Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Americké volby ještě probíhají, ale očekávaný výsledek se již zjevně nezmění. Republikán Trump jasně vede nad demokratkou Harrisovou. Proto již můžeme zvažovat, co nás čeká. Návrat Donalda Trumpa k moci oslaví v Evropě všichni političtí lotrové včetně fanoušků Vladimira Putina. Makabrózní tanec kostlivců a skunků hnědé i rudé orientace budeme muset chvilku vydržet, než se ukáže, zda vážně mají co slavit. Trump je může totiž snadno vyvést z omylu. Ale stejně tak může i jejich představy v řadě důležitých a pro nás nepříjemných bodech naplnit. Nevíme zatím, co bude s americkou podporou Ukrajiny a co bude s americkým partnerstvím s Evropou. Na odpověď je třeba si teprve počkat, a to s chladnou hlavou a bez předsudků, jakkoli jsou po zkušenostech s Trumpem pochopitelné.
Je toho tedy zatím dost, co nevíme. Tento čas lze ale také využít k racionální reflexi nové situace. Uvědomit si, co o této situaci naopak dosud víme.
Předně je třeba poznamenat, že svrchované rozhodnutí amerických voličů musíme číst v kontextu jejich vlastních zkušeností a zájmů. Úspěch Donalda Trumpa není jen výrazem lásky k jeho absurdnímu stylu chování, ale je do značné míry projevem nesouhlasu s aktuální politikou a reakcí na znepokojivou inflaci. Zdražování, které Američané zažívají, nutně vede k odklonu od stávajícího vedení, s nímž je Harrisová úzce propojená. Zároveň se ale lze i domnívat, že lidem v Americe se také přejídá levicová či progresivistická agenda.
Z reálných programových bodů Kamaly Harrisové si lze těžko vzpomenout, co vlastně chtěla, kromě eufemistické „reprodukční svobody“. Její prohra ukazuje, že vidina neproblematického zabíjení lidských plodů není až tak velký volební trhák. Co nabízela americkým voličům dál, to si lze těžko vzpomenout. Na to, co je opravdu trápí, tedy zejména inflace a zřejmě i nelegální imigrace, Harrisová srozumitelné řešení nenabídla. Tím není řečeno, že by Trump uměl tyto problémy řešit. Umí je ale jasně formulovat.
Tahle výchovná lekce současné západní levici, která už dávno ztratila svůj smysl v údajné obraně pracujících a chudých, by byla zcela namístě. Levice mnohem více brání dosažené pozice a nemá už co nabídnout. Jenže pro nás tohle nebyl na prvním místě střet pravice s levicí, nýbrž střet příznivců demokratických pravidel s drsnou realitou populismu a současných politických trendů. Srážka s realitou by mohla být i zdravá, kdyby nešlo o tolik vážných věcí.
Za tuto lekci z realismu prostě možná zaplatíme vysokou cenu. Již nyní je tou cenou legitimizace porušování pravidel včetně otevřené zločinnosti. Útok Trumpových příznivců na Kapitol byl hrozným zločinem. Šíření lží a nenávisti je dalším zločinem a víme dobře, kdo všechno tady v Evropě bude Trumpa následovat. A Trumpovo okázalé přátelství s Putinem je odporné a pro Evropu smrtelně nebezpečné. Proto nyní skunkové všech extremistických barev budou tolik tleskat.
Neměli bychom ale také přehánět. Donald Trump není programový fašista, a to mimo jiné i proto, že o takových pojmech nejspíš ani nic neví. Americká demokracie je silná natolik, že Trumpa zvládne. Spíše se zdá, že ho nemusí zvládnout Evropa, která si po válce zvykla na to, že se o její bezpečnost starají Američané. Tento stav musí tak jako tak skončit. Pohled na trpící a prohrávající Ukrajinu, která ztrácí zbytky západní opory, je ovšem hrozný. Je to krutá, nespravedlivá věc, která se nás navíc hmatatelně dotýká.
Kromě ponížení pro Ukrajinu je ale vítězství Trumpa také povzbuzením pro lumpy na východní periférii střední Evropy. Je to povzbuzení pro nehorázného slovenského skunka Roberta Fica, pro orientálního despotu v Maďarsku Viktora Orbána a také pro našeho směšného velkoskunka Andreje Babiše. Ti všichni si teď přisednou na lavici vítězů, dokud nebude jasnější, zda je to vážně i jejich vítězství, neboť americký prezident bude především totálně nevyzpytatelný.
Z geopolitického hlediska je výsledek amerických voleb méně jednoznačný, než se nám to jeví z Evropy. Relativizace pólů dobra a zla, kterou přináší Trump do problému ruské agrese vůči Ukrajině, je jen jedno hledisko. Pak tu je totiž také problém relativizace ve výbušném konfliktu na Blízkém východě. V něm jsou možná nebezpečnější politici amerických demokratů, protože jsou rozštěpení a část z nich vykazuje afinitu k palestinské straně sporu. Palestinci přitom nemají takřka žádnou politickou reprezentaci, se kterou by šlo jednat, hledat kompromisy a pokusit se nastolit mír.
Harrisová nenabízela jasnou podporu Izraeli, a proto by jí nebyla taková škoda, kdyby ovšem zároveň Trump tak ostudně neponižoval Ukrajinu, která je tu pro nás stejně důležitá jako udržení schopnosti Izraele se bránit srovnatelně pekelné síle zla. Spojenectví temného Íránu s Putinovým Ruskem nám přitom názorně ukazuje, kdo kde stojí.
Trump působí jako mysteriózní přízrak, který zvěstuje konec poválečného světa. Jednou to přijít muselo. Ale nejde zatím ještě o jasnou globální katastrofu. Může jít i o příležitost. Pro Evropu je to příležitost k tomu, aby se postavila na vlastní nohy a přestala se schovávat za Ameriku. A pro centristické politiky demokratického kurzu je to také příležitostí ke zpytování svědomí. Jejich postoje jsou spíše správné, ale odhodlání řešit problémy a vítězit v konfliktu s populisty je více než chabé.
Pro liberální levici je to ovšem i příležitost se stydět. Trump je odpovědí na její ambice nás spasit levicovou agendou všeobjímajícího dobra, které nakonec vždycky musí někdo zaplatit. Jak ale přitom zaplatíme za léčbu Trumpem, to si netroufáme odhadovat.
Jisté je, že ztrácíme jistoty. Toť zatím vše.
