Uprchlíci jen natahují ruce po dávkách, jsou to samí chlapi, hlavně islamisté, a měli bychom je hned vracet tam, kam patří. Tato a další prohlášení často zaznívají v mnoha českých diskuzích virtuálních i reálných. Co je na nich pravdivé a co je jen mýtus nebo projev strachu z neznalosti, na to jsme se zeptali Vladislava Güntera, ředitele Centra pro integraci a migraci. Ve spolupráci s ním nyní představujeme osm nejčastěji zmiňovaných „faktů“ a k nim náležejících vysvětlení, jak je to vlastně ve skutečnosti. Smyslem článku není zakrývat, že v mnoha dílčích situacích zažily evropské země s přílivem uprchlíků již i značné problémy a mezi uprchlíky se již našla i řada problematických individuí. Ale celková statistika a celkový pohled na uprchlíky mluví jasnou řečí a vylučují negativní paušalizaci. A právě o tu nám zde jde.
[ctete]28436[/ctete]
Mýtus první: Drtivá většina uprchlíků jsou ekonomičtí migranti
Podíváme-li se na nejčastější země původu lidí v současné chvíli proudících do Evropy, setkáváme se především s lidmi ze Sýrie, Afghánistánu či Eritreje. Žádnou z těchto zemí nelze rozhodně počítat mezi tzv. bezpečné a lidi z nich prchající jako prchající bez důvodných obav „před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních, nebo z důvodu k příslušnosti k určitým společenským vrstvám, nebo i kvůli zastávání určitých politických názorů…“ Což je přesná citace překladu Ženevské konvence z roku 1951 o právech uprchlíků. I když jistě nelze vyloučit, že spolu s aktuální vlnou nemíří do Evropy také lidé s čistě ekonomickými důvody migrace, lze důvodně předpokládat, že poměr ekonomických migrantů a uprchlíků dle konvence bude spíše přesně opačný.
Mýtus druhý: Jsou to samí muži
Tak zaprvé, toto není pravda. Lidé, kteří mají s uprchlíky přímou zkušenost, mohou snadno potvrdit, že uprchlíci zahrnují nejen muže a ženy, ale i celé věkové spektrum (tedy i děti a staré či dokonce velmi staré lidi). Pokud převládají statisticky muži, má to snadno vysvětlitelné důvody: některé rodiny si nemohou aktuálně dovolit vyrazit pohromadě, a tak vyšlou např. nejstaršího syna, který se má poté, co se někde uchytí, postarat o prostředky pro zbytek rodiny – ať již pro cestu za ním, nebo alespoň pro obživu na místě, kde rodina zrovna pobývá. Specifický příklad jsou pouze uprchlíci z Eritrey, kde se skutečně jedná především o mladé muže. I to má však zřejmý důvod: tito muži prchají před fakticky libovolně dlouhou povinnou vojenskou službou (na níž slouží fakticky jako otroci režimu, takto jednoho z nejkrutějších na světě).
Mýtus třetí: Vstupují sem nelegálně, měli bychom je za to zavřít!
Jedním ze základních důvodů dnešní „migrační“ či „uprchlické krize“ je fakt, že pro naprostou většinu těchto lidí fakticky neexistují legální cesty, jak se do bezpečí dostat: Často nemají doklady, a když je mají, narážejí na fakticky nedobytné konzulární systémy jednotlivých členských států EU (víza, prokázání finančních prostředků, zdlouhavost procesů, nemožnost požádání o azyl na zastupitelském úřadě daného státu atd. atp.). Tito lidé nejsou ani turisté, ani studenti nebo pracovní migranti, kteří si vše mohou naplánovat, prostě počkat a mezitím se věnovat něčemu jinému. Tito lidé řeší akutní otázky – oprávněného strachu, nemožnosti návratu, bezpečí, zdraví a perspektivy svých dětí.
Mýtus čtvrtý: Budou zatěžovat náš sociální systém, chtějí jen dávky
Neexistují žádné statistiky ani výzkumy, které by prokazovaly, že dávky a sociální systémy jsou tím hlavním, proč lidé migrují. Je to vždy zejména lepší perspektiva – možnost lepšího výdělku (u oněch ekonomických migrantů) a bezpečí, záruka ochrany práv, života a zdraví vlastní osoby a rodiny (zejména u uprchlíků – válečných či politických). Nikoliv dávky. Tento argument navíc vychází z předsudku, že chudí či potřební lidé jsou primárně sami „vinni“ svou chudobou a potřebností, respektive že svou závislostí na dávkách na čemsi či komusi „tyjí“. Je možné, že se z obětí humanitárních či živelních katastrof tu a tam stanou i oběti sociálních a ekonomických systémů, které špatně motivují nebo prostě nedávají dostatek příležitostí. To je však spíš negativní vizitkou takových systémů, a nikoliv primárně vinou migrantů (a jiných chudých či jakkoliv znevýhodněných osob). Ve skutečnosti si skutečně jen málokdo přeje být závislým a odkázaným na pomoc druhých.
