Vojtěch Vodochodský, Stanislav Majer a Táňa Pauhofová jako odvážný technik, šéf a redaktorka Československého rozhlasu FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
RECENZE / V obecné paměti setrvává statečné počínání zaměstnanců tehdejší Československé televize, kteří po vpádu „spojeneckých vojsk“ v srpnu 1968 a obsazení hlavních televizních budov začali vysílat z různých improvizovaných míst, která se průběžně měnila. Okupantům se nikdy nepodařilo zabránit jim v této činnosti. Teprve v čase podepsání Moskevského protokolu (Ústřední výbor KSČ jej schválil 31. 8. 1968), který legalizoval „bratrskou pomoc“, se vysílání definitivně přerušilo a televizní obrazovky – již pod patřičným dohledem – se znovu rozzářily až ve středu 4. září 1968.
Neméně odhodlaně dostáli svému poslání i pracovníci Československého rozhlasu. Domácímu dění v přelomovém roce 1968 se kupodivu začala věnovat hlavně zahraniční sekce (Redakce mezinárodního života, jak zněl oficiální název), a nikoli žádný „domácí“ útvar. Její šéf Milan Weiner (1924–1969) kolem sebe soustředil schopné, jazykově vybavené novináře, rozhodnuté navzdory cenzuře zveřejňovat jen z několika zdrojů ověřené informace, a nikoli ty žádoucně upravené. Tato hrstka statečných pokračovala v ilegálním plně improvizovaném vysílání z jiných míst i poté, co budovu rozhlasu obsadily okupační jednotky. Podobně jako jejich televizní kolegové informovali veřejnost ještě několik dnů, než také jejich hlas umlknul. Rozhlasové vysílání bylo obnoveno ještě později než to televizní – až 9. září 1968.
Některá jména těchto odvážných se znovu vynořila po pádu komunismu – například Luboš Dobrovský (1932–2020) a Jiří Dienstbier (1937–2011) coby politici, Jan Petránek (1931–2018) v úloze novináře. Jiní naopak upadli v pozapomnění: patří mezi ně jak sám Weiner, jenž zesnul na samém úsvitu normalizace, tak jediná žena mezi nimi, frankofonní zpravodajka Věra Šťovíčková (1930-2015), dobře obeznámená s poměry na africkém kontinentu. Později se živila hlavně překlady, jakkoli je v době normalizace musela skrývat za cizími jmény.
Zodpovědnost za bratra
Nyní se těmto hvězdným rozhlasovým dnům věnuje herec, scenárista a režisér Jiří Mádl ve svém nejnovějším snímku Vlny, který se úspěšné premiéry dočkal na karlovarském festivalu a dnes vstupuje do českých kin. Jeho přípravě se věnoval po mnoho let, stihl třeba vyzpovídat paní Šťovíčkovou i další pamětníky. Prošel rozhlasové archivy a díky dochovaným záznamům mohl pak ve filmu rekonstruovat některé neuvěřitelné situace – třeba tu, kdy si Weiner pozve do diskuse (vysílané naživo) kteréhosi komunistického stěžovatele, aby odhalil jeho tupé a přízemní uvažování.
A jakoby mimo řádky Mádl připomíná, že přitom všichni rozhlasáci patřili mezi prověřené komunistické kádry (jinak by v rozhlasu na takovýchto místech ani pracovat nemohli). Ale také prozrazuje, jak se přitom výrazně podíleli na uvolňování ideologické sešněrovanosti, když se odmítli podřizovat požadavkům cenzury či tlaku Státní bezpečnosti. Výmluvně popisuje (třeba ve scénách, kdy dav brání budovu rozhlasu), jak náhle probuzená společnost souzněla s ideou socialismu s lidskou tváří, jak se s ní lidé ztotožnili. Navíc naznačuje, že ani vynucená spolupráce se Státní bezpečností nemusela vést k fatálním následkům, že záleželo na osobnosti každého takového člověka.
Mádl se několikrát svěřil, že váhal, zda má rozhlasové redaktory učinit jedinými protagonisty chystaného díla. A moudře se rozhodl, že se zaštítí pohledem někoho jiného, kdo nepatří mezi ně, ačkoli jejich práci technicky zajišťuje. Tak se zrodila postava spojového technika Tomáše (Vojtěch Vodochodský), jehož očima nahlížíme onu vzrušenou dobu. Tomáš žije sám se svým mladším, ještě nedospělým bratrem (Ondřej Stupka), protože oba rodiče jim zahynuli při nehodě, a cítí za něho odpovědnost. Proto podléhá citově vyděračskému lákání i výhrůžkám, aby na své kolegy donášel. Přitom se v rozhlasu ocitl čirou náhodou, když se pokoušel zabránit bráchovi, aby se tam hlásil.
Bašta svobodné novinařiny
Kolem Tomáše, jenž svou práci v rozhlase vlastně tají, se rozvíjí drama postupného dozrání. Od počátečního stanoviska, kdy hlásá svou apolitičnost a upřednostňuje jedině péči o sourozence, se pozvolna přenáší k pocitu zodpovědnosti za úspěšnou činnost celého kolektivu svých nyní nejen spolupracovníků, ale i přátel. Skrze Tomáše poznáváme práci a chod celé redakce. Právě Tomáš se musí vyrovnávat s následky svých selhání, když neurvalá prohlídka postihne (během silvestrovských oslav) třeba celou redakci, kde se skrývá hledaná nahrávka, která obsahuje svědectví, jak doopravdy proběhl zákrok proti protestujícím strahovským studentům.
