Premiér Andrej Babiš, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a ministryně financí Alena Schillerová (všichni ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Za přívětivého pochopení významné části občanů – vždyť přece jde o zdraví a vyjadřovat jakékoli jiné názory než jásavý souhlas s každým rozhodnutím vlády je téměř neslušné – se množí případy, kdy Andrej Babiš a jeho vláda natahují krizové vládní pravomoci na hranu, někdy za ni, případně se snaží vzniklé situace využít k dalším tahům.
Seznam těchto případů narůstá. Od extrémního pojetí omezení pohybu (Česká republika je spolu se Severní Koreou a Arménií jediná na světě, která zakazuje dokonce vlastním občanům vycestovat ze země), přes nařízení nosit roušky prakticky vždy a všude, což občanům připomíná, že i sami uprostřed lesa či louky jsou podřízeni státní moci, dále přes pokus vlády projednat hned na počátku nouzového stavu nepozorovaně zákon, na který by se premiér mohl odvolat vůči EU, že podle českého práva není ve střetu zájmů ohledně eurodotací, až po návrh jinak neviditelného ministra obrany, jak by se případně dala předat veškerá moc premiérovi (námět byl pro jistotu skryt do materiálu označeného jako „Zpráva o řešení dosud nesplněných úkolů“), který se od toho hned distancoval, ačkoli zpracování dokumentu sám před měsícem ministrovi uložil.
Lze už v tom vysledovat určitý modus operandi. Na rozdíl od Maďarska zdejší Babišova vláda postupuje opatrně, po krůčcích, vše je zahaleno do obalu věcí jinak vesměs akceptovatelných coby rozumné a nutné, jen někdy protaženo o něco dál. Krizový zákon předpokládá, že za nouzového stavu lze omezit vstup cizinců do země? Proč nezakázat všem vjezd i výjezd – vždyť kam by ostatně dobrý Čech v těchto časech jezdil? Veřejnost si pomaličku zvyká. Vznikne-li někde odpor, Babiš brzdí a uklidňuje; nevěděl (stejně jako nevěděl, co byla výjezdní doložka za komunismu) a nechtěl (stejně jako nechtěl vstoupit do KSČ, jít do politiky, stát se ministrem ani premiérem).
Nejnověji nastalo posouvání hranic krizových opatření v dalším případě, který sám o sobě bude znít až legračně, ale v důsledku není. Usnesením č. 352 z 31. března vláda krizovým opatřením „zakázala platnost“ nařízení obcí o parkovacích zónách. Nad tím běžný čtenář mávne rukou – máte snad v těchto časech starost o parkovací zóny, případně o vyhlášky o poplatcích ze psů a podobné předpisy, které obce vydávají? Jistě, nemáme. Ale taky o to nejde. Jde o to, že vláda si takto vlastně udělila pravomoc krizovým opatřením pozastavit platnost právních předpisů.
Proč vlastně vláda v nouzovém stavu řeší parkovací zóny ve městech? Krizové opatření se odvolává na § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona. Tato ustanovení dávají vládě za nouzového stavu právo v přiměřeném rozsahu a na nezbytnou dobu omezit právo na podnikatelskou činnost (§ 5 písm. e) a zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezených místech a územích (§ 6 odst. 1 písm. b). Popravdě, už tato zmocnění příliš nesedí k aktu, kterým se ruší regulace parkovacích zón obcí a měst. Nemluvě o tom, že úpravy tohoto typu by jistě mohly stanovit daleko lépe na místní poměry přímo obce.
Takže, co když je to prostě test – pokus vytvořit precedens, že krizovým opatřením lze pozastavit obecně platné právní předpisy? V krizovém zákoně ani v ústavních zákonech o něčem takovém není ani slovo. Ale když to bude akceptováno jednou, co zabrání vládě, aby příště přišla s tím, že ke zvládání nouzového stavu je potřebné „dočasně zakázat platnost“ úplně jiných a závažnějších právních předpisů?
Proto i zde musíme zpozornět, abychom se později nedivili.
A proto je důležité tyto věci (jejichž seznam narůstá) kriticky zkoumat a zpochybňovat. Vláda nemá mít ani v nouzovém stavu ani o kousek více pravomocí, než je zcela nezbytně nutné pro navracení země do normálních poměrů. Bude důležité klást otázky nejen ve veřejné diskuzi, ale také soudní cestou, a takto vládu průběžně umravňovat. A nastolit debatu o rozsahu a způsobu využívání mimořádných pravomocí vlády ve Sněmovně při projednávání žádosti o prodloužení nouzového stavu, kterou vláda již avizovala. Prodloužení by mělo být prováděno na krátké časové úseky (vždy na deset dní nebo maximálně dva týdny) a spojeno vždy s auditem toho, jak s tím vláda nakládala, a s požadavkem veřejného představení plánu, jak vracet zemi k normálu. Je přitom jasné už nyní, že v zemi je nemalá část veřejnosti, které se omezení, zákazy, uzavření hranic a podobné věci vlastně líbí už z principu, bez ohledu na konkrétní situaci epidemie.
Pojďme si to říct zcela jasně. Předsedou vlády, která uchopila mimořádné pravomoci (ano, bylo to v této situaci nutné a děje se to i jinde v Evropě), a vůdcem-majitelem rozhodující vládní strany je zcela nedůvěryhodný člověk. Žádný soudný člověk nemůže věřit tomu, že by situace nezneužil, kdyby věděl, že to půjde a že mu to projde. Koronavirus obnaží a zostří společenské hranice mezi postkomunisty a demokraty. Je nutné být si tohoto vědomi a pečlivě bojovat o každou jednotlivost, která by později mohla být zneužita vládní mocí proti svobodě lidí. Ano, strukturální podmínky jsou u nás stále jiné než třeba v Maďarsku, máme robustnější ústavu, dvoukomorový Parlament, menšinovou vládu a opoziční většinu v Senátu, na podzim budou krajské volby. I Babiš si toho je vědom.
Ale právě proto je ostražitost opozice a celé veřejnosti a průběžně korigování chování vlády naprosto zásadní.
Autor je kandidát na hejtmana Jihomoravského kraje za ODS.
