Premiéři vlád zemí V4 na summitu v Praze (2024). FOTO: Petr Fiala / se souhlasem
FOTO: Petr Fiala / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Visegrádská skupina bezpochyby vznikla jako klub založený na společných hodnotách a cílech – na začátku 90. let tři postsocialistické státy ve střední Evropě, resp. jejich politické představitele, prezidenty Václava Havla a Lecha Wałęsu a premiéra Józsefa Antalla, spojovalo přesvědčení, že budoucnost jejich zemí je demokratická a odehraje se na geopolitickém Západě – v EU a NATO. Existence V4 tedy byla úzce spojena s hlavním motivem české zahraniční politiky v prvních klíčových fázích její existence a jako taková právem zaujímala mezi tehdejšími českými partnerstvími důležité místo.
Nejistota ohledně toho, co s Visegrádem dál, nastala, když se v tu chvíli už čtyřem zemím na začátku tisíciletí podařilo vstupu do kýžených mezinárodněpolitických rámců dosáhnout. Jasně definovaný cíl zmizel a o pár let později se navíc začalo ukazovat, že ani demokratické směřování není tak nezvratné, jak si mnozí mysleli.
V české zahraniční politice a debatě o ní Visegrádská skupina pochopitelně zůstala. Dobré vztahy se sousedy jsou jedním ze základních kamenů bezpečnosti a prosperity státu. S Poláky, Slováky a Maďary zkrátka budeme ve střední Evropě žít pravděpodobně ještě dlouho. (S Němci a Rakušany taky, ale to je jiný příběh.) K odchylce od reality, resp. faktu, že význam přikládaný Visegrádské skupině v rámci širší evropské a mezinárodní politiky Česka hypertrofoval daleko nad adekvátní míru, došlo v důsledku toho, že se v určitý moment čelní političtí představitelé těchto zemí podlehli dojmu, že Visegrád má jakousi civilizační misi – uchránit Evropu před sebou samou, resp. před dopady migrace, ale i dalšího prohlubování integrace, a vůbec obecným úpadkem.
To mělo pro Visegrád v povědomí velké části českých politiků, ale i médií či některých expertů dva důsledky: Zaprvé se stal symbolem v hodnotovém sporu mezi „konzervativci“ a „liberály“, a to na pozadí odklonu od zásad právního státu v Orbánově Maďarsku, Kaczyńského Polsku a nyní na Ficově Slovensku. Za druhé, od Visegrádské spolupráce se očekávají naprosto neadekvátní věci, jako například jednota a shoda na všem, včetně zahraniční a evropské politiky. Neustále tuto jednotu hledáme, a pokud ji nenacházíme, zpochybňujeme, že má Visegrád smysl.
Bavíme-li se tedy o Visegrádu na začátku roku 2024, docházíme k názoru, že Visegrád nefunguje, protože se země neshodnou na postojích k Rusku a Ukrajině, a že je potřeba z Visegrádu radši rovnou vystoupit, abychom se od Orbána a Fica neušpinili. Proti rozhodnutí premiéra Fialy svolat summit v rámci českého předsednictví V4 se objevily výhrady – že namísto V4 by se Česko mělo soustředit na jiné partnery v EU; že pozváním Orbána a Fica do Prahy legitimizuje jejich postoje a dává jim prostor k jejich propagaci.
Není třeba plýtvat slovy na popis toho, že postoje Maďarska a Slovenska k Rusku a Ukrajině jsou nebezpečné, hloupé a obecně nepřijatelné, a že vztahy mezi představiteli „dvou dvojic“ zemí V4 jsou mrazivé. To summit ostatně velmi jasně potvrdil. Nikdo, kdo českou vládu poslední dva roky byť jen na půl ucha poslouchá, nemůže dojít k názoru, že Česko jakýmkoli způsobem sympatizuje s Orbánovou a Ficovou zahraniční politikou. Ano, oba využili tiskovou konferenci k předestření svých pozic, s pozitivním přijetím se ale nesetkali.
Přestaňme Visegrádu dávat větší roli, než skutečně má. Hledání společných zahraničněpolitických pozic nikdy nebyl jeho úkolem. U jeho vzniku společné zahraničněpolitické sice cíle stály a účelem Visegrádu bylo navzájem se podpořit při jejich naplňování. V současnosti ale buduje Česko v zahraniční politice jiné koalice (mj. na bilaterálním půdorysu s Polskem). Aktuální společné cíle zemí V4 jsou menší a omezují se na spolupráci na regionálních tématech – jde o dopravní a energetickou infrastrukturu, průmysl a obchod či vztahy mezi občanskými společnostmi v jednotlivých zemích. Tato témata nejsou tak atraktivní, jako někdejší „návrat na Západ“, pro Česko jsou ale důležitá. Kroky maďarské a slovenské vlády vůči Rusku a Ukrajině je potřeba kritizovat, ale byla by škoda vyhodit z okna formát regionální spolupráce, který (s většími či menšími výkyvy) funguje již více než tři dekády.. Visegrádská spolupráce se nachází v jednom z nejméně intenzivních období své existence, pořád ale má svůj smysl. Koneckonců Směr ani Fidesz nepovládnou navždycky.
Nakonec, alespoň část času a kapacit věnovaných významu a smysluplnosti V4 by bylo záhodno věnovat tématu české středoevropské politiky jako takové, kterou rozhodně netvoří pouze Visegrád, ale i další formáty či klíčové bilaterální vztahy. S ohledem na ruskou agresi význam střední Evropy v nejbližší době nebude klesat.
Autorka je ředitelkou pro výzkum Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
