Byl jedním ze studentských vůdců roku 1989 a o deset let později signatářem výzvy Děkujeme, odejděte!, spolu s dalšími bývalými studenty, například Monikou McDonagh-Pajerovou, která mířila primárně na tehdejší šéfy ČSSD Miloše Zemana a ODS Václava Klause. Na dnešní politické scéně dnes podle něj chybí diskuze a zůstávají pouze boje. Jak se Vlastimil Ježek dívá na Český rozhlas, který řídil, co si myslí o nynějším generálním řediteli René Zavoralovi a co je špatně na Radě Českého rozhlasu, se dozvíte v rozhovoru pro Revue FORUM.

Tento rok uplyne třicet let od sametové revoluce. Jak na ni vzpomínáte? 

Předně jsem rád, že jsem rok 1989 zažil. Studoval jsem historii a představoval jsem si, jak se žilo lidem v roce 1968 nebo mezi lety 1945 až 1948, ovšem každá taková představa je velmi zploštělá, protože vždy skončí jen v nějakém konkrétním úhlu pohledu. Kdežto když vám Bůh dopřeje zažít takovou věc, jako je studentská stávka, zjistíte, že jde o tak komplexní zážitek, že se vlastně nedá popsat. Je hodně nesnadné o této době vyprávět, aniž by člověk sklouzl k tomu, že na trhu byly jen kubánské pomeranče, které vynikaly tím, že neměly žádnou šťávu, že byl nedostatek toaletního papíru nebo že Rudé právo bylo dobré, protože bylo velké a dobře se jím podkládala natíraná futra. Představit si život za bolševika prostě nejde. To je každodenní realita, do které člověk vstával, všechno bylo šedivé a každý si musel dávat pozor na pusu.  

Byl jste jedním ze studentských vůdců. Řekl byste teď, po třiceti letech, že se ideály, které jste v té době měl, naplnily? 

To asi ani nemohly, protože většinu z nás v roce 1989 spojovala primárně radost z toho, že ten nesmyslný režim skončil. A rozhodně nebyla příležitost nějak rychle formulovat představy o tom, co a jak by mělo být dál a v těch následujících letech se ukázalo, že každý máme představy o budoucnosti trochu jiné a že se to všechno dohromady uskutečnit nedá. Ale základ je úžasný. Snad nikdo popřít nemůže, že to, v čem žijeme teď, je něco, v čem se žít dá, aniž by se člověk od rána do večera otřásal hnusem.
Dvě věci mě ale velmi překvapují. První je ta bizarní záležitost, že v roce třicátého výročí revoluce vede vládu spolupracovník Státní bezpečnosti a jeho vládu drží pod krkem komunisté, kteří dosáhli minulý rok nejhoršího volebního výsledku. Ale na druhé straně voliči rozhodli a člověk si musí přiznat, že žije v bublině s lidmi, kteří si myslí něco podobného jako on sám.
Druhá věc je, že za bolševika se hodnotila spíš než vaše schopnosti jako takové schopnost přizpůsobit se a loajalita k režimu. Myslel jsem si, že toto skončilo listopadem 1989. Řada případů v dnešní době ovšem nasvědčuje tomu, že když se člověk přichýlí k nějaké, nejlépe vládnoucí straně, tak se mu k některým věcem dostává o dost snáze. Ale to je asi také věc nějakého vývoje. Já mám osobně raději evoluci než revoluci, akorát někdy to bez té revoluce nejde. 

Kam tedy směřujeme? 

