ROZHOVOR / Tento měsíc uplynou dva roky od prvního vydání Týdeníku FORUM. Každý den proto budou vycházet ty nejlepší materiály, které jsme doposud otiskli. Jako první přinášíme rozhovor s Vladimírem Mišíkem, který vyšel v úplně prvním čísle v srpnu 2021, několik měsíců poté, co se rozhodl ukončit koncertní kariéru, slavil velký úspěch s albem Jednou tě potkám a připravoval vydání desky Noční lov.

Vaše předposlední album Jednou tě potkám se setkalo s naprosto senzačním přijetím. Získalo Anděla v šesti kategoriích, ve svých dvaasedmdesáti letech jste získal řadu nových posluchačů. Nová nahrávka, která vyjde v září (2021, pozn. red.), opět vzejde ze spolupráce s producentem Petrem Ostrouchovem. Je to pokus navázat na předchozí úspěch?

Jistě ponese podobný autorský rukopis, ale myslím, že kolekce písniček bude o něco poetičtější a klidnější. Já samozřejmě zpívám senzačně – už tolik neřvu. 

Vy jste nikdy neřval.

To byl vtip. Pokračování každopádně vyprovokoval Petr. Na mejdanu, jímž jsme končili práci na předchozí desce, se mě zeptal, kdy natočíme další. A já mu na to řekl, že až přistanou shůry nápady. Dva měsíce nato mi sám poslal sedm hotových demo snímků. Tak nám to začalo.

Je to pracovitý chlapík. 

A skvělý muzikant a senzační člověk. Otevřel mi nové dveře i ve smyslu, o čem bych mohl zpívat. Já svou beatnickou knihovnu a taky Kainara a Hraběte už tak trochu vyčerpal, a on přišel s Janem Skácelem, Bohuslavem Reynkem, Františkem Hrubínem, Jiřím Ortenem. Kdysi dávno jsem je všechny četl, ale nikdy mě nenapadlo je zhudebnit. 

Velmi mě překvapilo, že jste do svého hudebního života po sedmdesátce přijal o dvě generace mladší muzikanty. Považoval jsem vás za konzervativního člověka, sázejícího na starou partu Etc… a vy jste si najednou, po třiačtyřiceti letech, nechal Petrem doporučit jeho spřátelené hudebníky. 

S Etc…  nebyl problém koncertní. Až do doby, kdy jsem zdravotně přestal zvládat, šlapala kapela skvěle. Potíž spočívala v tom, že jsme sedm let mluvili o tom, že musíme natočit desku, ale skutek utek. Každý měl v šuplíku nějaká torza, ale na album to nebylo. Přestal mezi námi probíhat tvůrčí proces a já si najednou uvědomil, že tu taky za pár let nemusím být. První vlaštovka bylo předávání filmových cen, kdy pro mě a syna Adama Petr Ostrouchov přearanžoval písničku Variace na renesanční téma. A nahrál ji se svými muzikanty. Protože se mi to líbilo, řekl jsem si, že ho požádám o spolupráci, což bylo značně nezvyklé, jelikož v Etc … jsme byli hrdopyšní a vždycky si říkali, že žádného producenta nepotřebujeme. A jakmile jsem ho telefonicky požádal, zda by se ujal produkce nového alba, řekl mi, že mi právě chtěl volat. Prostě to do sebe zapadlo. Dohodnout se na stylu byla otázka jednoho posezení. 

V březnu jste své fanoušky nemile překvapil facebookovým statusem, kde jste oznámil, že definitivně končíte s koncertováním. Teď ale vydáte nové album. Není to protimluv? 

Nahrávání není koncert. S veřejným vystupováním jsem měl psychický i fyzický problém. Trpím současně několika chorobami: jsem astmatik, diabetik a trpím hyperkortizolismem, nefungujou mi nadledvinky. Hydrocortison jsem bral před vystoupením v koňských dávkách. Když jsme hráli, dostal jsem se s ním až na 60–80 miligramů, přičemž udržovací denní dávka je dvacet miligramů.

