Premiér Petr Fiala (ODS) a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová FOTO: ČTK/Taneček David
FOTO: ČTK/Taneček David
S příchodem října, prvního celistvého podzimního měsíce, se druhé české předsednictví EU přehouplo do svého druhého poločasu. Bilance prvního dějství je zatím impresivní. Nejenže Česko nic nepokazilo, naopak mnohému v EU pomohlo a dokázalo vzbudit velmi dobrý dojem.
Na druhou stranu je pravda, že značná část prvního poločasu se konala ve specifickém letním režimu a že české předsednictví mohlo těžit z relativně nízkých očekávání, jež u jeho začátku byla. Aby tedy ve druhém dějství nesklapla pověstná „Csaplárova past“ (znalci českého fotbalu ví, že jde o uklidňující poločasové vedení 2:0, které je ovšem vedoucím týmem promarněno ve druhé polovině zápasu), nesmí česká politická reprezentace ani státní správa polevit.
Klidnější nástup
Očekáváními a letním kontextem je třeba začít. Česká republika měla na počátku svého mandátu komfortní pozici. Navzdory bezprecedentní politicko-bezpečnostní situaci v Evropě, do které kontinent dotlačilo agresivní Rusko, se toho od Česka příliš nečekalo. Vlivem nízké reputace, kterou Česku v EU „zajistil“ předchozí kabinet Andreje Babiše, ale také kvůli objektivním faktorům – malá velikost země a s tím související její reálná síla v EU či nedostatek času nové vlády pro přípravu na předsednictví – se Česko nacházelo v situaci, kdy mohlo jen překvapit.
Navíc pro něj hrálo i léto – ačkoliv každé předsednictví trvá rovných šest měsíců, zimní (se startem v lednu, což byl případ prvního českého mandátu v roce 2009) se od toho letního, které začíná v červenci, výrazně liší. Letní předsednictví je totiž pozvolnější a de facto kratší. Pozvolný nástup je následkem letních prázdnin, které dříve nebo později začínají jak v členských státech EU, tak v samotných unijních institucích.
Na několik týdnů se tak zastaví legislativní proces a náročná meziinstitucionální vyjednávání. Lapidárně řečeno, v létě se toho dá dost málo pokazit, protože nastavení (nejen) politiky v EU to neumožňuje, a případné úspěchy lépe vyniknou. V zimě přitom výše uvedené neplatí – leden rozhodně není ospalý povánoční měsíc a předsedající stát do své práce skáče rovnýma nohama.
Dobrý dojem i hmatatelné výsledky
Nicméně i když zohledníme kontext, česká vláda zatím může být spokojena. Za prvé, ani média, ani velmi citliví evropští partneři nereferovali o žádném skutečném či domnělém přešlapu. Jinak řečeno, „umělecký dojem“, který je nedílnou součástí hodnocení a vnímání předsednictví, Česko zatím zvládlo velmi dobře. Nepřekvapuje to u tradičně kvalitní evropské části státní správy, která odvádí zásadní penzum předsednické práce. Obavy ale panovaly u vrcholných představitelů, zejména pak ministrů a ministryň – dílem vlivem jejich obecné politické nezkušenosti, problematické jazykové vybavenosti či nižší erudice v evropské agendě. V prvních třech měsících se však nic z toho nepotvrdilo. Dosud konaná jednání Rady EU proběhla hladce, ministři a ministryně vystupovali profesionálně a éterem se neneslo žádné kontroverzní prohlášení.
Kvalitní je také dosavadní věcný výkon. Řadu úspěchů Česko zaznamenalo v energetice, jedné z priorit předsednictví (která je ostatně top prioritou EU). Příkladem může být dohoda členských států ohledně povinné (v případě nedostatku) úspory spotřeby plynu o 15 % z konce července či dohoda členských států o řešení vysokých cen energií z konce září. Důležité je, že se předsednictví daří držet jednotu EU ve vztahu k Rusku – začátkem října by měl být schválen další balík sankcí. Nejedná se o automatickou věc, protože ruská agrese vůči Ukrajině trvá už sedm měsíců a členské státy začínají citelně pociťovat ekonomické a energetické dopady konfliktu.
Neusnout na vavřínech
Navzdory úspěchům je ovšem třeba přistupovat k nadcházejícím týdnům českého předsednictví s pokorou. Již nyní je EU vybičována děním kolem cen energií a nerostných surovin, přičemž jejich spotřeba a poptávka bude s postupujícím podzimem narůstat. Velké otazníky se vznášejí nad riziky vojenské eskalace konfliktu ze strany Ruska. Na podzim se také naplno rozjíždí evropská legislativní mašinerie. Snaha ANO destabilizovat předsednictví doma, ať už hlasováním o důvěře vládě či rámováním senátních a komunálních voleb jako „referenda o kabinetu Petra Fialy“, sice nevyšla, ale dá se očekávat, že se Andrej Babiš a další antisystémoví politikové ostřelování vlády nevzdají.
V tomto jim trochu pomáhá až nepochopitelná rezignace vlády na komunikaci předsednictví směrem k domácí veřejnosti. Nejenže tak kabinet nevyužívá předsednictví a jeho dosavadního slušného průběhu k popularizaci evropské integrace a členství České republiky v ní (což by bylo vzhledem ke dlouhodobé skepsi českých voličů žádoucí), ale navíc tím umocňuje dojem, že kromě toho, že „kašle na naše lidi“ (což mohutně zdůrazňuje parlamentní opozice), vlastně nic nedělá. To je chyba, neboť už dávno neplatí, že dobrá práce se chválí sama.
V současné době, která je příznačná zahlcením informacemi a komunikací, se totiž pasivita v sebepropagaci nevyplácí. Nejen pro vládu, ale obecně pro českou budoucnost v EU by bylo žádoucí, aby kabinet v této oblasti výrazně přidal. Pro zbytek předsednictví pak bude stačit, když vytrvá v dosavadním tempu i nasazení a bude mít, pravda, taky trochu toho „štěstíčka“.
