Andrej Babiš na tiskové konferenci vlády FOTO: FB Úřad vlády ČR
FOTO: FB Úřad vlády ČR
Český premiér již několik týdnů opakuje mantru, že je Česko v boji s epidemií vzorem ostatním zemím a že svět se od nás učí. Minulý týden Andrej Babiš sdělil, že jsme nad koronavirem v Česku vyhráli v poločase 1:0. To zní atraktivně a nese se to éterem. Přitom je to tvrzení vycucané z prstu. Sesbírali jsme důkazy o tom, že zásadní příčiny mírného průběhu epidemie souvisí s postupem vlády mnohem méně, než její členové tvrdí.
Po premiérovi opakuje polopravdy a výmysly o vládním triumfu většina médií včetně třeba Českého rozhlasu. O úspěchu Česka v boji s koronavirem, za nímž prý stojí včasná a efektivní vládní opatření, hovořil například na ČRo Plus i seriózní komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk. Je zarážející, že novináři tak málo sledují dění za hranicemi, neporovnávají informace a neumí Babišově ohlupující propagandě oponovat.
Statistiky z jednotlivých zemí a přehledy vládních opatření ukazují, že pro sebechválu nemá Babiš žádný velký důvod. Za mírnějším průběhem epidemie stojí vedle karantény i několik důvodů, jež s vládou a jejími opatřeními nesouvisejí a jsou podstatné, ne-li podstatnější. Plošná karanténa mohla v Česku k omezení šíření viru významně přispět, ale zatím nelze dobře zjistit, v jaké míře. Zatímco vnější okolnosti, jež zmírňují naši situaci, jsou zcela zřetelné.
Za prvé: Všechny východoevropské země jsou méně zasažené epidemií nového koronaviru čistě proto, že obyvatelstvo těchto států mnohem méně cestuje. Je to poznat na první pohled na velikosti letišť nebo na počtu vlakových a autobusových spojů. Zarážející rozdíl mezi méně zasaženým východem a postiženějším západem Evropy přitom vedl odborníky i k dalším výkladům. Objevilo se zejména zdůvodnění, že populace v bývalých zemích sovětského impéria procházela povinným a důsledným očkováním proti tuberkulóze. Tento výklad, třebaže by vysvětloval i zásadně nižší zásah epidemie ve východních zemích Německa, na území bývalé NDR, není ovšem zatím experty potvrzený.
Za druhé: Německo a Rakousko mají právě kvůli intenzivnějšímu cestování svých občanů a blízkosti těžce postižené Itálie až trojnásobně vyšší počet nakažených než Česko na stejné množství obyvatel. Zároveň ale mají zhruba stejné procento smrtnosti ze zjištěných případů nákazy. Faktickým úspěchem v boji s epidemií je přitom záchrana lidských životů. V Německu, v Rakousku i v České republice se smrtnost pohybuje kolem 2,7 procenta z nakažených, kteří byli zachyceni testy. Přesně je to v SRN 2,8 %, v Rakousku 2,7 % a v Česku 2,6 %. Počet úmrtí na jeden milion obyvatel je v SRN 45, v Rakousku 44 a v Česku 16 osob. To téměř přesně odpovídá tomu, že v Česku je na milion obyvatel o něco více než třetinový počet nakažených v porovnání s německými sousedy: v SRN i v Rakousku je to 1600 nakažených na milion obyvatel a v Česku 613 nakažených na milion obyvatel.
Neléčili jsme tedy své pacienty zásadně lépe, ale rozhodně ani hůř, což je značným úspěchem českého zdravotnictví, jež se může směle srovnávat s vyspělými sousedy. Epidemie se k nám jen nedostala v takové míře. Podobně jako se nedostala do Polska či na Slovensko, ale také do východního Německa. Jako by tu železná opona stále stála. Právě nižší zásah východního Německa (s výjimkou kosmopolitního Berlína) ukazuje, že tvrdší a rychlejší česká opatření neměla tak zásadní vliv, třebaže je nelze šmahem shazovat, neboť jistě sloužila v počátku epidemie jako podpůrný prostředek ochrany společnosti. Jen není empiricky prokázána jejich užitečnost ve kvantifikovatelné míře.
Za třetí: Mírnější průběh epidemie zaznamenávají země německého kulturního okruhu, k němuž Česko naštěstí historicky patří. Zásadní rozdíl v procentu smrtnosti v německých zemích a Česku na jedné straně a na druhé straně v románských zemích, tedy v Itálii, Španělsku a Francii, se neustále snaží vysvětlit řada studií, ale zatím bez jasného výsledku.
Zarážející je situace ve Švýcarsku, kde se podle stejného vzoru dramaticky liší situace v německých a italských kantonech. V kosmopolitním německém kantonu Curych je k 15. dubnu 3114 potvrzených případů nákazy a jen 85 mrtvých, což představuje smrtnost 2,7 procenta – tedy stejnou jako v Rakousku. Naopak v italském kantonu Ticino je méně potvrzených případů: 2927, ale zato 263 mrtvých, což je smrtnost 9 %. Tím se Ticino výrazně blíží italskému procentu smrtnosti 12,5 % z potvrzených případů.
Z těchto informací tedy plyne, že zásadně nižší počet mrtvých vzhledem k potvrzeným případům nákazy není žádnou českou výjimkou, nýbrž souvisí zjevně s přírodními či sociálními faktory, případně se zdravotními, třeba dejme tomu imunologickými předpoklady. Na vysvětlení vědců si nejspíš ještě počkáme, ale žádný Babišův úspěch v těchto datech nenajdeme.
