Petr Ostrouchov a Vladimír Mišík ve studiu během nahrávání alba FOTO: Animal Music, Zuzka Bonisch
FOTO: Animal Music, Zuzka Bonisch
Vyjde v říjnu a podle těch, kteří měli možnost ho slyšet, to zase bude pecka. Očekávané album Vladimíra Mišíka nazvané Vteřiny, měsíce a roky je třetí spoluprací legendy českého bigbítu s Petrem Ostrouchovem, a pokud má „šeptanda“ pravdu, bude to podle jednoho z nejvyhledávanějších producentů posledních let oslava pracovní pomalosti a zároveň muzikantské komunikace. Mišíkův nejbližší spolupracovník nás ochotně provedl zákulisím natáčení. Celý rozhovor s ním si můžete přečíst v novém čísle měsíčníku FORUM 24+. O čem jsme také mluvili?
O atmosféře nahrávání
„Pro mě je hlavní interpret. Každý má jiný svět, každý vyžaduje jiný přístup. Lenka Dusilová, Katarzia a Vláďa Mišík nemají nic společného, ale všichni mají osobitý charakter, výraz i repertoár. A u spolupráce s Vláďou do celého procesu vstoupily i okolnosti vzniku. Předchozí ,covidové‘ album je hodně barevné, protože jsem vtáhl do procesu hodně muzikantů z celého světa, kteří ,korespondenčně‘ nahráli své party, měli jsme spoustu času. Tentokrát jsme naopak zvolili claptonovsko-dylanovský styl a měli nahráno za pár dnů. Byl to přístup z dnešního pohledu natolik výjimečný, že na něj asi nikdy nezapomenu. Model, kdy přišla kapela o devíti lidech do studia a nahrávalo se společně, byl v pop music běžný před padesáti a více lety. Dnes je spíše výjimečný, protože je drahý. Skladby z ,Vteřin‘ by nějak bylo možné nahrát ve třech nebo čtyřech lidech, kteří by obsáhli postupně více partů. Ale my jsme chtěli opravdu vytvořit hand made album, protože jsem byl přesvědčený, že to na něm bude znát.“
O Mišíkově kouzlu
„Když jsem během naší první spolupráce pochopil, že Vláďa nenapíše všechny texty sám, pochopil jsem, že je musím najít. Já nepíšu, tak jsem zavolal Tomáši Belkovi, který poslal pár textů, a Vláďa si jeden vybral. Taky jsem obešel antikvariáty, měsíc listoval sbírkami poezie, kde jsem mimo jiné našel báseň ,Jednou‘ od Václava Hraběte. Vláďa ji nejdřív nechtěl zpívat. Říkal, že přece ve svém věku nebude zpívat, že potkal první lásku. Nabádal jsem ho opatrně, ať se na text zkusí podívat tak, že to může být i o něčem jiném. Možná tehdy jsme společně nalézali poetiku, která nás provází dodnes. Samozřejmě, ne všechny básně se pro Vláďu hodí. Například u Bohuslava Reynka, kterého mám jinak moc rád, jsem toho moc vhodného nenašel, s ohledem na to, že křesťanské rekvizity, jako třeba kříže, by lidé Vláďovi nevěřili, přestože zrovna on má schopnost podat osobitě hospodskou odrhovačku a hlubokou poezii – v obou případech mu člověk je schopen uvěřit, že k tomu sedl, napsal to, a tím pádem to odpovídá jeho vidění světa. To je nesmírně vzácné.“
O tom, co tím chtěl básník říci
„Nedělali jsme tematickou desku, klíč byl jediný – Vláďa se za každý text musí být schopen postavit. Text Jiřího Dědečka Okno v paměti je z osmdesátých let, hlavní textařskou osu alba tvoří Vláďa Mišík a Michael Žantovský, kterého jsem jakoby vylákal z textařského důchodu. Dobře si pamatuju jeho krásné texty pro Pavla Bobka, navíc jeho kancelář v Knihovně Václava Havla sousedila s tou mojí, potkávali jsme se na dvorku. Řekl bych, že pro album je určující, že Vláďa na téhle desce popisuje svůj současný stav. Někdy ironicky, někdy vážněji, ale prostě jsou to pocity stárnoucího člověka, propadající se mimo jiné do nejranějšího dětství, vrací se ke svému komplikovanému vztahu s matkou, která jej vychovávala bez otce. Do jeho textů taky vstupují sny. Vláďa často nemůže spát, budí se a zapisuje si je.“
O možných koncertech
„Vláďa už naživo vystupovat nechce. Dobře ví, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu by hrozilo zrušení koncertů a komplikace. Já sám pro sebe uchovávám šanci na nějakou jednorázovou hostovačku, jelikož je mi líto, že dodnes Vláďa neměl pořádný rozlučkový koncert. Ukončení koncertní kariéry oznámil uprostřed covidu a rozplynulo se tak nějak do ztracena.“
Celý rozhovor s Petrem Ostrouchovem si přečtěte v magazínu FORUM 24+, který je právě na stáncích.
