Slovo krizový manažer dostává ve vztahu ke covidovému dění v Česku nový význam: ve vládě nejsou lidé, kteří by dokázali řídit krizi, ale ti, jejichž výkon se v kritickém období ukazuje jako naprosto krizový.

Nouzovému stavu navzdory jsou česká covidová čísla dlouhodobě nezdravě vysoká a nijak se nelepší. Nikdo netuší, kde jsou ohniska nákazy, víme jen, že se Českem šíří nakažlivější britská mutace čínského viru. Pokud se shodneme v očekávání, že jedinou smysluplnou cestou z covidové pasti je rychlé a promyšlené očkování, české vládě i tohle světlo na konci tunelu spíše jen matně poblikává.

Kdyby stát očkoval jako firma

Jestliže má takto vypadat „největší logistická akce v historii“, nabízí se tristní pohled. To, že „na očkování připravujeme velice podrobný plán“, prohlásil premiér Babiš až loni na konci roku, přesně 14. prosince. Měsíce času na přípravu vláda promrhala; nestíhá, nezvládá.

Lidi nad osmdesát let, kteří v polovině ledna svým zájmem přetížili registrační web pro očkování, z velké většiny pořád marně čekají na termín. Jak ukazují data, o víkendech se skoro neočkuje, jako by si i ten covid potřeboval odpočinout.

Není přitom pravda, že by nebylo čím očkovat. K 16. únoru se ale dodanou vakcínou AstraZeneca očkovalo všeho všudy jen 933 lidí, za 11 dní necelé tři tisíce, ve skladech přitom tou dobou bylo zhruba 41 tisíc dávek. Přijít jich má brzy dalších 36 tisíc.

Těžko si tedy může premiér Andrej Babiš – který sám sebe vyhodnotil jako nejvhodnějšího očkovacího koordinátora – stěžovat na to, že Brusel nám očkovacích látek dodává málo (jakkoli je pravda, že celkové výrobní kapacity jsou daleko za očekáváními).

Vláda vlastně může být naopak ráda (na rozdíl od nás, občanů), že vakcín není tolik, kolik bylo původně plánováno, protože bobtnající nevyužité zásoby by jen v ještě větší nahotě ukázaly na její nepřipravenost a neschopnost jednat. Odpověď na otázku, proč to u vakcín firmy Pfizer šlo, je jednoduchá: firma si distribuci zajišťovala sama. U ostatních to má řešit stát…

Uklidňovat nás rozhodně nemůže to, že jsou země, které jsou na tom i hůř (níže uvedený graf k podílu plně proočkované populace je aktuální k 15. únoru – pozn. red.). Srovnávat se ale máme s těmi lepšími, jak ví každý, kdo chodil alespoň na základní školu.

ZDROJ: Our World In Data

Funkční centrální logistika chybí, jakkoli by třeba Jihočeský kraj byl podle slov svého hejtmana Martina Kuby schopen vyočkovat během týdne vše, co je v Česku od firmy AstraZeneca na skladě.

Příznačné je, že mnohem lépe než stát by očkování (pro své zaměstnance) zvládly velké firmy. Jsou lépe organizované, silně motivované, mají systém, řád a schopnost své zaměstnance přesvědčit, že je to nutné. Jenže nemají zatím čím očkovat. Očkování ve firmách by nepochybně pomohlo i ve střetu s pandemií, protože průmysl na rozdíl od jara pořád jede (a také díky tomu táhne českou ekonomiku), zároveň ale právě na pracovištích dochází často k šíření covidu-19. Kompletaci počítačů nebo automobilů prostě na home office nepřevedete.

Když vám lže náměstek ministra

Teprve nedávno přitom vládě došlo, že je nutné finančně motivovat lidi, aby se s ohledem na vlastní existenci a příjmy nebáli chodit do karantény, případně se léčit doma. Výsledky nedávného průzkumu, který si v Česku zadala Světová zdravotnická organizace, jsou totiž alarmující: 46 procent Čechů a Češek i s příznaky covidu chodí ven, podobný počet lidí považuje epidemii koronaviru za „mediální virus“. To vysvětluje mnohé, jakkoli je to zdravým rozumem těžko pochopitelné.

