Zpěvačka, skladatelka, producentka, malířka. To všechno je Vladivojna La Chia. Odmítá perfekcionismus a nechává se unášet tím, co život přinese. Písničky jí přestávají stačit. A zároveň si přeje, abychom žili v zemi, v níž bude moci svobodně tvořit a rozvíjet se. O tom všem hovoří v rozhovoru pro Revue FORUM.

Jste známá jako zpěvačka, skladatelka, producentka, taky malujete… Čím se cítíte být nejvíc?

Asi skladatelkou. Muziky dělám poslední roky opravdu hodně, ať už se jedná o filmovou hudbu, scénickou nebo moji sólovou. Poslední dva roky se taky intenzivně věnuji zhudebňování básní Anny Barkovové. Malování tedy muselo jít stranou. Tu výtvarnou složku se snažím udržovat přes vizuály pro své propagační materiály, jakými jsou třeba ilustrace na trička, obaly desek, plakáty, ale kreslím taky občas komiksy a akvarely.

Stává se vám při skládání hudby, že se až poté rozhodnete, zda je nová věc určená spíše pro kapelu, nebo třeba pro film?

Pokud dělám konkrétní projekt, soustředím se primárně na něj. Už se mi však přihodilo, že jsem něco zpracovávala pro kapelu a nakonec to použila třeba do divadla, ale nestává se to moc často. Ono si to divadlo nebo film řekne sám, co potřebuje. Obecně ráda přearanžovávám svou filmovou nebo divadelní hudbu do písniček, které pak hrajeme na koncertech. 

Podle čeho si vybíráte konkrétní projekty, pro které skládáte?

Zatím si spíš projekty vybírají mě a já se rozhoduji podle scénáře, jestli budu schopna odevzdat kvalitní práci. Než abych se trápila a odevzdala špatnou hudbu, raději to nedělám. Musím věřit, že jsem schopna do projektu vnést maximum. Vytvořila jsem hudbu ke dvěma celovečerákům, seriálu Až po uši, k asi sedmi dokumentům a deseti divadelním hrám. Pracuji tedy hodně nárazově. Loni se toho sešlo tolik, že jsem se nezastavila, ale letos je to s prací slabší. Před pár týdny jsem odevzdala 65 minut hudby Chebskému divadlu, ale teď není na obzoru vůbec nic konkrétního, takže si vymýšlím práci sama a žiju z koncertů a z toho, co jsem si stihla našetřit.

Zmínila jste, že jste hudbu nestudovala. Jak se stalo, že vás dnes živí?

Primárně jsem studovala výtvarné umění, ale ve čtrnácti jsem začala zpívat s ostravskými punkovými kapelami. Nejdřív jsem chtěla jen zpívat. Jenže pak jsem zjistila, že být jen zpěvačkou je strašně komplikované. Měla jsem svou hudební představu, ale od zpěvačky ji málokdo příjme. Musíte bojovat s ohromným množstím eg v kapele. No, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím stát se nezávislou na komkoli, že si budu hudbu skládat sama a taky si ji produkovat.

Začala jsem se učit na kytaru, na basu, potom jsem se učila s hudebním softwarem. 

To, že mě dnes živí hudba, je proto, že jsem schopná složit a nahrát hudbu v podstatě úplně sama. Odevzdám hotový mix, maximálně zavolám třeba Terezii Kovalové, ať mi nahraje smyčce, nebo svému bubeníkovi. V divadlech a dokumentech totiž většinou na hudbu moc peněz není, takže kdybych si musela najmout na každý projekt studio, hudebníky a pak ještě musela platit za míchačky, tak bych se tím živit nemohla. Když jsem ale dělala seriál Až po uši, mohla jsem si dovolit daleko více hudebníků než obvykle, nahrávali jsme třeba jen piano v Sonu, hudbu mi míchal můj dvorní zvukař Petr Slezák. Jo, to je vždycky fajn, když je rozpočet takový, že nemusíte být pěšák, tankista, polní kuchař i generál v jednom.

Záleží vám na tom, abyste měla celou tvorbu pod kontrolou?

Ano.

Jste perfekcionistka?

Nejsem. Jak to vysvětlit? V perfekcionismu cítím jakýsi chlad a moc velký koncept. V nedokonalosti je života daleko více. Často se mi třeba přihodí, že připravím demo, které má k dokonalosti formou hodně daleko, a stane se, že ho tak nechám, protože je v něm něco, co se už nedá zopakovat. Proto stále investuji do studia, abych zaznamenávala vše co nejkvalitněji. Když se totiž snažím některé věci předělat a udělat je lepšími, mohou možná lépe znít, vůbec to ale neznamená, že lepší jsou. Někdo udělá něco stokrát, než je spokojen. Já to udělám maximálně třikrát a jdu dál. 

Mluvíme spolu o nezávislosti, o vašem přístupu k životu. Jak s tím souvisí vaše politické názory, například to, že jste vystupovala na demonstraci proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi?

Chci žít v demokratické zemi a svobodně tvořit. Zdravá společnost je konkurenceschopná společnost, ve které na sobě člověk může pracovat, vyvíjet se a je odměňován podle schopností a trhu. Miloš Zeman a Andrej Babiš nechtějí demokracii, chtějí zaměstnance, kteří budou držet hubu a krok a nikdo nebude mít sílu je sesadit.  Děsivý příklad takového vývoje můžeme vysledovat v Turecku nebo Maďarsku, kde si jeden politik podmanil všechny, zavedl autoritářský režim a všude si dosadil svoje lidi.

Začne to mimo jiné útoky na nezávislá média, přitom právě nezávislá média a hlavně investigativní novináři jsou pro stát něco jako hlídací psi. Politici se musí neustále hlídat. Není to jen o tom, že někoho zvolíme, ale je třeba hlídat i konkrétní kroky a sliby. Srovnávat jejich výroky a realitu. Pokud někdo neustále lže, plive kolem sebe a obviňuje všechny kolem, něco je hodně špatně. Nesmíme se nechat otupovat pocitem, že jako jednotlivci nic nezmůžeme. Pokud něco není v pořádku, je třeba do toho rýt. 

Setkala se Vladivojna s názorem, že se jako zpěvačka a skladatelka má věnovat hudbě, a víc se nevyjadřovat?

Hraje pro ni roli, kdo platí akce, na nichž by měla vystupovat?

Jak malování souvisí s její hudbou?

Co chystá nového?

Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte v aktuálním vydání Revue FORUM!