Kdysi, když se zaváděly na silnicích kamery měřící rychlost, jsem pana doktora Pollerta potkal na ulici. Povídá: „Vzali mi řidičák. Třikrát rychlost, na kamerách. Ta úřednice se mě ptala, jestli náhodou neřídila osoba blízká. Tak jsem jí řek, že jsem řídil já, že s tím autem nikdo jinej nejezdí.“ Byl to jeden z těch momentů, kvůli kterým jsem ho měl rád a lidsky ho velmi hluboce respektoval. Jeho vývoj v protirouškového aktivistu mě vyděsil a jeho vystoupení u pana Martina Veselovského v DVTV začátkem března ukázalo, že opustil svět medicíny založený na důkazech, svět, kde slova mají nějakou váhu, svět, kde pravda a lež nejsou totéž.

Na obrazovce se opakovaně objevuje strašlivý graf loňského umírání v České republice. Křivka se drží při zemi po celou dobu, kdy západ Evropy postihla nejhorší vlna umírání, která v průběhu 56 let mého života proběhla. Duben, květen, červen – žádná nadúmrtí nejsou vidět. Velmi přísný (byť v jednom aspektu komunikačně hodně špatný) lockdown naší země při první jarní vlně koronavirové epidemie zjevně zabral. A pak přichází – v době po totálním letním a velmi širokém zářijovém rozvolnění – raketový nárůst úmrtnosti. Pan doktor Pollert tu křivku vidí, má před očima, jak zcela zjevně na jaře lockdown zabral a jak vražedné následky mělo rozvolnění v létě a v babím létě. Hovoří se o tom, zda vedeme s virem válku, a doktor Pollert říká:

„My tu válku vedeme tak, že začínáme zavírat od školek a školáků a studentů výuku, začínáme dělat nějaký lockdowny, nesmí se chodit tamhle a tamhle, a trvá to už rok. Čísla, která ukazujete, jsou spíš horší než lepší. Tak myslím, že tento směr… Nevím, jestli je úplně účinný. Už od října jsou alarmující informace, že máme naplněné nemocnice. Že je nedostatek lůžek. To je i argument, proč jsou lockdowny. Ale já nevím, jestli to těmi lockdowny a respirátory nějakým způsobem měníme. My jsme tady měli někdy v říjnu či listopadu osm tisíc hospitalizovaných s covidem, a byli jsme na hranici obložnosti. Teď máme o něco míň, a jsme stále na té hranici. Nevidím tam žádný posun, jen restrikce a další restrikce. Myslím si, že restrikce nám zatím moc nepomohly.“ To vše říkal, a za ním byl vidět graf nezpochybnitelně dokládající, že jarní restrikce proti šíření nemoci zásadně pomohly.

Tímto momentem se pro mne ovšem zařadil dr. Pollert mezi lékaře, do jejichž péče bych se nerad dostal. Doktor Pollert jako anesteziolog musí u pacienta uspaného pro operaci „hlídat budíky,“ přístroje střežící a měřící životní funkce pacienta. Pokud nevidí ten plochý graf v době restrikcí a děsivý růst po rozvolnění, hrb na grafu, tak bych při případné operaci upřednostnil, aby ty „budíky“, signály lékařských přístrojů, při mé operaci hlídal někdo jinej. Před dr. Pollertem bych – bez špetky ironie – upřednostnil i plně automatizovaný systém kontroly mých funkcí při operaci, existuje-li.

Sál nebyl pustý a prázdný

„Pracuju na oddělení, kde je plno pořád,“ dí po chvíli pan doktor Pollert. Martin Veselovský se nevěřícně ujistí, že slyšel dobře, a pak připomene Pollertův post z facebooku. Selfíčko na prázdném sále s poznámkou „Když anesteziolog nemá do čeho píchnout, sál je pustý a prázdný“. „To vypadá, jako byste se v práci v době covidové epidemi nudil,“ upozorní Martin Veselovský doktora Pollerta.