To opravdu nevím, ve světě se dějí věci, kterým nerozumím. Nechápu, jak se mohl Donald Trump stát prezidentem, nechápu, že britská konzervativní strana spustila referendum, které vůbec spustit nemusela, jenom proto, aby se pak divila, že to referendum dopadlo jinak, než předpokládali. Je fascinující, jak jsme dřív mohli říkat, že za všechno může Moskva, a dnes jsme schopni tvrdit, že za všechno může Brusel. Jenže Moskva jsme nebyli my, Brusel ano. To, na co si stěžujeme, jsou i naše vlastní rozhodnutí.
A samozřejmě mě děsí chování Ruska, a to si nemyslím, že by Vladimir Putin byl nejhorší možný scénář, protože mocenské choutky mělo Rusko vždycky a jeho frustrace po rozpadu Sovětského svazu musí fungovat doteď. To, co se stalo na Krymu, mě opravdu fascinuje a nerozumím tomu, co se děje na Ukrajině. Dnes se může stát cokoliv a žádný z možných scénářů nevypadá růžově. Ovšem je třeba si uvědomit, že o sobě rozhodujeme my sami. A mám trochu pochybnosti o tom, jaká část české populace je schopna kritického myšlení. 

Chybí vám na dnešní politické scéně něco?
Mně nikdy nepřestalo být líto, že se rozpadlo Občanské fórum, protože v OF byli lidé různých názorů, a aby dospěli k nějakému rozhodnutí, tak o něm museli diskutovat. Demokracie je diskuze, jejímž cílem je vytvořit novou hodnotu, řešení. A my jsme se místo toho přichýlili ke klasickému systému politických stran, které spolu nevedou diskuzi, ale polemiku. Jenže polemika je na rozdíl od diskuze boj. To znamená, že v úvodu svého příspěvku musíte svému oponentovi vysvětlit, že je debil, a pak už jde jen o to vyhrát. A je jedno, jestli je vaše řešení horší, nebo lepší. A když k tomu připočtete moderní metody marketingu, ohromné možnosti manipulace na sociálních sítích a neschopnost lidí poznat vylhané zprávy, tak to je opravdu těžké. 

Podle vás tedy bude stačit evoluce místo revoluce? 

Když uděláte revoluci, ta mnoho věcí utne a změní, což bylo potřeba v roce 1989. Jinak je to ale zase způsob boje. Jenže když se kácí les, létají třísky. Já tedy pevně doufám, že jsme stále ve fázi, ve které můžeme věci měnit postupným způsobem a diskuzí a že to nenecháme dospět tak daleko. 

V letech 1993 až 1999 jste působil jako generální ředitel Českého rozhlasu. Jak jste se k této funkci dostal?
Tenkrát jsem pracoval v novinách a chtěl jsem o konkurzu napsat. Jenže k tomu vás jen tak nepustí a někoho z mého okolí napadlo, ať se tedy do konkurzu přihlásím. To se mi zdálo jako dobrý nápad pro to, abych měl exkluzivní náměty do reportáže. A stala se taková divná věc, že mě nakonec vybrali a vlastně mi ani nedali moc čas na rozmyšlení, zda to chci dělat. V jedné věci jsem to měl lehčí, protože zatímco ostatní, kteří tam se mnou byli, po tom opravdu toužili, ale já si s těmi všemi různými testy vyhrál, protože pro mě to byla pouze vstupenka na galerii, abych mohl pozorovat ostatní. A za to, že to takto dopadlo, nejspíše vděčím maturitě z fyziky, kdy jediné, co jsem uměl, byla otázka šíření rozhlasových vln. A nakonec to bylo velmi zajímavých šest let. 

Jak se Český rozhlas změnil od devadesátých let? 

Přiznám se, že jsou věci, které mě trochu zneklidňují, jako například poslední personální dění na stanici Vltava. V jedné věci se ovšem změnil velice pozitivně, a to vznikem nové stanice Český rozhlas Plus. Také se samozřejmě změnilo to, že rádio vstoupilo kompletně do digitální éry, takže mohou lidem, kteří poslouchají stanice D dur nebo Český rozhlas Jazz nabídnout celodenní programovou nabídku. 

Za negativní považuji to, že ještě v roce 1999 vévodil v poslechovosti Radiožurnál, což se na přelomu tisíciletí změnilo a přeskočila jej soukromá rádia. Dnes je na prvním místě rádio Impuls.  