Podobně nepochopitelné je, proč si podobný průzkum už dávno nenechala udělat vláda a nezkusila tomu přizpůsobit svou komunikaci, která je vpravdě katastrofální, protože chaotická, nepředvídatelná, nepřipravená, zmatečná a pozdní. Bohužel někdy i zcela lživá.

Jako třeba když náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý vykládá, že v přetížené chebské nemocnici leží „relativně velký počet německých občanů, kteří by měli být odesláni za hranice“. Jeho slova musela vyvracet sama nemocnice; ne že by toho neměla na starosti dost i bez nesmyslů pana ministerského náměstka.

Z falešné hrdosti odmítáme německou pomoc s pacienty ze západu Čech, pak se v televizi díváme na to, jak se v mrazu nakládají do sanitek a vrtulníků pro převoz polonazí těžce nemocní lidé, abychom se nakonec ve středu 17. února od ministra zdravotnictví Jana Blatného dozvěděli, že už nám nezbude než pacienty „prioritizovat“, tedy selektovat. Děje se to zejména v okresních nemocnicích už nějaký čas, byť to ministr ještě před měsícem důrazně popíral.

V ministrově vědecké mluvě to znělo takto: „Připravujeme nemocnice na zahájení fungování systému nedostatku vzácných zdrojů ve smyslu prioritizace pacientů jako například u hromadných neštěstí.“ Jak to asi tak přeložit nemocným seniorům a jejich příbuzným? Jste moc starý, neperspektivní – pro vás už ventilátor (či jiná léčba) spíše nebude. Jde mimochodem o skupinu lidí, na něž se v posledním roce upínal marketing Babišova ANO.

Pět tisíc jako „rouškovné“ k důchodu a podezřelé roušky z čínských zásob rozeslané v obálce k Vánocům jsou ve srovnání s výše citovaným sdělením pana ministra jak z černočerné (tragi)komedie. A to je prakticky jisté, že časem přijde další vlna umírání, už ne kvůli covidu, ale kvůli zanedbané ostatní péči, odkládaným operacím a opomíjené prevenci.

V Česku plošně docházejí kapacity JIP (o vyčerpaných lékařích a dalším zdravotnickém personálu ani nemluvě), ale vláda sotva před pár dny nechala vojáky rozebrat plně připravenou polní nemocnici v Letňanech – poté, co jsme ji dlouhé měsíce platili. Stát za pronájem zaplatil asi 51 milionů. Může se to zdát jako hodně peněz „za nic“. Ale argumentovat takovou legrační sumou v době, kdy vláda upravila rozpočet na rok 2021 na deficit 500 miliard? To je opravdu jak ze světa za zrcadlem.

Babiš zdůvodnil zrušení polní nemocnice právě náklady; rozporoval tím slova ministra Blatného, podle nějž byl důvodem zrušení nemocnice – která by se teď hodila – nedostatek zdravotníků. Další ukázka chaosu této vlády, žel dost možná s dalšími fatálními dopady.

Jak jdou politici příkladem

Místo nových plošných restrikcí nyní také ministr Blatný jako recept pro boj s koronavirem prosazuje „uvědomělý přístup lidí“. Prostě – plošná opatření nemohou fungovat, když na ně lidé kašlou. V podstatě má pan ministr pravdu, jenže tenhle apel na svědomí přichází pozdě, vláda už svou důvěryhodnost dávno prohospodařila.

Politici nejdou příkladem, ať už detailem, jako je způsob nošení roušky (ministr Blatný), omezením sebe či rodinných příslušníků (výlet Moniky Babišové do Dubaje), nebo dodržováním opatření, jež vyžadují po jiných.