„Počkejte, to je sál! Musíme si uvědomit, že covidoví pacienti nemají na sále co dělat. Veselovský se – velmi taktně – zeptal, zda takový post lékaře z nemocnice není kontrapunktem zpráv, že jsou přeplněné nemocnice. „V tuto dobu, kdy jsem tam byl, tam skutečně prázdno je. Když se podíváte na tu fotku – není to žádná fotomontáž – tak tam prázdno opravdu je. A podívejte se (míněno na hodiny na jeho selfíčku ze sálu), kolik je hodin. My navážíme mezi tři čtvrtě na osm a osmou pacienta. Takže jsem využil té chvíle, než tam ten pacient přijede, a ten program se samozřejmě píše každej den úplně stejně. Takže v tuhlectu dobu – to je v každý nemocnici…“ Moderátor doktora Pollerta přerušil: „Takže to neznamenalo: Moc nevěřím tomu, co se děje jinde, protože u nás je prázdno?“

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

„Ne. Že máte chvilinku čas za ten den, kdy jako máte frmol. Já pracuju na oddělení, kde jsou ti nejtěžší pacienti s respiračním selháním, kardiovaskulární pacienty tam máme, to jsou nejtěžší pacienti. Takže tohlecto je chvíle, kdy je třeba tři až pět minut, kdy jsem sám. Tak jsem toho jen využil, vyfotil, jak je to ty tři minuty vlastně před tím bojem. Tou válkou, kdy tam přijede pacient a budeme bojovat o jeho život.“ Znáte tu starou anekdotu o náckovi? „Já nehajloval, pane strážmistr, já jen ukazoval, jak vysoko u nás v Sudetech skáče můj pes!“

Já tu knihu nepsal!

Po chvíli Martin Veselovský položil doktoru Pollertovi otázku: „Vy jste přispěl do knihy Rozum proti covidové panice vydané Institutem Václava Klause. Pokud reprezentujete rozum, tak kdo panikaří?“ „Když vám zemře někdo blízký v rodině, tak je to pro vás samozřejmě obrovská tragédie,“ odpověděl doktor Pollert. „Když zemře sto lidí v jiném městě, tak už si toho tolik nevšimnete. Schválně jsem se podíval, kolik je na světě lidí. Loni přibylo na naší zeměkouli osmdesát milionů lidí. Předloni taky osmdesát. Předpředloni taky osmdesát. Za posledních deset let každý dok přibývá na zeměkouli osmdesát milionů lidí. Když trošku poodstoupíme a podíváme se na to jako z větší dálky, tak jako helejte se… já myslím, že zemřelo dva miliony lidí na covid. Ale každý rok zemře na hepatitidu třeba milion lidí. Víte, kolik zemře na rotavirovou infekci – průjmy? Pět set tisíc dětí! A nijak zvlášť nás to nezajímá!“ Jak se to váže ke knize Institutu Václala Klause, nesdělil. A nesdělil, proč o těch osmdesáti milionech nových lidí ročně a mrtvých na jiné nemoci při debatě o epidemii covidu mluvil.

Martin Veselovský – vsuvka osobní – a doufám, že to pro něj není polibek smrti. Ale jeho moderátorské výkony obdivuji a má u nás v rámci mých chabých znalostí scény diskusních „vážných“ pořadů jen jednoho srovnatelného soupeře – Václava Moravce. Takže se pan Veselovský se obdivuhodně klidně (já už bych na jeho místě ječel) doktora Pollerta zeptal, zda těch sedmnáct tisíc mrtvých není důležitých. „Je důležité, že zemřeli,“ odpovídá doktor Pollert. „Ale také je důležité, proč zemřeli. Já si myslím, že částečně v tom mohla hrát roli… Proto jste zřejmě zmiňoval ten nadpis Rozum proti panice.“ „To je název knihy, ve které máte text,“ namítne Martin Veselovský. „Já vím, ale já jsem tu knihu nepsal,“ odpoví doktor Pollert. „Ale kdybych vám měl vysvětlit, proč to tam je, tak zřejmě proto, že, podívejte se: Když jsme se na jaře vyděsili z toho, že je tu nějaký neznámý virus, tak se nosily roušky, zavřelo se, a myslelo se, že by se mělo zavřít, řeklo se, že by se měli zavřít starý lidi, aby si dali pozor na setkání s příbuzenstvem. A tak mohlo vzniknout (míněna podzimní vlna umírání – pozn. aut.) to, že selhalo setkání pacientů s lékaři. Lékaři se báli za pacientem, pacienti se báli chodit k lékaři. Tím jsme si – v uvozovkách – vyrobili… u starých lidí – přestali chodit na kontroly k lékaři.“

