V Lánech se konal summit zemí V4. Českou veřejnost tato událost příliš nevzrušovala, pokud zrovna člověk necestoval tam, kudy projížděly prezidentské kolony. Visegrád Čechy nezajímá, české předsednictví ve V4 (ano, taková věc existuje) také ne a prezidenti sami o sobě už vůbec ne. Snad jen slovenská prezidentka má u Čechů výjimku.

Byla to schůzka nic neřešící, a tudíž i zbytečná. Prezidenti mohou podporovat co chtějí, rozhodovat budou jiní a jinde. Jejich prohlášení jsou jen deklarace bez skutečné váhy. Jen protokolárně dával summit jakýsi smysl. 

Politicky a věcně je V4 projektem, který plnil nějakou roli ve svých počátcích, ale ta doba je pryč. Pro své členské země jakýkoli skutečný význam ztratila. Pro ostatní země EU, pokud se v nich o V4 něco ví, je lokální záležitostí několika postkomunistických zemí. Letošní účast prezidentů Srbska a Slovinska tuto charakteristiku jen potvrzuje.

Jedním z cílů summitu bylo „upevnit postavení zemí V4 v EU“. Jak toho chce docílit ČR s Milošem Zemanem v čele a ve spolupráci se zeměmi, v nichž mají hlavní slovo kritici EU Orbán a Kaczynski, sami permanentně napadaní unijními politiky? Jak chce země jako ČR zlepšit vnímání Polska a Maďarska v EU, když má potíže se svým vlastním obrazem? Paní prezidentka Čaputová se musela cítit trochu osaměle. 

Snad nejhorší na tom všem je, že se V4 nedostala do této situace až teď někdy. Vždycky byla na okraji, i když si o tom prezident Havel myslel něco jiného. Z úcty k němu, které jsme se těšili i my ostatní, se naši evropští partneři tvářili, že V4 skutečně reprezentuje nějakou entitu, něco pozitivního, že prostě stojí za to. Nikdy to pravda nebyla a dnešní eskadra středoevropských politiků na tom nemůže nic změnit. 

Co dalšího si dali prezidenti za úkol? Chtěli se pobavit o ambicích skupiny V4 v unii po odchodu Velké Británie. No tak určitě… Prezidenti bez výkonné moci jsou představitelům exekutivy pro smích nebo pro zlost, ale jen zřídka ku pomoci. Ani jeden z nich není v pozici, že by mohl někde něco nebo někoho výrazně ovlivnit. Leda snad negativně, ale to v plánu neměli. 

Všechny čtyři státy brzy ztratí spojence, na kterého se mohly spolehnout. Velká Británie nám všem do EU pomohla, její váha a diplomatické schopnosti nám nejednou pomohly dohodnout věci, na které jsme sami nestačili. S tím je konec. Tandem Francie–Německo s odcházející Angelou Merkelovou a ambiciózním Emmanulem Macronem nám ještě hodně zamotá hlavu. Snad jenom prezidentka Čaputová má šanci něco ovlivnit – ne proto, že je žena, ale protože zastupuje zemi, která se v EU chová rozumně a čitelně. Tři pánové prezidenti tedy asi nemluvili o ambicích V4, ale spíš o tom, „co s tím, kluci, uděláme?“ Aspoň si popovídali.

Z výše řečeného plyne, jak to asi vypadá s dalším cílem, hledáním příležitostí pro tzv. posílenou spolupráci a hledáním spojenců pro dosažení „konkrétních cílů“. Rád bych věděl, které to jsou. Bezmocní prezidenti tří zemí se špatnou pověstí a jedné uzdravené si mohou dávat cíle jaké chtějí, ale nedosáhnou ani jednoho. 

Samy o sobě jsou země V4 příliš slabé na to, aby dokázaly prosadit nějaký svůj cíl. K tomu potřebují ony kýžené spojence. Jenže kdo bude chtít být viděn se spojencem kalibru našeho pročínského, proruského a deklaratorně proizraelského prezidenta? V Evropě, která se k Číně staví ostražitě, vůči Rusku uplatňuje sankce a vůči Izraeli (jediné úctyhodné prioritě našeho prezidenta) se chová nespravedlivě? Při rozumné a nápadité diplomacii se to zvládnout dá, jenže to není případ ani nás, ani Polska a ani Maďarska.

Mluvilo se i o západním Balkánu a jeho unijní budoucnosti. Průsečíkem všech siločar na západním Balkáně jsou Kosovo a Bosna a Hercegovina. Kolem Bosny se našlapuje velmi potichu. Na summitu V4 šlo ale spíš o Srbsko, Kosovo a Severní Makedonii. 

Náš prezident Kosovo rád nemá. Řekl to veřejně a není důvod mu nevěřit. Slovenská prezidentka je možná ráda má, možná nemá, ale Slovensko jeho samostatnost neuznalo a k uznání se nechystá. Co si o tom myslí polský a maďarský prezident, je pak irelevantní, protože V4 prostě nemá jednotný názor na Kosovo. Následkem toho nemá ani stejnou pozici v očích Srbska, respektive k Srbsku. 

Západní Balkán v EU bez Srbska nedává smysl. Srbsko v EU v současné chvíli také ne, a to nejen kvůli Kosovu, ale i kvůli vstřícnému postoji k Rusku (o íránském a tureckém vlivu v Bosně se možná ani nešpitlo). Proruský český prezident má rád Srbsko, ale jeho země, která uznává Kosovo, byla součástí aliance, jež bombardovala Srbsko. Pro větší názorovou jednotu mezi V4 a západobalkánskými státy to není moc dobrý vklad.

Slovensko neuznává Kosovo kvůli obavám ze své maďarské menšiny. Asi těžko bude svůj postoj měnit s ohledem na Maďarsko. Dá se beze všeho čekat, že se Maďarsko bude tvářit, že neví, o co jde a podpoří Slovensko při odmítání Kosova a vábení Srbska?

Poláci jsou ustavičně kritizováni ze všech stran. Kdyby bylo pravda všechno, co se říká o řádění polské většinové vlády, mělo by asi být Polsko vyloučeno z EU. Jak můžeme od někoho očekávat, že podpoří ambice a cíle V4, když je Polsko jejím nejsilnějším členem?

Do jisté míry totéž platí o Maďarsku, s nímž i tři zbývající členové V4 občas těžko hledají společnou řeč kromě jediného tématu – uprchlíci. K naší škodě je to téma, které má ČR uvnitř EU špatně zvládnuté, špatně prodiskutované s možnými spojenci a naprosto nepochopené doma. 

Jak může něco chtít od druhých Česká republika s Milošem Zemanem jako prezidentem a Andrejem Babišem jako premiérem? Co s pochybnou pověstí premiéra v EU, kde je tím trvale oslabena česká pozice při jakémkoli jednání? 

Celá V4 nám s tím nijak nepomůže. Ne snad že by nechtěla (ona snad chce?), ale prostě nemůže. Je sama chabá, nemá jasné kontury, nemá žádnou společnou politiku, její členové nemají společné zájmy kromě těch nejobecnějších, ale mají spoustu zájmů protikladných. Visegrádské seskupení neplnilo a neplní roli, kterou od něj jeho zakladatelé očekávali. Do budoucna neskýtá sebemenší naději, že by se to mohlo změnit.