najednou mi došlo, že slova jako bezpečí a mír nejsou klišé. Bála jsem se při představě, jak budu utíkat s dvěma dětmi přes Evropu, s jedním na vozíku. Že asi nikam moc daleko neuteču. Vracela se mi reminiscence doby, kdy jsem vyrostla. Kdy jsme doma říkali něco jiného než ve škole. Kdy nebyly léky pro nemocné. Bála jsem se, že nastane zase doba jako za komunismu, kdy rodiče nebudou moci vychovávat svoje děti. A tak jsem se rozhodla bojovat pomocí. Během dvou dní jsme s přáteli spustili obrovskou sbírku, kde jsme vysbírali přes 250 palet zboží, pomáhali jsme v KACPU a založila jsem také Dobrodějnu, jediné místo materiální pomoci na Praze 6. Tak nějak si říkám – raději budu nosit svetr než být závislá na Rusku.
Jak hodnotíte přístup české vlády k celé krizi?
Myslím, že začátek zvládli velmi dobře, moment krize, kdy se v ČR náhle objevilo 300 tisíc lidí. Ale mám pocit, že od té doby se toho moc neděje. Školy, jazykové kurzy, co bude dál s ubytovanými v soukromí? Sami s bratry jsme ubytovali rodinu v bytě naší maminky, která bohužel v listopadu zemřela, a chceme je tam nechat, jak dlouho to půjde, ale není to systémové řešení. Chybí odpovědi a čas běží. Teď je léto, a tak je vše takové veselejší, ale mám obavu, že v září pak budeme všichni šílet.
V minulém volebním období byla orientace ČR poněkud jiná. Jak jste to vnímala vy, chodila jste třeba na demonstrace?
Přiznám se, že nejsem úplně typ demonstranta. Snažím se věci měnit svým vlastním příkladem, mluvit s blízkými, ovlivňovat své okolí pozitivně.
A co nyní potřebuje Česká republika?
Mír. Kéž bychom žili v míru. A pár let „klidu“ bez neustálých změn, jako byl covid nebo válka na Ukrajině. Ale bojím se, že to je spíše zbožné přání. A v politice si myslím, že Česká republika potřebuje více žen, jejich empatii a úhel pohledu.
