Troufám si tvrdit, že imigrace v příštích letech zásadně ovlivní konkurenceschopnost a kvalitu života (a také volební výsledky) ve všech evropských zemích včetně České republiky, a proto má obrovský význam se jí zabývat. Uspějí jen země, které zvládnou vyvážit otevřenost pro vzdělané, pracovité a podnikavé cizince (stárnoucí obyvatelstvo a hospodářství je prostě potřebují) se zajištěním bezpečnosti a rychlou integrací, včetně vynucení respektu všech občanů k platným zákonům a pravidlům soužití bez výjimky. V západní Evropě nyní bohužel vidíme model, který není radno kopírovat.

Zatím mám pocit, že veřejné debatě dominují dva extremistické proudy. Jeden (říkejme mu třeba neomarxistický) říká, že hranice mají být otevřené pro všechny, uprchlík jako migrant, klidně ilegální a odkudkoli, všichni nás obohatí, hlavně že bude diverzita. Druhý extrém (můžeme ho nazvat izolacionistický) zase tvrdí, že je třeba zavřít neprodyšně hranice a žádné migranty v současné bezpečnostní situaci raději nepřijímat. Jsem v tomto optimista a myslím si, že většina lidí s alespoň průměrným intelektem dokáže pochopit, že oběma extrémům je třeba se vyhnout. Čím začít?

V první řadě důsledně trvejme na rozlišení ekonomických migrantů od uprchlíků, které musí proběhnout před branami Evropy. Vedle zaměňování obou pojmů (kritéria pro přijímání uprchlíků jsou dost odlišná, jejich potřeby vyžadují jiné přístupy, o nich tento text není) je nejčastější chybou házení všech imigrantů do jednoho pytle.

Problémem Evropy (ale i USA a dalších zemí) jsou cizinci, kteří vstoupili do země ilegálně a které se nedaří (nebo k tomu není politická vůle) repatriovat zpět. Takoví lidé se vyšším poměrem podílejí na odčerpávání sociálních dávek, kriminalitě nebo dokonce terorismu. Na druhé straně pracují v Evropě miliony přistěhovalců z celého světa, kteří přišli legálně, platí daně a jsou vůči své nové domovině poctivými loajálními občany.

Ti jsou současnou výbušnou atmosférou ve společnosti ohroženi ještě mnohem více než domácí. A pokud v Evropě dopustíme zvýhodňování ilegálně pobývajících cizinců, obávám se poklesu vstřícnosti ke všem obyvatelům s cizím jménem nebo vzezřením. K zachování sociální soudržnosti tedy potřebujeme obě skupiny důsledně rozlišovat. V opačném případě dostane na frak vzájemná důvěra, pocit spravedlnosti a Evropa ztratí svou bezpečnost, prosperitu, a tím i přitažlivost pro zbytek světa.

Evropa i ČR potřebují jako sůl (koření) imigranty, kteří si svoji novou zemi dobrovolně vybrali (umístěnky eurokratů jsou chimérou) a mají zájem v ní žít a pracovat. Stejně tak to ovšem platí z druhé strany – každá země může mít odlišná kritéria pro jejich přijímání a nikdo jiný jí do toho nemá právo mluvit. Proto bychom měli u nás co nejdříve začít vést o těchto kritériích veřejnou debatu.

V Austrálii nebo v Kanadě mají zaveden bodový systém (podívejte se na jejich srovnání od BBC), který podle zvolených kritérií pomáhá vybrat nejvhodnější žadatele o vízum. Můžete si pro zajímavost vyplnit třeba tento formulář pro případ, že by jste to chtěli v Austrálii zkusit. Samozřejmostí by mělo být posouzení například vzdělání, znalosti jazyků, vazeb na ČR (např. přes životní partnery, příbuzné nebo studium na českých školách), pracovní kvalifikace a zkušeností (aby odpovídaly potřebám zdejších firem; máme je vůbec zmapované?), případně i rizikovost země původu.

Správná otázka pro nejbližší měsíce tedy také zní: Co mají splňovat imigranti, kterým pomůžeme se u nás usadit, jak je sem dostaneme a jak v tom zabránit těm ostatním.

Vlastimil Veselý