Právě touto sekvencí celý film začíná: 31. října 1967 uspořádali studenti, naštváni ustavičnými výpadky elektřiny na strahovských kolejích, protestní pochod, který byl brutálně rozehrán. Oficiální výklad, který měl šířit i rozhlas, naopak tvrdil, že studenti se chovali vandalsky a napadli policejní jednotky. Když si pak redaktoři prověří další smyšlenku („státotvorné“ dopisy z bratislavské vysoké školy byly nejspíš dílem Státní bezpečnosti, neboť přímo na místě se ukáže, že žádný z podepsaných studentů je nepsal), již cítí, že pravdu nelze nadlouho umlčovat.
Československý rozhlas – či přinejmenším jeho zahraniční redakce – se rychle proměňuje v baštu objektivních informací, neboť odmítá vypustit do éteru jakoukoli smyšlenku. Zábavná je zápletka, kdy zvídaví reportéři napomohou abdikaci prezidenta Novotného, o jehož synu zjistili, že se v zahraničí dopouštěl finančních čachrů. Vypovězení poslušnosti se ozřejmí těsně po vpádu okupačních vojsk, kdy ředitel Ústřední správy spojů (jenž vzápětí nařídí vypnout vysílače) nutí reportéry, aby přečetli hlášení, že okupanti přijíždějí zachránit socialismus. Neméně důležité jsou záběry z Moskvy (v souvislosti s Dobrovským, který tam nastoupil jako notně odbojný zpravodaj), kde veřejnost věří tvrzením tamních médií, že Československo ohrožuje fašismus, a proto tam bylo nutné vojensky zasáhnout.
Vlny dobře evokují dobové ovzduší, ať již začlení dobové písničky znějící mimo obraz (mezi dominantní náležejí Čerešně Hany Hegerové), nabídnou jejich přímou vizualizaci (díky jakoby proplouvající kameře je působivé vystoupení Waldemara Matušky, jehož ztělesnil Theo Jacques). Rovněž kombinace obarvených dobových záběrů s nynějšími inscenovanými pasážemi vychází věrohodně, režisér v jednom rozhovoru potvrdil, že si vypomohl i obdobnou zrnitostí obrazu. Kameraman Martin Žiaran, jenž s Mádlem spolupracoval již na jeho předešlé tragikomedii Na střeše, upřednostnil spíše pastelové, mírně soumračné odstíny, aby postihl prostředí, v němž hlavní postavy přebývají, ať již nacházejí v práci nebo v soukromí, postihl oprýskané fasády budov i pouliční provoz.
Zbytečné schválnosti
Herecké obsazení je jistě kvalitní, avšak modelaci jednotlivých postav vnímám jako zjednodušující, prvoplánovou, neboť postrádá citlivější odstínění a bohatší povahopisný rozkres. Zejména skutečně existující postavy se stávají pouhými odosobněnými typy, ať již zosobňují čestnost a odvahu (Milan Weiner Stanislava Majera, Luboš Dobrovský Martina Hofmanna, Jan Petránek Petra Lněničky, Jiří Dienstbier Petra Kotka, Věra Štovíčková Táni Pauhofové), nebo naopak předvádějí prospěcháře (anonymizovaný ředitel rozhlasu, jak jej se zdůrazněním groteskní zbabělosti pojednal Igor Bareš; šalebně se chovající ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, jehož s karikující nadsázkou ztělesnil Tomáš Maštalír).
Dosti spornými jsou i obě smyšlené figury, jak Vodochodského Tomáš, tak jeho mladší bratr, jehož ztělesnil Ondřej Stupka. Tady notně selhal už Mádlův scénář jakoby vypočítaný pro neznalého zahraničního diváka, neboť svého druhu hollywoodský půdorys s přesně načasovanými vztahy, zápletkami a zvraty se mění ve zbytečné schválnosti. Kupříkladu oba bratři před sebou tají své aktivity: Tomáš se jakoby stydí za přijetí do rozhlasu, jeho bratr naopak skrývá své vskutku protirežimní smýšlení (ostatně se zúčastnil i oné strahovské demonstrace, aniž by byl vysokoškolákem nebo bydlel na kolejích). Až slzopudně dojemná je pak scéna, kdy Tomáš zoufale zjišťuje, zda se jeho bratr, šířící protiokupační letáky, nenachází mezi zastřelenými nešťastníky…
Mádl své vyprávění rozlamuje do dvou epizodicky vystavěných linií, které se pozvolna slučují: privátní rozměr získává rovina Tomáš a jeho bratra, naopak rozhlasoví novináři jsou ponejvíce sledováni v pracovním zapojení, jeho součástí se poznenáhlu stává i Tomáš, byť toliko v pozici doprovodného technika. Mladý muž se pozvolna sbližuje zejména s Věrou Štovíčkovou, která mu dokonce odpustí politováníhodné selhání – jejich rozhodování, zda po okupaci mají emigrovat, se stupňuje až k vědomě sebeobětavému gestu.
Po srsti
Vlny, jejichž náklady (podle slovenského časopisu Film.sk) se vyšplhaly ke skromným 3,5 milionu eur, se tak vřazují mezi snímky, které zpracovávají události ze srpna 1968. Mádl si přitom počíná dosti obratně, dokáže oslovit a přiblížit své postavy, ale nejsem si jist, zda opravdu dokáže ohrozit legendární Pelíšky, jak zadoufal. Ty se během let staly bezmála povinnou součástí vánočních televizních programů, Vlny budou spíše připomínány v předvečer srpnových událostí. Oproti nedávno uvedenému Mordu, skvěle napsanému, inscenovanému i odvyprávěnému, který uchvátí svou bezprostředností a autenticitou, po dramatické stránce shledávám Vlny přece jen vypočítavými, neboť diváctvo hladí po srsti a vystříhávají se všeho, čím by je mohly zklamat.
