Režisér Vít Klusák v sobotu na svém facebooku podrobně popsal, jak podle něj proběhlo setkání mezi Andrejem Babišem a jeho synem. Oponuje názorům, že setkání bylo plánované.

Vít Klusák píše: „Zaráží mě ta dětinská naivita politických komentátorů i některých novinářů, ba i mých kolegů, o Zemanovi s Klausem nemluvě, že právě takhle si představují nachystanou intervenci se secvičeným výstupem. Kdyby bylo naše vpadnutí s Andrejem Babišem jr. do ústecké předváděcí akce hnutí ANO plánované jako scénka do nějakého filmu, tak bychom to přece neudělali takhle zběsile. V davu novinářů bych měl zamíchaný svůj filmový štáb (nebo bych si záběry vzal ze záznamů ostatních štábů), Andrej by měl na sobě připevněný mikroport a nedoprovázel bych ho osobně a nezaséval tak spekulace, kdo tam vede koho. Také jim nedochází, že jsme museli překonat několik neprostupných bariér včetně policejní ochranky, což proběhlo tak, že Andrej u zapáskovaného vstupu pronesl památnou větu: ‚Na tuhle akci pozvánku zrovna já fakt nepotřebuju.‘ A premiérovi bodyguardi se beze slova rozestoupili, za což jim zpětně upřímně děkuji. Byl to taky nejhezčí moment.“

Pak shrnuje, jak se s Babišem juniorem seznámil:

„Andreje jr. jsem oslovil zkraje letošního srpna, že mám jeden filmový nápad a zda bychom se mohli potkat. Odpovědí mi byla pozvánka na jeho narozeniny. Tam jsme se viděli poprvé tváří v tvář a při rozloučení jsem mu nabídl, že kdyby potřeboval s něčím pomoci, ať se klidně ozve. Během večera jsme totiž zjistili, že bydlíme pár bloků od sebe. Asi za týden (a pak ještě jednou) jsme se konečně potkali v klidu a probírali ten můj nápad rozkročený mezi dokumentárním a hraným filmem. Ale ukázalo se, že Andrej je osloven už několika filmaři a že čeká na podobu konkrétních námětů a pak se teprve rozhodne, což jsem respektoval…

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

A pak se Andrej ozval s prosbou, že bychom další kolo jednání mohli uskutečnit jinde než u kafe – za volantem při cestě – že by potřeboval zavést do Ústí na konkrétní adresu a zpátky. Že tam bude absolvovat jednu část nějakého rozsáhlého testu u klinického psychologa na UJEP. Svolil jsem, přišlo mi to jako dobrý nápad se vidět i v jiném kontextu. V Ústí jsme byli před desátou, Andrej zmizel v útrobách univerzity a já odjel na kafe do centra.

Když jsem pak Andreje kolem 11.45 vyzvedával, zmínil, že by si rád koupil něco k snědku na benzince, a já kontroval, že bych si radši dal normální jídlo. A navrhl jsem Větruši na vyhlídce, kterou jsem znal díky natáčení pořadu Ano, šéfe!. Andrejovi se moc nechtělo, ale přesvědčil jsem ho tím, že je to krásný místo s dobrou restaurací.

K Větruši jsme s Andrejem přijížděli kolem poledne, předváděčka partaje ANO byla tou dobou – jak se zpětně ukázalo – už hodinu v běhu a vlastně končila. Nejspíš bychom se o ní vůbec nedozvěděli, kdyby parkoviště, kde jsem hledal místo, nebylo zaplněno asi 5–6 policejními auty i s osazenstvem. Jednoho z policistů jsem se naivně zeptal, zda tu mají kongres, a on se uchichtl a řekl: ‚Ne, není to policejní akce.‘ A dodal, že na zahrádce je uzavřená společnost, že tam nás nikdo nepustí, ale ať to vezmeme z druhé strany domu a že uvnitř restaurace nás nejspíš obslouží.

Vešli jsme dovnitř Větruše, a protože tam mají i hotel, tak jsme se zastavili u recepce, kudy dál do restaurace a pan recepční nás poznal – nejdřív mě (‚Ježíš, V síti!‘) a pak i Andreje, když si sundal respirátor. A pobaveně naši přítomnost glosoval slovy: ‚Na zahrádce byl před chvílí váš otec… Zahajujou kampaň… Možná tam ještě je, jestli už nejel…‘

Pamatuju si, že jsme oba zkoprněli, ale Andrej vzápětí reagoval takřka bez zaváhání. ‚Zapni nahrávání, jdu mu popřát k narozeninám.‘ Stihl jsem říct: ‚Nemělo by to bejt v afektu, co myslíš…‘ A dál už to znáte.

Jasně že jsme po cestě zpátky ze všech stran probírali, jestli jsme radši neměli skočit do auta a odjet, ale Andrej to řekl za oba: ‚Když už se stala tahle těžko uvěřitelná náhoda, že jsem se s ním po letech potkal ve stejnou chvíli na stejným místě, někde v nějakým Ústí, tak jsem tam musel jít. Furt bych si vyčítal, že jsem nesebral odvahu.'“

Nakonec přidává hodnocení toho, co se kolem onoho setkání rozpoutalo:

„Strávil jsem s Andrejem pár odpolední, jednu krotkou oslavu a máme za sebou tenhle divokej zážitek. Tisíce lidí teď píšou o Andrejovi jako o bláznovi a o mně jako o zákeřné svini, která manipuluje nesvéprávným chudákem, který neví, co povídá. A že jsme oba v žoldu nějakých schovaných politiků, pražské kavárny a jiné absurdní blbosti z úst lidí, kteří netuší, že motivace může vycházet i z jiných, třeba taky nezištných pozic. A nejspíš netuší, že můj otec se mnou taky nemluví, naposledy se ke mně hlásil, když mi bylo 10 měsíců, a od té doby jsme se párkrát potkali (zcela náhodou) v Praze na ulici. A taky – jako Andrej jr. – jsem svou potřebu ho oslovit realizoval veřejně, když jsem na FAMU v druhém ročníku natočil jeho ‚portrét bez portrétovaného‘ s názvem Ocet.“

Tolik režisér Vít Klusák.