„Takže to přičítáte nedostupnosti či neochotě konzumovat zdravotní péči?“ ptal se Martin Veselovský. Pan doktor Pollert vysvětlit, že problém je v tom, že pacient nedošel k doktorovi. Po chvíli pak dodal opravdový klenot. „My jsme ty lidi vyděsili, my jsme jim zakázali ty kontakty, oni zůstali ležet, doma, v posteli, nechodili ven. Víte, co udělá starej člověk, co leží doma? Zemře na zápal plic!“

Do debaty se vložil – již zjevně výkonem doktora Pollerta zaujat – do té doby na jeho výroky nereagující spoludiskutér, prezident České lékařské komory Milan Kubek. Hovořil, jen když mu dal moderátor slovo, a s doktorem Pollertem se vůbec nehádal, zde jej již zjevně přemohla zvědavost (děkuji). Položil tedy otázku, co napadla i mne: „Proč by měli ležet?“ Doktor Pollert odvětil: „No protože nesměj chodit ven! Oni se báli chodit ven!“ Šel jsem si na chvíli lehnout.

Vnuknutá imunita

V hovoru byl připomenut loňský rozhovor dr. Pollerta pro Parlamentní listy, který jsem ke své hanbě přehlédl. „Myslím si, že pozvolná imunizace, jak od jara probíhá, je to samé jako očkování. Až to jednou dostanete, tak budete mít vybudovanou nějakou imunitu.“ A protože mám ukončené základní vzdělání, tak mne to opravdu překvapilo. Já si vždycky myslel, že člověk získává imunitu očkováním, nebo (u některých chorob) proděláním nemoci. O tom, že by člověk získal imunitu díky tomu, že se nemoc vyskytuje v jeho okolí, že se jeho okolí promořuje, jsem nikdy neslyšel. Je takový mechanismus získání imunity, prosím, nějak možný? Pro deník FORUM 24 profesor RNDr. Libor Grubhoffer, CSc., Hon. D. Sc., Dr. h. c., který je ředitelem Biologického centra Akademie věd, v letech 2012 až 2016 působil jako rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích:

„To je velká iluze, kterou šíří vyznavači promořovací teorie v boji s infekčními nákazami. Žádná taková nenápadně získaná imunita jedinců v probíhající epidemii či dokonce pandemii neexistuje. Jediným mechanismem je získaná či adaptivní imunita, a něco jako vnuknutá imunita zcela jistě nefunguje. Znamená to, že v prostředí s cirkulujícím čínským koronavirem se buduje kolektivní imunita přirozenou infekcí lidí, přičemž část populace prodělá onemocnění bezpříznakově a i jeho specifická imunita přispívá k té kýžené kolektivní imunitě. S postupujícím promořováním se přibližuje dosažení kolektivní imunity a s tím se také snižuje zátěž prostředí cirkulujícím virem (virová nálož) a zpomaluje šíření viru populací. Současně tak klesá riziko infekce u naivních jedinců, kteří se dosud nestačili nakazit. Rozhodně však nejsou imunní díky jakémusi metafyzickému vnuknutí obranyschopnosti (specifické adaptivní imunity).“

To nesmí zapadnout!

Pan doktor Pollert opustil pole západní medicíny, medicíny založené na důkazech, a přesunul se do světa vnuknutých imunit a dvaceti tisíc důchodců, co měsíce leží na lůžku, protože je lockdown, až z toho umřou. Koncept vnuknuté imunity je však v epidemiologii natolik revoluční, že by neměl upadnout v zapomnění. Proto panu doktoru Pollertovi něco slíbím. Pro registraci církve a náboženské společnosti je v ČR potřeba nejméně 300 podpisů zletilých občanů. Pokud si pan doktor Pollert bude chtít zaregistrovat Náboženskou společnost vnuknuté imunity svatého Bezroušky, má můj podpis jistý!