Necelý týden po katastrofálním hlasování v dolní sněmovně parlamentu o dojednané dohodě o brexitu a neúspěšném pokusu o vyslovení nedůvěry předstoupila britská premiérka před poslance včera znovu, aby jim představila základní obrysy svého dalšího postupu, který by měl vést ke spořádanému brexitu. Dá se shrnout oblíbeným anglickým heslem z plakátu vydaném poslední léto před vypuknutím druhé světové války: „Keep Calm and Carry On!“ Mayová nepřišla s žádnou převratnou změnou a zdá se, že spoléhá na to, že nutnost nakonec poslance nakonec přesvědčí, že jí navrhované řešení je nejméně špatná z hrozivých možností. 

Jeremy Corbyn a jeho levicové křídlo Labour Party sice po historické prohře premiérky při hlasování od rozvodové smlouvě s EU cítili příležitost dostat se pomocí nových voleb k moci, ale vůdce levicové opozice zaměnil odpor k dojednaným podmínkám za odpor k vládě. Konzervativci tíhnoucí k tvrdému brexitu si už hlasováním před Vánoci ověřili, že ministerská předsedkyně není sice příliš oblíbená, ale odstranit ji z čela strany tak snadné nebude. V této situaci a ve chvíli kdy rozdíly v průzkumech mezi dvěma hlavními stranami jsou na úrovni statistické chyby, by totiž pád vlády mohl znamenat ještě daleko jemnější formu vystoupení z Unie, než prosazuje Mayová. 

Zastánci prásknutí dveřmi tak nemají sebemenší důvod hrát Corbynovy mocenské hry. To se ale dalo odhadnout už před hlasováním a předseda labouristů se tak naopak stal užitečným idiotem protievropského křídla konzervativců. Fata morgana premiérského úřadu, k jehož získání nutně potřeboval pomoc buď z řad vládních konzervativců a u moci je držících severoirských unionistů – přičemž obojí bylo krajně nepravděpodobné – ho přivedla až do současné nezáviděníhodné pozice. 

Corbyn se k brexitu úplně jasně nevyjadřuje a to především proto, že i když se nejvíce mluví o štěpení konzervativní pravice, tak jeho strana je v otázce odchodu z EU rozpolcená jakbysmet. Před hlasováním o nedůvěře vlády jej 71 poslanec, tedy více než čtvrtina celkového počtu zástupců jeho strany ve sněmovně, otevřeně vyzval k tomu, aby usiloval o druhé referendum. Počet těch, kteří by takové řešení uvítali, je jistě vyšší, ale stranická disciplína je zatím silnější. Jenže stejně jako mnoho konzervativců vnímá EU jako nepřítele, protože je podle nich socialistická, Corbyn a jeho věrní jí vyčítají naopak, že jde příliš na ruku kapitálu. Jeho vize nezávislá Británie je odlišná, než těch, kteří lidové hlasování vyvolali, ale představa opuštění Evropského společenství mu proti mysli není. 

Tato část Labour Party tak patří mezi v tuto chvíli asi nejsilnější skupinu poslanců, která si přeje nějakou formu spořádaného odchodu. Zřejmě by i početně stačila na její prosazení, ale žel Bohu se nedokáže shodnout na tom, jak by taková dohoda měla vypadat. Ještě horší pak je, že oba politici, kteří by měli činit vstřícné kroky k nějakému kompromisu, jsou zatvrzele zakopaní ve svých pozicích. Mayová se nikdy nesnažila o podobě dohody jednat s labouristy, i když bylo krajně nepravděpodobné, že se jí bez jejich hlasů podaří prosadit. Corbyn pak dělal především všechno proto, aby Mayové namazal schody a smlouvu s EU mohl dojednat on sám. 

Toto absurdní divadlo pokračuje. Corbyn jednání podmínil tím, aby Mayová vyloučila možnost tvrdého brexitu, což neudělá, protože by mohla přijít o podporu své vlastní strany. Ta to tedy rázně odmítla, ale zároveň se ani nepokusila vyjít vstříc některým známým požadavkům opozice v nástinu plánu B. Z této situace nejvíce těží zastánci odchodu bez dohody s EU. Těm stačí počkat a doufat, že se ostatní nedohodnout. Mayová i Corbyn se v této situaci rozhodli počkat, kdo z nich dvou mrkne první. Ani jeden z nich zatím nedeklaroval ochotu ustoupit ani o píď. 

Premiérka přišla s tím, že se zbaví tzv. irské pojistky, čímž se ale snaží uklidnit především vlastní poslance, kterých ale stejně nebude mít dost, protože drtivá většina z těch 118, kteří proti ní hlasovali minulý týden, chtějí s EU jednat stylem všechno nebo nic. Stejný postup ale ona zvolila vůči labouristům, jejichž hlasy nutně potřebuje. Tím, že odmítla požádat o odklad rapidně se blížícího termínu odchodu, jim dává najevo, že buď schválí její dohodu, která se jim nelíbí, nebo dojde k tvrdému brexitu, jenž se jim líbí ještě méně. Corbyn pak až donedávna hrál o křeslo premiéra a celý zmatek byl jen vítaným klackem proti současné držitelce úřadu. Bohužel to vypadá, že ani on se svého plánu jen tak nevzdá. Kdo uhne první, prohraje. Když neuhne nikdo, prohrají skoro všichni.