Co by se stalo, kdybyste si lék nevzal?

Tak bych to neudýchal. Pravým důvodem stopky mého hraní je nadměrné užívání léku, protože dávky léku nelze zvyšovat donekonečna. 

Když přišel covid, říkal jsem si, že tahle nemoc, jež způsobuje dýchací potíže, je ušitá přímo na vás.

Rodina mě okamžitě „uvěznila“ doma, nechtěli mě pustit ani do Billy. Já se ale sám se sebou nenudím. Čtu si, napsal jsem nějaké texty. A taky jsme natáčeli tuhle novou desku, ovšem jenom ve dnech, kdy jsem byl v kondici. Vždycky tak jednu dvě písničky, pak jsme si dali tři neděle pauzu. Tímhle postupným způsobem jsme to točili rok. Mohl jsem snížit dávky léků a najednou jsem zjistil, že je mi líp. Tak jsem oznámil, že s hraním končím. 

Ale na kytaru si doma brnkáte…

Nebrnkám, jelikož mám artrózu, která to celé dorazila. Už se to nezlepší. 

Existuje náhražka?

Neexistuje. Ale existuje něco jako prožitek detektivních příběhů. Například jsem si stáhl na iPad celého Eda McBaina. 

Na novém albu hostuje v jedné písni legendární gospelový soubor Blind Boys of Alabama. Znamená to, že máme očekávat spirituály? 

To ne, ale je tam jedno blues, jmenuje se Šedesátá léta. Text jsem si napsal sám, je to letmá vzpomínka na časy, kdy jsme jako kluci chodili na Armstronga a do kina na Marilyn Monroe, Bardotku a taky na Janu Brejchovou a všechny ty holky jsme milovali. Když Petr Ostrouchov poslal Blind Boys nahrávku, aby korespondenčně nazpívali sbor, vyžádali si anglický překlad textu. Zajímalo je, jestli je v něm něco o Bohu. No a ono to tam je. V jednom místě zpívám  „… když hráli Beatles, tak pánbůh tancoval“. Stala se z toho nejdražší položka na celém albu. Svůj honorář si zasloužili.

Těch koncertů jste od sklonku šedesátých let odzpíval téměř deset tisíc. Vyvíjel se během té doby váš vztah k veřejnému vystupování? 

Ani ne, princip živého vystoupení spočívá v tom, že na lidi vidíte a cítíte jejich reakci. Pokud je vstřícná, to je balzám, neuvěřitelný doping, to mě hrozně bavilo. My, muzikanti a herci, máme tu výhodu, že nás lidé svým potleskem opakovaně přesvědčují o tom, že to, co děláme, má smysl. Něco podobného možná zažívají profesoři, když zjistí, že jim studenti během přednášky visí na rtech. 

Hvězdy vyžadují speciální zacházení. Třeba vyhřívanou šatnu, masérku. Co jste od pořadatelů bezpodmínečně vždycky vyžadoval vy? 

Protože před vystoupením není čas hledat hospodu, tak máme ve smlouvě menší občerstvení.  Třeba chleba se škvarkama, což bývá vítaná změna oproti tradiční míse šunka sýr. Ale jediné, co jsem ve skutečnosti vždycky opravdu potřeboval, bylo pivo.

Kolik?

Šest muzikantů, šest piv, plus já jsem se z domova vždy zásobil placatkou oblíbené whisky. 

Když jste oznámil, že končíte, sestavil pro mě kolega Radek Diestler z Popmuzea seznam nedůležitějších koncertů vaší kariéry. Rád bych vám některé z nich připomněl…

Snad si je budu pamatovat.

The Matadors Top Show v Lucerně v dubnu 1966. Ten koncert dal na seznam proto, že vás vystřelil do povědomí lidí. 

Tak zrovna na tenhle koncert si pamatuju, protože po nás šli Olympic a měli slabší odezvu než my. A to bylo dobré znamení. Tehdy mezi kapelami panovala tak trochu sportovní rivalita, jakkoli jsme byli spřátelení. 

