Jestli ČSSD něco umí opravdu dobře, je to rozdávání z cizího. Má v tom praxi a také spoustu invence. Pokaždé umí za peníze věřitelů či daňových poplatníků kreativně slíbit něco jiného.
Před krajskými volbami slibovala zdarma jízdné v krajských autobusech a vlacích pro vybrané věkové skupiny. Je to účelná sociální politika? Účelné příspěvky jsou pouze takové, které směřují k těm, kteří je potřebují. Říká se tomu „adresná sociální politika“, aby byl zdůrazněn podstatný rozdíl oproti politice plošné. Samozřejmě je přitom nutné brát v úvahu, zda rozpoznání lidí, kteří příspěvek opravdu potřebují, není příliš časově náročné či jinak nákladné.
Jaký by byl adresný příspěvek na dopravu? Byl by to příspěvek pro lidi, kteří nemají na jízdné (nebo spíš obecně na cokoli) příliš peněz, zvláště pokud jsou nuceni jezdit a účel jejich cesty je z pohledu voličů na sociální politiku pochopitelný nebo dokonce chvályhodný.
ČSSD ještě není rozhodnutá, komu přesně by věnovala cizí peníze na cestování, ale kromě dětí zvažuje také důchodce buď nad 65 let, nebo nad 70 let. Jsou důchodci chudí? Přece jak kteří. Mnozí důchodci mají dostatek peněz na to, aby si kupovali od podomních dealerů zázračné hrnce a deky. Levicoví politici zdůrazňují, že díky jízdnému zdarma budou moci babičky a dědečkové častěji navštěvovat svá vnoučátka nebo třeba své kamarády, což je jistě prospěšné pro jejich zdraví i celkovou pohodu. Jenže co když jezdí autem? Co když je vozí za vnoučátky jejich děti? Takové babičky si nezaslouží stejný příspěvek jako jejich vrstevníci jezdící vlakem či autobusem? Mohly by pak přispět dětem na benzín. To samé platí pro studenty, jež bere do školy kamarádova starší sestra, která jezdí do stejného města, co my víme, třeba za kamarádkou Procházkovou, protože Lída Horáková o ní prozradila, že si Procházková včera zakoupila novou halenku, která není k sehnání.
Pokud budou jízdenky zdarma, vsaďte se, že mnozí důchodci budou jezdit do okresního města pro tři paličky čínského česneku bez chuti, protože je zrovna levnější. ČSSD zatím slibuje jízdné zdarma jen pro děti do 15 let (ve volebním programu se mluví o výrazně nižším jízdném kromě seniorů také pro děti a mládež), ale něco podobného by platilo u žáků a studentů jezdících zdarma na posezení u lipového čaje, pokud by jejich žákovský průkaz neobsahoval údaje o nástupní a cílové stanici a pokud by byl použitelný i o víkendech. Z cizího totiž krev neteče. Kraje pak zjistí, že jsou některé spoje přetížené, a vypraví více linek, místo aby byly peníze použity třeba i na zvýšení důchodů, aby si mohli penzisté koupit pořádný česnek (i když kdo ví, jestli si pak stejně nekoupí ten bez chuti, ale to už je jejich volba).
Když už socialisté neoblomně trvají na rozdávání jízdenek, nebylo by lepší za stejný měšec peněz zvýhodnit jízdné pro všechny důchodce, než zaplatit celé jízdné, avšak pouze lidem nad 70 let? Otázkou je samozřejmě také, proč by se zvýhodnění nemělo týkat i celostátních spojů, ale to už je jen technický problém.
Sociální výdaje na centrální úrovni každoročně překračují o nějakou tu desítku miliard půl bilionu korun, pokud si tedy takovou částku je vůbec schopný někdo představit. Na koláčích, jaké v 90. letech ukazoval u sobotního oběda ředitel tehdy zdaleka nejsledovanější české televize, by sociální politika tvořila více než 40 % všech vládních výdajů a plus minus 12 % celkové vytvořené (a statisticky změřené) české roční produkce.