Mýtus pátý: Syřanů, kteří utíkají před občanskou válkou, je jen 20 %
Počty a poměr Syřanů se jistě mohou v různých obdobích lišit (aktuálně je podle posledních dat Syřanů 50 %, pozn. red.), ale kde je psáno, že pouze Syřané mají odpovídající důvody k útěku? Afghánistán, Irák, Libye, Eritrea – působí např. tyto země na někoho jako bezpečné a prima pro život?
Mýtus šestý: Měli bychom je všechny vracet tam, kam patří
To by si musela Evropa už konečně definitivně ujasnit, které bezpečné země to vlastně jsou – je to totiž také velké politikum a tyto země by také musely vrácené migranty přijímat. To už se však nyní neděje ani v rámci EU, tedy v rámci tzv. Dublinského mechanismu (1. země EU, kam uprchlík vstoupil). Ukazuje se prostě, že tyto mechanismy mohou fungovat v relativně malých, spíše individuálních jednotkách, ale nikoliv v období velkých vln, jakou je ta současná. Humánní stát prostě nepošle lidi zpátky do moře, doprostřed válečného konfliktu nebo je nenechá napospas v zemi nikoho mezi hranicemi dvou států. To jsou totiž jediné scénáře (vynecháme-li genocidní návrhy některých uživatelů českých sociálních sítí), které se jako „řešení“ nabízejí – vedle pomoci a snahy se o uprchlíky postarat nehledě na v ČR najednou tolik vzývaná, přestože zjevně zcela nefunkční, „pravidla“.
Mýtus sedmý: Jsou to samí teroristé a islamisté
Za teroristy a islamisty jsou zde označováni lidé, kteří (na rozdíl od hlasité české většiny) na vlastní kůži zažili, co terorista či islamista znamená. Ti lidé vědí, před čím utíkají a proč. Pokud by to byli teroristé a islamisté, nepochybně by: a) působili na některé straně aktuálních konfliktů, b) pokud by chtěli působit škody v Evropě, měli by zcela jiné prostředky a možnosti, jak se sem dostat, než několikatýdenní vysilující pochody, plavby a jiné cestování přes hranice mnoha států.
Mýtus osmý: Je to jiná kultura, dělají nepořádek a nikdy se nepřizpůsobí
Je zajímavé, že ačkoliv u nás už zástupci prakticky všech těch „odlišných kultur“ (ona ta „jiná kultura“ má v sobě dost vnitřně rozdílných podob) žijí – Syřané, Iráčané, Afghánci a jiní, vyznavači těchto názorů nemají moc na koho ukázat jako na typický příklad oné údajné nepřizpůsobivosti – zpravidla se odkazují na Francii, a to způsobem, kdy se vytrhují problematické prvky z jinak dosti komplexního (a rozhodně ne pouze negativního) celku. Ano, leckde se leccos nepovedlo a nedaří, ale paušálně házet všechny lidi, ať už jsou odkudkoliv a jakékoliv víry, do jednoho pytle je nejen nespravedlivé, nýbrž hlavně hloupé a nebezpečné. Vše je totiž otázkou hlavně individuální volby každého jednotlivce na straně jedné, a přístupnosti, otevřenosti a zejména transparentnosti (jasná pravidla a jejich dodržování) na straně druhé, tedy přijímající společnosti.
[ctete]28509[/ctete]
Odkaz na nepořádek pravděpodobně souvisí s mediálními obrázky prostor opuštěných uprchlíky na cestě. Přehlíží se v tomto případě, v jaké situaci a podmínkách tito lidé putují – přeplněné prostory, minimum (vůbec-li jakých) sociálních zařízení apod. Nemluvě o tom, že tito lidé putují a musí putovat tzv. nalehko, tj. že i často darované věci (spacáky, matrace apod.) musejí prostě zanechat na místě, protože je nemají jak pobrat. Ale jistě – přístup k čistotě veřejného prostoru se země od země, region od regionu značně liší – vezměme si například patrný rozdíl mezi Českem na jedné a Rakouskem či Švýcarskem na druhé straně. Dokážou-li si však v těchto dvou zemích udržet svůj pořádek „navzdory imigrantům“, mohou si při troše dobré vůle udržet i Češi svůj tu tam větší či menší nepořádek – anebo by mohli být rádi, že jim ho třeba nějací imigranti uklidí.