Pak tu máme 2. beatový festival už s Blue Effectem, kde jste poprvé zahráli Sluneční hrob. 

Ano, prosinec 1968 – pár měsíců po okupaci. Blue Effect byl tehdy neznámá kapela, ale v Lucerně to vybouchlo, reakce byla skvělá. Pamatuju si, že jsem byl v té době velice zamilovaný. Na společném zájezdu s Petrem Novákem do Finska jsem se seznámil s dívkou, která pak přijela se svou kapelou do Čech, kde jsme v našem vztahu pokračovali. Ona mluvila anglicky dobře, já blbě, ale vůbec nám to nevadilo. 

Je to třicet let, co naši zemi opustil poslední okupační voják. Pamatujete si, s jakými pocity jste tehdy konec „bratrské pomoci“ prožíval?

Pro mě to bylo úplně klíčové. Srpen 1968 jsem prožil přímo v epicentru dění. Nikdy nezapomenu, kterak jsem se ocitl v průvodu mířícím na Hrad a v jednu chvíli nám zahradilo cestu ruské dělo. Vojáci nás megafonem vyzvali, abychom se rozešli, což jsme neudělali. A tak začali střílet ostrými nad naše hlavy a bylo po všem. Slyšet nad hlavou hvízdat kulky bych nikomu nepřál. Pochopitelně okamžitě jsme se rozprchli. 

Když jste odmítl v roce 2013 převzít od prezidenta státní vyznamenání, hrála v tom roli i ta jeho proruská hradní parta?

Samozřejmě. Stejně jako různá nejmenování rektorů, hodnoty, které vyznává, a neotřesitelná zpupnost. Já mu nevěřím už od opoziční smlouvy. Jemu ani Klausovi. Od tohohle člověka vyznamenání prostě nepotřebuju.

Bylo těžké se k tomu odhodlat?

Ctím princip demokracie a vím, že si Zemana zvolila většina. Proto jsem zvažoval, že tam půjdu. Dokonce jsem z toho v noci nespal. Pak jsem si ale řekl, že to nemám zapotřebí a myslím, že mi těch následujících osm let dalo za pravdu.

Když se vrátíme ke koncertům – další položkou je 3. beatový festival v roce 1971, kde jste předvedli pozdější kultovní album Kuře v hodinkách ještě v angličtině. 

Jasně, anglické texty nám psal Pepa Kalina, pozdější spolujezdec Karla Lopraise na rallye Paříž – Dakar. Tedy, upřímně řečeno, on napsal anglické texty, já se je nedostatečně naučil a improvizoval pomocí vymyšlených slovíček. O tom, že lze zpívat česky, mě přesvědčil až Josef Kainar právě svými texty na Kuře v hodinkách. Bylo to komunista, ale geniální básník. Kromě toho jsem chodil na nedělní dopolední koncerty Šafránu do jednoho sálečku na Vinohradech. Voňková, Třešňák, Merta a Hutka mě velmi inspirovali, protože jejich čeština zněla srozumitelně, jednoduše, a přesto to byla poezie. Hlavně Vládi Merty jsem si moc vážil. Byl to pro mě guru, intelektuál, vzdělaný kluk, básník, prima chlap. To byla moje škola písňového textu. 

Pak je tu II. koncert mladosti v Pezinku v červenci 1977. 

Na ten si vzpomínám velmi dobře. Bylo to takový československý Woodstock, kde se sjeli úplně všichni. Pamatuju si, jak jsme přijeli v noci, přespali v šatně, a když jsme se vzbudili, lilo jako z konve. Pořadatelé byli nešťastní. A pak někdo přiběhl, že pan farář v nedalekém kostele slouží mši a že se modlí za hezké počasí a za mladé kluka a holky, co pořádají koncert. Nebudete mi věřit, ale v poledne vyšlo slunce a zbytek festivalu byl super. Láska, korálky, drhaná příze, to byly časy!

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na „trenýrkový“ koncert v Lucerně v prosinci 1982, po němž následoval váš dvouletý distanc. 