Pravda, tři čtvrtiny všech sociálních výdajů tvoří především důchody a v mnohem menší míře také nemocenské, což jsou něco jako pojistná plnění vyplácená v případě, že někdo zestárne (důchody) nebo onemocní (nemocenská). Politici však nezodpovědně zvyšují důchody bez ohledu na to, kolik se vybralo na důchodovém pojištění. Sociální výdaje jsou tak jednou z hlavních položek pro státní peněženku, na kterou bychom si měli posvítit reflektorem.
Přičtěme k tomu sociální výdaje krajů. Třeba takový Středočeský kraj se většinou vešel do jedné miliardy ročně, což jsou jednotky procent jeho rozpočtu, i když zrovna loni se trochu utrhl ze řetězu.
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka tvrdí, že si jeho strana udělala přibližné propočty výdajů na jízdné zdarma pro jednotlivé kraje a mělo by se jednat řádově o desítky milionů ročně v každém kraji. Koneckonců, můžeme si velmi přibližný odhad udělat sami. Statisíce lidí budou jezdit tak 150 dní v roce tam a zpátky, přičemž je dosud stála jedna jízda nějakých 30 korun (nebo se stávajícími slevami možná méně, ale to není tak podstatné). To máme „by vočko“ nějakou tu miliardu za celou republiku. To ale ještě ČSSD nepřipočítala ty další spoje, které bude nutné po čase přidat.
Soused se sousedem se u piva neshodnou, zda by bylo dobré se některých sociálních výdajů zbavit a zda někde naopak přidat, ale snad všichni se shodnou, že pokud to nebude moc komplikované, měli by dostat peníze, potravinové lístky či jízdné zdarma jen ti, kteří to potřebují. Jak by tedy vypadal adresný systém v případě jízdného? Jak vyplývá z výše uvedeného, nikdy nevíme, jestli někdo pro zvýšení kvality svého života potřebuje spíše jídlo, vzdělání (včetně dojíždění) nebo nové zuby. Zvažujme, jestli je nutné přidávat další peníze na řešení sociálních problémů, a když už rozdáváme, dejme naplněná prasátka lidem, kteří nemají příliš velké příjmy ani majetek. Nebo naopak, má‑li nám být dáváno, žádejme dary, jen pokud je opravdu potřebujeme. Vzhledem k nákladnému způsobu rozdělování peněz je, pokud možno, ponechme ve formě slevy na dani či obdobných výhod těm živnostníkům či zaměstnancům, ke kterým by se vybrané peníze stejně vrátily.
Jestli socialisté trvají na příspěvku ve formě jízdného zdarma, neměl by být takový problém vydat příslušný průkaz pouze těm důchodcům, kteří mají nízký důchod (což také často, zvláště v případě bývalých zaměstnanců, znamená, že si ani dříve ve svých profesích moc nevydělávali). Za úvahu stojí také omezení cílových stanic zapsaných do průkazu dejme tomu na město s rozšířenou působností, bývalé okresní město a krajské město. Budou‑li totiž chtít jet do nějaké vzdálené vesnice, účelem cesty asi nebude lékařská prohlídka či nějaké vyřizování na úřadech nebo v bance.
Deník před pár dny uspořádal předvolební diskuzi předsedů sedmi politických stran. Ta ukázala, že tady máme tři socialisticky (nebo v jednom případě komunisticky) uvažující strany: ČSSD, KSČM a ANO.
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka v diskuzi uvedl, že považuje současnou výši jízdného pro děti a důchodce za jeden z největších krajských problémů, které je nutné vyřešit. Nebo viděl v seniorech a rodičích jednoduše získatelné hlasy. Odvolával se na jízdné zdarma pro studenty i seniory ve vlacích na Slovensku. Slibovat, jak budeme rozdávat, nic nestojí a následné rozdávání z cizího vlastně také ne. Proto je nutné proti takovým metodám bojovat. Nenechme socialisty, aby zničili naši ekonomiku plošným rozdáváním bez ohledu na to, zda dávají princezně, velkopodnikateli v důchodu či koudelníkovu synovi z Kutné Hory, který má sice v Praze tři domy, ale nejdříve si je bude muset koupit.