Když restaurační posezení bez trestu projde poslanci Jaroslavu Faltýnkovi, když odstoupivší „zimní ministr“ Roman Prymula obratem dostane novou funkci a Milan Hnilička sice složí poslanecký mandát, ale zůstane v lukrativní funkci ve sportovní agentuře, co si o tom asi tak má myslet těch „dolních deset milionů“? (Aktualizace: návštěvu fotbalového zápasu Slavia–Leicester, poté co krátce před tím veřejně apeloval na tvrdý lockdown, už pravděpodobně pan Prymula „neustojí“.)

Důvěra lidí je na nule, opatření se nedodržují, kvete „černý trh“ s jinak nyní zakázanými službami a odhadem třetina národa je finančně na dně. Ty, co jsou na dně psychicky, spočítat nelze. Tenhle mix musí bouchnout, tajenkou zůstává, v jaké podobě a v jaké intenzitě. Realistický závdavek jsme mohli vidět loni v říjnu při bitkách s policií na Staroměstském náměstí.

Odnese to důvěra ve stát, v jeho monopol na legitimní násilí, vládu a vymahatelnost práva, ve společnost jako takovou a vzájemnou sounáležitost. Do toho plně zapadá i nasazování psí hlavy demokratické opozici za to, že odmítla direktivní přístup vlády a neschválila prodloužení nouzového stavu. Ten máme nepřetržitě od poloviny loňského října – bylo tedy dost času věc vyřešit zákonem. Babiš ale raději lživě sugeroval, že za mrtvé budou moct právě opoziční politici. Dosti cynický výrok, při vědomí toho, že zazněl ve chvíli, kdy se počet zemřelých na covid v Česku blížil 18 tisícům. Za ty může kdo?

Rozuměj – jsme skoro nejhorší v covidu na celém světě, ale opozice je vinna tím, že by chtěla otevřít další obchody. Co na tom, že to rozhodnutí stejně musí udělat vláda (ostatně – chtěli bychom vidět data o tom, že větší nákaza hrozí třeba v prodejně kuchyňského náčiní nebo knih než v pekárně či květinářství). Stejná vláda, jejíž půlroční restrikce v době permanentního nouzového stavu tak jako tak nezabránily tomu, aby se nákaza rozjela do současných rozměrů. Logiku v tom nehledejme.

Raději zahrádkářský zákon

Stát zkrátka selhává, potvrzuje se zas a znovu, že Babišova vláda byla jen pro dobré časy, kdy bylo z čeho rozhazovat a vézt se na marketingové vlně. A tak máme místo rozhodného akceschopného předsedy vlády hysterického mikromanažera, který si myslí, že vše zvládá nejlépe, a odmítá pohled do zrcadla.

Do toho jeho tým už jistě chystá předvolební kampaň, kterou bude muset s ohledem na současné dění vybičovat do extrému a už tak vynervovanou a rozdělenou společnost ještě více stresovat, strašit a rozdělit.

Je nutné si stále připomínat, proč jsme tam, kde jsme – protože před krajskými volbami byl pro Babiše důležitější zahrádkářský zákon než covid a to, že „roušky lidi jen otravují“. Totéž se stalo před Vánocemi. Tahle vražedná rozhodnutí vlády dokonale dokládají covidové křivky.

K tomu všemu se ukazuje, že nouzový stav absolutně nic nevyřešil a neřeší. Lídr má jít příkladem, má dokázat lid strhnout, přesvědčit, aby se zapojil pro dobrou věc. Babiš dělá opak – křičí, nadává, obviňuje, fňuká.

Těch málo příležitostí, co nám covid nabídl – jako třeba přechod na digitální úřady, i kdyby to byla možnost vyřídit si třeba banality typu výměny řidičského průkazu online, to v Česku prostě nejde. Naopak negativa, která covid přináší, naším přístupem jen zdůrazníme – rozkol ve společnosti, další otvírání nůžek mezi bohatšími a chudšími, rozdíly ve vzdělání, zesílení papírové byrokracie, kdy úředníci, co mají státem zaručený příjem, mají podle hesla sytý hladovému nevěří pocit, že vše je v zásadě v pořádku.

