Vlastimil Vondruška. FOTO: ČTK/Pancer Václav
FOTO: ČTK/Pancer Václav
Historik a autor historických detektivek Vlastimil Vondruška se s velkou vehemencí pustil do obhajoby prezidenta Miloše Zemana ohledně jeho nehorázných výroků k vrbětické kauze. Používá sice vznešená slova, zatáhl do toho i Aristotela, ale výsledek je myšlenkově bídný. S takovou logikou by neobstál ani středoškolák.
Na webu Prvnizpravy.cz 21. května píše: „Ve svém nedělním projevu (25. 4.) řekl prezident Zeman k dané věci, že by rád znal skutečnou pravdu, a proto existují dvě vyšetřovací verze. Vzápětí ho označili za vlastizrádce a skoro celá politická reprezentace šílela hnusem nad takovými slovy.“
Pak Vondruška pokračuje: „Co se ve skutečnosti stalo? Došlo ke kriminálnímu skutku, který se vyšetřuje. Podle aristotelské logiky má každá premisa dvě možné konkluze – buď je pravdivá, nebo nepravdivá. Tomu kombinačnímu celku se po staletí říká sylogismus a je základem každé dedukce. V případě vyšetřování musí tedy existovat předpoklad, že povede k nějakému cíli, tedy ke konkluzi. A ta může být dvojí – jeden závěr zní, že podezřelý zločin spáchal, druhý, že podezřelý zločin nespáchal. Jak říká Aristoteles – ‚tertium non datur‘ (třetí možnost prostě není). Ale pokud to tak je, pak musí dobrý vyšetřovatel uvažovat i o jiné vyšetřovací verzi, protože nic se nestane samo od sebe… Neznám samozřejmě fakta, z nichž většina byla publikována v utajeném režimu, takže se k nim já, prostý občan, nedostanu. Ale vyšetřování stále probíhá. A běží-li, pak musí mít logicky stále několik možných výsledků. Říci, že máme jen jednu verzi a jiná nepřipadá do úvahy, je totéž, jako říci, že je předem dáno, co se má vyšetřit a kdo se má obvinit. Vlastně není co vyšetřovat. Vždyť už to víme. Nic se nemusí dokazovat, díky ideologii nebo jasnozřivosti známe výsledek.“
Tady Vondruška manipulativně míchá dohromady dvě věci. Mít „více verzí“ a „více vyšetřovacích verzí“ je něco úplně jiného. Tohle je prostě od pana Vondrušky klasický manipulativní úskok, když se použijí podobné pojmy a vydávají se za totožné. Jedna vyšetřovací verze znamená, že policie sleduje stopy, které má. Tedy že příslušníci GRU s falešnými pasy se motali v Česku těsně před výbuchem a k němu došlo ve skladu, kam se předtím mailem objednali na návštěvu. Byly to ty samé osoby, které se pohybovaly v blízkosti bydliště Sergeje Skripala v Salisbury, také s falešnými pasy. Jejich totožnost a příslušnost ke GRU je jasná, pokud tedy platí fyzikální zákony a zákony logiky. Pan Vondruška přítomnost těchto nemilých lidí zcela pomíjí a podporuje Zemanovo vypouštění mlhy.
Hypoteticky můžeme samozřejmě mluvit třeba o sedmi nebo padesáti verzích. Ale ne vyšetřovacích, protože nápad, že za výbuchem stojí Vesmírní lidé, je také verze. Jen nikomu soudnému nebude stát za to, aby o tom uvažoval.
Ve zneužívání pojmů pokračuje Vlastimil Vondruška i dál. Píše: „Dokud neproběhne soud, který zváží nezvratné důkazy, měla by platit presumpce neviny. Což je při obludné pomalosti našeho soudního systému prakticky nemožné. Navzdory tomu bychom neměli uchvátaně vynášet ideologické soudy, ale média to dělají. Jednak jsou za to placená, ale částečně je omlouvá to, že se faktického řešení kauzy redaktor jen zřídka dožije. Což se ovšem v politickém boji hodí, protože lze donekonečna „kvákat“ a ještě se tvářit, že pomáhám spravedlnosti.“
Proč do toho tahá „presumpci neviny“? Co to má společného s počtem vyšetřovacích verzí? Je řeč o podezřelých osobách, a to velmi podezřelých. Nikdo ale neříká, jestli Čepiga s Miškinem někam donesli výbušné zařízení, nebo jestli si na toho někoho našli, s kým tady s největší pravděpodobností museli spolupracovat. To je to, co se musí vyšetřit, ale nepsat o jejich podezřelém výskytu by bylo proti zdravému rozumu.
Vypouštění mlhy ale Vlastimil Vodruška provádí vzorně. Zcela v duchu kremelské dezinformační strategie. Všechno zamlžit, druhé obvinit a sám provozovat to, co podsouvá druhým. Je prostě potřeba kvákat a kvákat. Abychom to řekli přesněji, někdo to potřebuje.