Předseda KSČM Vojtěch Filip přikyvuje na průkazku za evidenční cenu a následně jízdné pro žáky základních škol a případně pro důchodce nad 70 let zdarma. V rámci diskuze horlivě dodával, že pravicovým škrcením ekonomiky ničemu nepomůžeme. Jenže při tom zapomíná na dvě věci. Za prvé, škrcením státních výdajů zůstane více peněz na rozproudění ekonomiky v soukromých rukách, a ty už si společně se soukromými hlavami pohlídají efektivitu vynaložených peněz. Za druhé, pro dlouhodobé zažehnutí ekonomiky je mnohem prospěšnější utrácení za investice (traktory, vzdělání, herbicidy, pohodlnou postel, košík na houby) než za pomíjivý okamžik spotřeby. Zda bude jízdné zdarma využito právě jako investice, vůbec není jisté.
Předseda ANO Andrej Babiš se připojil, byť obezřetněji. Nejprve se podle něj musí ušetřit peníze a pak ať se klidně zavede jízdné zdarma pro bohaté i chudé důchodce a děti.
Předseda STAN Petr Gazdík navrhuje paušál za nějakou cenu, nikoli jízdné zdarma. Tedy koupíte si „legitku“ (nebo nějaký kupón) a jezděte si pak, kdy chcete a kam chcete. To už je lepší, jenže opět to povede ke zbytečným jízdám, a tedy zřejmě i k nutnému navýšení spojů. Když už si koupíme paušál, budeme jej naplno využívat. Nanejvýš se poněkud omezí počet lidí, kteří si budou ochotni kupón otevírající cestování vždy a všude koupit. I když, známe svoje lidi. Někdo si paušál koupí a pak bude naschvál hodně jezdit, aby se mu za každou cenu vyplatil, i kdyby čert na koze jezdil. Něco jiného by bylo, kdyby s návrhem na paušál přišel přímo soukromý smluvní přepravce a nechodil by pak brečet na kraj, aby dostal dodatečné finance, protože se mu paušál nevyplatí.
Předseda KDU‑ČSL Pavel Bělobrádek navrhuje naproti tomu slevy na jízdné a také možnost pro firmy uplatnit si náklady na dopravu zaměstnanců. Obdobně předseda TOP 09 Miroslav Kalousek navrhuje slevy pro jízdu do školy (tedy nikoli plošně podle věku) a přistoupil by případně i na slevu pro jízdu do práce. Nechme stranou, zda tito dva předsedové měli na mysli také slevy jen pro autobusovou a vlakovou přepravu. Slevy jsou jistě lepším nápadem než jízdné zdarma, mají však v principu stejný problém. Jsou plošné, pro chudé i pro bohaté. Pokud však jsou určeny ke snížení nákladů na činnost, kterou chceme sociální politikou podpořit (jako je právě vzdělávání či zaměstnání mimo místo bydliště nebo zaměstnání obecně), jsou jistě přijatelné. Předseda TOP 09 však ještě zdůraznil, že prioritou je zodpovědné hospodaření.
Předseda ODS Petr Fiala pak upozorňuje, že slev na jízdné už máme dost a rozbujelý sociální systém také. Mělo by se však například snížit sociální pojištění, což by mělo pro zaměstnávání stejný efekt jako slevy, jen by podnikatelům a jejich zaměstnancům nikdo peníze nebral, aby jim je za chvilku zase dával do druhé kapsy, ovšem po odečtení provize pro úředníky. Jedná se o obdobný návrh, s jakým přišel pro zaměstnavatele předseda KDU‑ČSL.
Nejvyšším cílem v antickém Řecku byla tzv. „kalokagathia“, tedy sjednocení pozdějších rytířských ideálů krásy a dobra, zatímco nejvyšším cílem ČSSD v krajských volbách bylo jízdné zdarma. Dnes jsme si na tomto nebezpečném příkladu ukázali, jaký je rozdíl mezi plošnou a adresnou sociální politikou. Rámcové zásady adresné sociální politiky bývají mnohdy takto jednoduché, přesto si je někteří opičáci neuvědomují, nebo možná spíše nechtějí uvědomovat.