Mapa Švýcarska ukazuje, že italský kanton Ticino má nejvyšší smrtnost na nemoc COVID-19. Německý Curych na severu má přitom podstatně více případů nákazy, ale smrtnost je tam nižší.
Za čtvrté: Německá média Der Spiegel a Die Welt publikovaly pořadí jednotlivých zemí podle schopnosti čelit epidemii. Žebříček sestavil tým expertů z analytické agentury Deep Knowledge, která má sídlo v Hongkongu a Londýně. Experti u jednotlivých zemí posuzovali schopnost podchytit šíření nákazy testováním, rychle mobilizovat záchranné týmy a zdravotní pomoc, a také úroveň vládních opatření, schopnost vlád zajistit ochranné pomůcky, zdravotnické přístroje a dostatečnou kapacitu nemocnic. Česko si v řadě těchto ukazatelů nevede špatně, ale v jiných i mírně zaostávalo. Celkový výsledek je 11. místo v žebříčku evropských zemí a 25. místo v žebříčku všech zemí světa. Jedná se o nadprůměrně dobré umístění, ale nikoli nejlepší, jež by sloužilo za vzor ostatním. V tom tedy tkví podstata Babišova chronického přehánění. Česko si vede díky mnoha faktorům docela dobře, což by nám mělo stačit k mírnému uspokojení. Ale je nesmyslné z toho dělat takový festival vládní geniality, jak to dělá Babišův marketing.
Co toho všeho plyne
Pojďme k závěru. Česká vláda se pod vedením miliardáře Andreje Babiše neustále věnuje sebeoslavné propagandě, v čemž se podobá vládám autoritářských režimů. Média tyto propagandistické výlevy neustále bezmyšlenkovitě šíří.
Realita by přitom vůbec nebyla špatná a Česko má zatím mírný důvod k optimismu. Zda máme více štěstí, nebo více rozumu, to je ovšem velká otázka. V kostce bude asi nejblíže k pravdě vysvětlení, že Česko zaznamenává mírný průběh epidemie díky své geografické poloze a sociálním i přírodním faktorům, k čemuž mohla pozitivně přispět i vládní opatření plošné karantény. Takhle může znít zatím věta, která vychází z doposud zjištěných faktů. Vůbec ale nelze s jistotou říci, že vládní opatření plošné karantény nás zachránila před dramatickým průběhem epidemie. To je prostě nesmysl, který lze zpochybnit komparací statistik a míry vládních omezení v jiných zemích.
Zásadní otázka: Pomohla nám ta klec, nebo uškodila?
Stojíme před velice důležitou a legitimní otázkou: Nenapáchala drakonická opatření vlády více škody než užitku? Mírný průběh epidemie je u nás daný spíše přírodními a sociálními faktory, přesto vláda přistoupila okamžitě k tuhé karanténě a dokonce v rozporu s Ústavou uzavřela hranice a zakázala vycestování vlastním občanům, což nemá ve světě obdobu. Také přikázala lidem nosit roušky i ve zcela nesmyslných situacích. Uzavření obchodů, hotelů a restaurací je v Česku přibližně podobné jako v jiných zemích, ale u nás došlo k nelogickému otevření gigantických hobbymarketů, zatímco malé obchody zůstávají nadále zavřené. To je přesný opak toho, jak postupuje uvolňování v Rakousku, kde v úterý oznámil kancléř Sebastian Kurz otevření menších obchodů, takže ve Vídni už je možné si koupit na rozdíl od Prahy třeba oblečení či boty.
Ohromná policejní buzerace a udavačská atmosféra kolem nošení roušek těžce poškodila obyčejnou občanskou důstojnost. V sousedním Rakousku platí nyní zcela logická povinnost nosit ochranu dýchacích cest v obchodech a v hromadné dopravě. Nikoho by tam ale nenapadlo vyžadovat nošení roušky na návsi nebo v parku. V tom se ukázala česká vláda jako zdatný nástupce sovětizovaných byrokratů z éry socialismu a české obyvatelstvo jako stádo poslušných ovcí. Takové stádní chování, které se vymyká racionalitě, směřuje k podlamování občanského sebevědomí a kritického myšlení a s potřebnou disciplínou a ohleduplností, které jsou samozřejmě nezbytné, nemá nic společného.
Celkově je situace jasná, třebaže ještě nemáme přesná data o celkových škodách. Česko vyhrálo závod v utahování šroubů, v buzeraci a v manipulaci veřejností. Vypluly na povrch ty nejhnusnější vlastnosti, jako je třeba udávání, a také mediální ostouzení lidí, kteří oponují vládě. To organizují Babišova média. Příkladem je nevybíravý útok na rektora Univerzity Karlovy, že svojí výzvou ke zmírnění vládních restrikcí sleduje jen své zištné zájmy a jsou mu lhostejné životy lidí. Tím jsme se vrátili do dob komunismu.
Česko ale nevyhrává nad koronavirem pouze svým vlastním úsilím, nýbrž zejména díky jiným okolnostem, včetně významných okolností vnějších. Vládní propaganda se snažila zakrýt vlastní selhání, neboť se před epidemií zbavila nezodpovědně hmotných rezerv a nechala v nejtěžší chvíli své zdravotníky bez pomoci. Vláda také ignorovala opozičního poslance Bohuslava Svobodu, který ji na blížící se epidemii upozorňoval již v lednu. O odporném a servilním poklonkování Číně, která stojí za vznikem současné katastrofy a která nám ochranné pomůcky draze prodala, ani nemluvě.
Vláda by měla o svých údajných úspěších mlčet. A měla by se snažit raději uspět v závodu o obnovu ekonomiky a celého společenského života, které nepřiměřeně umrtvila.
