Osmdesáté výročí nedožitých narozenin Václava Havla vede k úvahám, co by říkal na dnešní dobu. Kdo četl jeho Zahradní slavnost nebo Vyrozumění (1965), dokáže si asi představit dosazení Jeana-Clauda Junckera (předseda Evropské komise – pozn. red.) nebo jemu podobných byrokratů na místo jednajících postav, jejichž absurdní jazyk politické korektnosti brání pravdivému pojmenování reality kolem nás. Manipulaci veřejnosti odcizováním jazyka, byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje také Havlova hra Asanace (1987).

Jeho varování, že přijetím tohoto znásilněného jazyka ztrácí občan vlastní identitu, jako by bylo mířeno přímo na současnou politickou korektnost, která zdaleka nevede jen k zákazu kritizovat chování příslušníka jakékoli menšiny, ale také k ostrakizaci nepohodlných názorů a vylučování oponentů z veřejné diskuse v mnoha dalších oblastech.

Příkladem budiž „boj proti globálnímu oteplování“, který nám starším může připomínat všudypřítomné náboženství boje za mír, nebo „výuku k evropanství“, která představuje spíš prosazování politické ideologie stále užší a stejnější unie než výchovu na své země hrdých Evropanů. Bonbónkem jsou pak skvosty z jiných oblastí jako např. „kvantitativní uvolňování“, které v sobě ani náznakem nesmí připomínat slovo dluh.

Zbyněk Petráček mi připomněl Havlovu esej Anatomie jedné zdrženlivosti z roku 1985, z níž vybírám následující pasáže o středoevropské skepsi k „aritmetice obecného štěstí“, pro jehož ještě světlejší zítřky by někteří obětovali méně svobodný dnešek.

„Zoufalá netrpělivost těchto lidí zoufale tíhne k vymýšlení a zavádění různých racionálních projektů obecného blaha, určených k tomu, aby byl konečně přehled, aby bylo konečně všemu rozumět, aby svět konečně někam spěl a bylo tak definitivně zúčtováno se vší tou provokativní nahodilostí dějin. Sotva ovšem s tímhle začnou – má-li svět tu smůlu, že jim k tomu dal příležitost – narazí na obtíže: mnoho jejich bližních si chce žít i nadále po svém, předestřený projekt je navzdory své dokonalosti nezajímá, činí mu naschvály a kladou mu do cesty, ať už programově, nebo prostě povahou své přirozenosti, nejrůznější překážky.

Fanatik abstraktního projektu, tento utopista v praxi, je ovšem neschopen takové věci tolerovat, nejen proto, že problematizují samo těžiště jeho bytí, ale i proto, že už dávno ztratil schopnost vnímat svébytnost všeho jsoucího a místo ní vidí jen svůj vlastní sen o tom, jaké by mělo vše jsoucí být a kam by mělo směřovat. Proto se rozhodne svůj projekt světu – samozřejmě v jeho zájmu – násilně vnutit. Tím to začíná. Pokračuje to pak onou zvláštní „aritmetikou obecného štěstí“, která dovozuje, že je správné spokojenosti milionů obětovat pár tisíc vzpurných, respektive spokojenosti miliard obětovat pár milionů. Čím to musí skončit, je zřejmé: neštěstím všech. (…)

Středoevropská skepse má málo společného například s anglickým skepticismem. (…) Někdy to působí téměř tak, jako by tu byl člověk vybaven nějakým vnitřním radarem schopným rozpoznat blížící se nebezpečí dávno předtím, než je ho možno vidět a jeho nebezpečnost dokázat. Mezi nebezpečí, na něž má zdejší duch takto zesílený čich, patří i to, o němž jsem mluvil – utopismus.“

Vlastimil Veselý