Jasně, to byl průšvih. Vyřadili mě z evidence středočeské agentury, kluci se rozutekli do jiných kapel. Ale jinak to byl senzační koncert. Ano, nedodrželi jsme schválený scénář, dokonce jsme na obří trenky nad pódiem promítli dosti ponurý film, takže to estébáci měli snadné.  Rozeběhla se čistka, nedlouho po nás „šel“ Pražský výběr.  Tři měsíce po zákazu za mnou přišel šéf naší techniky Jirka Hrdina, že by snad šlo nějak zařídit, abych zase hrál. Měl na StB kontakty a sjednal mi v Redutě schůzku s nějakým chlápkem, který mě tlačil do spolupráce. Odmítl jsem. Větší průser měl tehdy asi Jirka, který se za mě zaručil. Vyběhl za mnou až na ulici, pořád mi domlouval a byl bílý jako stěna.  

Vy jste ty dva roky skutečně nehrál? 

Měl jsem asi tři koncerty. Jeden z nich v Olomouci v klubu, na triko si to vzali študáci a pozvali mě na festival folkařů. Honorář mi zaplatili tak, že děvče přiběhlo s paragonem za záclony, které si koupili její rodiče. Ale protože se to dalo ukecat jako vybavení klubu, mohli mi dát tři stovky na vlak a pivo. Jinak jsem měl utrum, to, že jsem nežádoucí osoba, se okamžitě rozneslo po celé republice.

Utekly vám ty dva roky? 

Ani nevím. Já byl pořád ožralý, většinu času jsem trávil v hospodě. Moje velké štěstí bylo, že jsem krátce před zákazem dostal ze Supraphonu větší honorář za desku. Z toho jsem žil.

Vyváží dva roky zastavené kariéry pocit, že jste morálně obstál?

Nevyváží. Bývalý režim byl zákeřný tím, že byl trpělivý a neustával v tlaku. Když mi po zákazu povolili hrát, pozval si mě na kobereček ředitel PKS, že je tu požadavek, abych jel na Festival politické písně v Sokolově. Ptal jsem se ho, jestli to myslí vážně? On řekl, že je to podmínka, jinak budu mít zase problémy. 

Vydírání.

Nechtěl jsem do toho tahat kapelu, kamarád a bubeník Ivan Kadaňka se nabídl, že mě tam doveze a vzal si s sebou bonga. Říkal jsem si, ať si trhnou, zahráli jsme Obelisk, nic angažovaného.  Jenomže pak za mnou přišel pořadatel, a prý: nezapomeňte, na konci estrády se všichni účinkující sejdou na pódiu. Zašil jsem se s lahváčem na záchodě. Prostě, po česku jsem se z toho srabácky vylhal. Když jsem vylezl, ten chlap tam čekal a pohrozil mi –pane Mišíku, vy si zahráváte. Tím to ale skončilo. 

Po revoluci, po vzniku Občanského fóra, jste „přetrpěl“ dvouleté volební v České národní radě. Jak na to vzpomínáte? 

Je fakt, že to byla úplně jiná životní zkušenost. Když jsem ale dostal tu důvěru, přišlo mi nepatřičné abdikovat. Například, když jsem na stůl dostal balík důlního zákona, šly na mě mrákoty. Tehdy ještě nebyl internet, informace se dohledávaly jen velmi obtížně. Vzpomínám si, jak jsem se třeba na Barrandově u Václava Marhoula snažil zorientovat v zákoně o veřejnoprávních médiích.  

Byli tehdy politici jiní?

Těžko říct. Já působil v církevním a humanitárním výboru, který dnes už neexistuje. Předsedou výboru byl bezvadný chlap, doktor Procházka, který prošel bolševickým vězením, Taky tam byli dva komunisti. Jeden z nich byl kovaný soudruh, ale když jsem si o přestávkách jednání povídal s tím druhým, měli jsme si co říct. Maloval, a taky se mi svěřil, že s manželkou adoptovali čtyři děti. I tohle byl pro mě důkaz toho, že se vyplatí nevnímat lidi černobíle.