Je dnes na veřejnoprávní média větší tlak než za vašeho působení? 

Já si myslím, že stoupla jejich důležitost. Už v devadesátých letech jsem říkal, že média veřejné služby jsou jako deštník – když neprší, tak si ani neuvědomujete, že je potřebujete. A tehdy to tak bylo, protože se média koncentrovala do rukou relativně normálních podnikatelů, nikoliv z České republiky. Zatímco dnes je postupná koncentrace mediální moci v rukou českých podnikatelů ohromující. Pak už vám zbývají dvě média, která jsou jasně nezávislá, a to je právě Český rozhlas a Česká televize a možná pár menších projektů. Má to bohužel jedno ale. Za prvé poslanci určují většinu příjmů, jelikož rozhodují o výši rozhlasového a televizního poplatku, což je rozhodnutí velice politické. A druhá věc, která se mi nelíbí celou dobu, je způsob, jakým se zhruba od roku 1998 začali vybírat lidé do Rady Českého rozhlasu a Rady České televize. A když to hodně zjednoduším, tak bohužel, zákon nezákon, snaha politických stran vůbec není v tom hledat někoho, kdo tomu rozumí, ale jsou to lidé, kteří jsou maximálně loajální vůči stranám, co je do těch funkcí nominují a prosazují jejich zájmy. O členech rady se ve skutečnosti rozhoduje v zákulisí Poslanecké sněmovny. Rady mají být odbornou oponenturou generálnímu řediteli, který má nejenom povinnosti, ale také ohromnou moc. 

Jak hodnotíte jednání nynějšího generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala vůči investigativnímu novináři Janku Kroupovi a jeho reportáži o Agrofertu?

Celé to bylo ze strany vedení rozhlasu hloupě pojaté. Hlavním hybatelem toho hloupého pojetí byla Rada Českého rozhlasu a tenhle postoj Rady si generální ředitel bohužel osvojil, což samozřejmě také není dobře. Na druhé straně Janek Kroupa je svérázný typ novináře, se kterým se moc nedá diskutovat a asi je obtížné mu cokoliv vytknout, ovšem to bych nerad soudil. Základ je, že výsledkem celé kauzy je hořký pohled na rádio a na obranu Kroupy se postavilo poměrně dost novinářů z řad Českého rozhlasu, což značí, že rozhodnutí Rady a generálního ředitele omezit ho v této práci nebylo dobré. Na to jsou novináři hodně citliví a je to dobře. Dokonce si myslím, že je to dobře i v případě, kdyby v té práci chyby nastaly. Protože novinářská nezávislost je důležitá a je to jedna ze zásadních věcí, která nás odlišuje od doby před listopadem 1989. 

René Zavoral byl poté pozván do TV Barrandov, kde veřejně Janka Kroupu kritizoval. Měl by toto generální ředitel dělat vůči svému zaměstnanci? 

Já tohle v životě nedělal, nedělám a dělat nebudu, protože pakliže chcete kritizovat své vlastní zaměstnance, měli byste to udělat v rámci vnitřních procesů. Když je kritizujete veřejně, tak ať chcete, nebo nechcete, házíte špínu na instituci jako takovou. Tohle by člověk, který instituci řídí a zastupuje ji navenek, určitě dělat neměl. A určitě ne v televizi Barrandov. To přece není televize, ale one man show podivného pana Soukupa, jehož motivy mi unikají. Je to médium, do kterého bych v životě nešel, protože je absolutně závislé na tom, co si myslí Jaromír Soukup. To je hrozně divná věc. 

Je René Zavoral muž Andreje Babiše a hnutí ANO?

Má Vlastmili Ježek v plánu vrátit se do politiky?

Pořád si stojí za Kaplického návrhem knihovny? 

Jaký má etika význam v dnešních médiích? 

Odlišuje se etika novináře ve veřejnoprávním médiu a v komerčním?

Tohle a ještě mnohem víc v aktuálním Revue FORUM. Objednávejte ZDE!