Česko živí armádu 66 tisíc státních úředníků (nepočítáme nyní další státní zaměstnance, jako jsou učitelé, policisté, lékaři či vojáci), kteří by každý ve svém oboru měli právě teď makat na řešení současné situace i vizích do budoucna. Jen na jejich platy jde ročně 23 miliard korun. Co ale za to vidíme?

Omezený provoz úřadů, kdy z nedobytné byrokratické tvrze jen odcházejí lejstra, která úředním blábolením sdělují, že někdo nesplnil povinnost, něco dluží, něco zapomněl nebo že na covidovou podporu nemá nárok.

Pojď, zúčtujeme spolu

Do toho zapadá i chaos a nejistota spojená se školstvím. Z ministerstva školství létají nápady a střely od boku, kdy by se asi tak mohlo jít do školy a za jakých okolností. Třeba že by žáky povinně testovali učitelé, případně by se testovali sami žáci; ovšem testy, jež stát nezajistil. Jeden by také předpokládal, že pokud chceme plošně otevřít školy, pak až poté, co plošně naočkujme všechny učitele a ostatní dospělé přicházející s dětmi ve škole do styku. Myslí na tohle vůbec někdo?

Sami zřizovatelé škol říkají, že nemají ani data, ani aktuální informace, netuší, kdy by se školy mohly otevřít. V březnu? Nebo po Velikonocích? Možná až na nový školní rok v září? Zruší se třeba část prázdnin s tím, že se udělá dvoutýdenní povinná „nalejvárna“ k shrnutí učiva předchozího covidového roku, aby bylo na co v září navázat? Jenže žádný plán, žádné promyšlené varianty, žádný jízdní řád s danými podmínkami kdy ano a kdy ne, není.

A to nechme stranou zhroucené trasování, testování stojící v zásadě na principu osobní zodpovědnosti. Jak plyne z průzkumu zmíněného výše, bavíme se zhruba o polovině národa.

Pozoruhodné je i to, že de facto rok od začátku pandemie covidu vyjdou spolehlivější PCR testy samoplátce pořád na zhruba jeden a půl tisíce, což je pro řadu lidí příliš hustý filtr. To raději i s příznaky nemoci půjdou na špacír či na návštěvu. Díky alespoň za – méně spolehlivé – antigenní testy zdarma, tedy placené pojišťovnami.

Jarní vzepětí, kdy jsme v Česku skutečně covid zvládli (i díky všeobecnému strachu a nejistotě, jak nebezpečný virus je), sice ekonomicky draze, ale jinak bez velkých smrtících následků, jsme totálně prohospodařili. Na příchod druhé vlny se vláda nepřipravila, věc logisticky i mentálně podcenila a hlavně nedokázala lidem vysvětlit, proč je nutné vytrvat, nešla a nejde příkladem.

Pokud nezabere očkování (nevíme zatím, jak zafunguje, tím spíše při nových mutacích viru) či se nenajde účinný lék, nezbude než počkat, až to „nějak“ skončí samo, podobně jako nakonec skončila španělská chřipka po první světové válce. Bohužel to tehdy bylo za obrovskou cenu; stejně tak to žel je a bude i nyní.

V Česku se blížíme k číslu 20 tisíc zemřelých, z nichž velká část mohla se svými blízkými rozhodně ještě pěkných pár let pobýt. Na jakém čísle – přičemž za každým je konkrétní lidský osud – se zastavíme, ukáže teprve čas. Až se ale bude na podzim ve volbách politicky a později třeba i trestněprávně účtovat, měla by za to tato vláda a její představitelé důkladně zaplatit. S Andrejem Babišem v čele.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.