Vězeň Kulhánek vyprávěl: Ve vězení jsme se neměli špatně. Na Štědrý den jsme k večeři dostali jablko, a na Štěpána jsme ho museli vrátit. (Divadlo Járy Cimrmana: Hospoda Na mýtince).

V divadelní hře se to snese, tam to může být legrace, ve skutečném životě už to taková sranda není. A přitom právě takové šaškárny dělá naše vláda. Chlubí se, jak živnostníkům pomáhá, kolik jim dává peněz – a současně jim ty peníze bere, a ještě jim vyhrožuje, že je dá zavřít. Prý na osm let, nechala se slyšet ministryně Schillerová! 

Malý český živnostník je z toho zmatený; je nejistý, neví, co smí, co nesmí, a jestli vůbec o něco žádat, aby se nedostal do potíží. A tak mnohý raději o nic nežádá, protože se bojí. Paní ministryně dosáhla svého – ušetřila miliardy, které nemusí vyplatit. Vláda jednou rukou živnostníkům peníze dává, druhou jim je bere, a pod stolem je skrytě nožičkama okopává. „Ó my se máme!“ volají živnostníci.

Možná si čtenář řekne, že to je přehnané, že se tak vláda přece chovat nemůže. Živnostník a podnikatel ví své. Může se tak chovat, a chová se tak! 

Píšou nám živnostníci, po kterých se začínají vozit finanční úřady a velmi tvrdě se domáhají vrácení „pětadvacítky“. Přitom podnikatelé na dávku měli prokazatelný nárok, splnili všechny podmínky a zákon neporušili. Jenže v naší zemi už platí, že úřad má vždy pravdu. Posuďte sami:

„Jsem OSVČ na hlavní poměr už skoro pět let. Do korona krize jsem pracovala se zvířaty na veřejných vystoupeních a pro film. Vše bylo ze dne na den zakázáno. 

Tak jsem si domluvila brigádu v Lidlu. DPČ/DPP, protože než se vláda rozhodla, že by nám snad mohla něco dát, tak jsem musela mít z čeho žít. Dokonce bych řekla, že jsem pracovala skoro ‚v první linii‘, jak se dnes říká. Celou směnu v roušce a rukavicích a těch směn bylo opravdu hodně, neboť spousta stálých zaměstnanců muselo zůstat doma s dětmi nebo sedět v karanténě. A tím jsem prý porušila podmínky pro pětadvacítku …vydělala jsem si moc peněz. Šest týdnů jsem měla žít ze vzduchu? Podle toho, jak jsem pochopila podmínky podpory, tak dočasná DPP/DPČ neměla vadit. Zavřeli mi moje podnikání, přišla jsem o 100 % příjmů, tak pro koho by už ta podpora pro OSVČ měla být?! 

Nic jsem nezamlčela, požádala jsem a peníze přišly. To by bylo fajn, než mi zavolala paní z finančního úřadu, že mám peníze vrátit. Asi se tam někdo probudil a došel k závěru, že bych byla příliš bohatá. Ani neřekla, kam a do kdy mám peníze vrátit, ale mám prý očekávat obálku s modrým pruhem. Prý mi vyčíslí penále za neoprávněné užívání podpory!

Jsem na dně. Co jsem vydělala brigádou, to asi dám za penále. Z čeho budu žít, to teda nevím, protože na finančáku chtějí, abych ihned stáhla i druhou žádost o ‚pětadvacítku‘.

Takže jsem v situaci, kdy si v Lidlu vydělám cca 15 tisíc za měsíc, což je v podstatě rovno mému nájmu, a za co budu žít a živit zvířata, to netuším. Stát mi nejenže nepomůže, ale budu ještě platit penále. Podobně jsou na tom v mém okolí další dva živnostníci, kteří jsou kromě OSVČ ještě jednatelé v s.r.o. za minimální odměnu – taky nemají za co žít, ale podporu musí vrátit. 

Tenhle stát je fakt hnusnej.“

Podnikatelské odbory musí těmto občanům pomáhat. Měl by jim pomoci stát, ale ten jim jde spíše po krku. Rozjelo se eldorádo úředníků utržených ze řetězu, kteří budou šikanovat malé podnikatele za to, že si dovolili bojovat o své živobytí. Toto jsou ty „křiklavé případy“, kdy se někdo na státní podpoře obohatil, jak tvrdí ministryně Schillerová? Nabízí se otázka, jestli se paní Schillerová nestydí, ale odpověď je jasná: Ne, Schillerová se nestydí.

Autor je předseda výboru Podnikatelských odborů.