ESEJ / V českých médiích v posledních letech výrazně vzrostl tlak na legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy. Deklarovaným cílem je ukončení utrpení nevyléčitelně nemocných pacientů. Soustavná prezentace údajné blahodárnosti usmrcení pacienta vede logicky k tomu, že se podle průzkumů zvyšuje množství Čechů, kteří zavedení eutanazie podporují. Média pak zase při zprávách o průzkumech vytvářejí dojem jasného a nekomplikovaného většinového souhlasu a různí aktivisté se pozastavují nad neochotou politiků vyjít tomuto volání vstříc. Měli by přece konečně přijmout příslušný zákon a umožnit tak lidem, aby na základě svobodného rozhodnutí mohli ukončit své trápení. Celá věc ale není ani náhodou tak jednoduchá, jak se jeví z médií a v příspěvcích bioetiků, kteří si prosazení eutanazie vytkli za svůj cíl. Následující text je publicistickým zhodnocením dosavadní veřejné debaty o eutanazii a polemikou s převládajícím mediálním trendem z pohledu dlouholetého šéfredaktora a komentátora. Jde přitom o nízkou kvalitu veřejné (a mediální) debaty o něčem, co patří k tomu nejvážnějšímu v lidském životě.

Obvyklý mediální tón v informování o eutanazii působí jako hudba sladké budoucnosti lidstva zbaveného přízraku utrpení. Avšak jen letmá hodnotová analýza těchto textů a relací ukazuje na převahu pozitivního chápání eutanazie, tedy jako něčeho, co zlepší kvalitu lidského života a přispěje k civilizovanější a modernější společnosti.

První otázka: Proč mluvíme o „dobré smrti“?

Debatu o eutanazii provází určitý terminologický zmatek, kdy se pod jedním slovem chápe někdy řada odlišných věcí, což je dáno dlouhým historickým vývojem a také různou praxí v zemích, kde byla eutanazie legalizována. Samotné slovo eutanazie znamená v řečtině „dobrá smrt“ a tímto pojmem nebylo myšleno usmrcení, nýbrž ukončení života způsobem, který obsahoval zejména smíření a důstojnost.

V našich poměrech eutanazií rozumíme legální a bezbolestné ukončení života trpícího, terminálně nemocného pacienta lékařem (na pacientovu žádost). To umožňují zákony například v Nizozemsku, kde ošetřující lékař podá pacientovi na jeho výslovnou žádost smrtelnou dávku farmakologického prostředku.

Kromě toho je jednou z variant lékařsky asistovaná sebevražda/sebezabití/ sebeusmrcení (poslední úkon provede pacient sám) nebo vypsání receptu na smrtící látku (stát Oregon v USA). Užívání pojmu „lékařská asistence“ je často značně volné a někdy se jím myslí provedení úkonu samotným lékařem, jindy jeho přítomnost. Je třeba se na to u každé země podívat zvlášť.

Debata v Česku nedospěla do stadia, kdy by se konkrétně hovořilo o jedné z těchto možností. V mediálních relacích se zato hojně používá pojem „dobrá smrt“, ačkoli není ani zdaleka jasné, zda používané prostředky jsou skutečně až tak „dobrou“ smrtí. Pojem dobrá smrt vzbuzuje pozitivní konotaci, což navozuje logickou otázku, zda nemá silně účelový charakter, kde tím kýženým účelem je snadnější prosaditelnost a přijatelnost. Mnohé bioetiky bychom ale rozzuřili, kdybychom se jich zeptali, zda eutanazie není náhodou klasickým příkladem eufemismu (nebo spíše manipulace), který záměrně označuje nedobrou věc dobrým označením.

Kdybychom místo o eutanazii a dobré smrti mluvili prostě o záměrném usmrcení, bylo by to zřejmě o dost přesnější, ale mnohem méně přitažlivé. Jazyk ale nabízí také pojem utracení. Používáme ho u zvířat, a to obvykle rovněž jako cosi milosrdného. U lidí by se nám ale takový pojem nezamlouval. Bylo by pro nás těžké vzít na vědomí, že se nám “babička nechala utratit”. Radši bychom si řekli, že podstoupila “dobrou smrt”. To bychom už akceptovali. Věcně by však šlo o totéž.

Problematiku sémantiky eutanazie poddal nejucelenějším způsobem filosof Josef Kuře a upozornil na naprostý zmatek v zacházení s pojmy. Dodejme, že i s dojmy.

Druhá otázka: Chceme tu mít atmosféru „huráeutanazie“, anebo věcnou debatu?

Legální eutanazii prý požaduje většina společnosti, a tak by se prý měla zavést. Také slyšíme, že jde o další stupeň v osvobození člověka, a tudíž o projev pokroku. A proti tomuto silnému chóru modernosti stojí podle obligátního mediálního obrazu jen jakási konzervativnější část populace, která žije spíše na vesnici a “ještě pořád věří v boha”. Experti na bioetiku nás přitom s bohorovným sebevědomím ubezpečují, že náboženské argumenty nemohou být ve většinově nenáboženské společnosti relevantní a jiné argumenty nemají takřka žádnou platnost. To kupříkladu tvrdí bioetik David Černý.

Toto je ale jen jeden pohled. Proti němu stojí celá řada závažných argumentů či problematizujících hledisek. Není snad ani třeba dokazovat, že veřejná debata na téma aktivního usmrcení pacienta nebo asistované sebevraždy má mít principiální povahu. Kupříkladu by měla přesně akcentovat a také důsledně oddělit medicínskou a právní rovinu této problematiky od emocionálních inklinací mediální komunikace a aktivistické propagandy. Snaha o seriózní výklad problematiky eutanazie včetně zvažování rizik u nás existuje až na výjimky jen v odborné literatuře, kterou lze rozdělit podle hodnotové orientace autorů a také podle dosažené snahy o objektivitu v přístupu k věci.

Je přitom již zřejmé, že kategorii náboženskou je ve vztahu k eutanazii možné relevantním způsobem rozvíjet výlučně v prostředí církví a v nábožensky orientovaných komunitách či médiích. V široké celospolečenské debatě nemají náboženské argumenty dostatečnou váhu, snad kromě obecného poukazu na zdroje kulturních a hodnotových inklinací společnosti.

Stojí tu ale aspekty medicínské, právní, a dokonce přímo státoprávní či politologické, jež jsou ovšem nesmírně závažné a jejichž seriózní nastolení může změnit zjednodušující styl mediální komunikace ovlivněné třeba módními trendy nebo zkratkovitými úsudky. Bylo by velmi potřebné, aby debata byla serióznější a vyvážená. Jde o to, abychom proti převažující „huráeutanazii“ postavili oponenturu v zájmu společenské odpovědnosti. Co se týče chování médií, je toto hledisko zcela klíčové. 

Není přitom dost dobře možné, aby masová komunikace v oblasti mediálního zpravodajství nebyla v tak složitých věcech poznamenaná povrchností, a to i bez špatného záměru. Zodpovědní editoři mají ale vždy povinnost čelit v civilizačních otázkách povrchnosti a nepřipouštět mechanickou převahu hurámódy bez oponentury, tedy v tomto případě převahu huráeutanazie bez nastolení rizik a protiargumentů. Za mediálním fenoménem huráeutanazie přitom nemusí být nic víc než neznalost celé problematiky a nízká úroveň reflexe těch nejvážnějších věcí lidského života, reflexe mezních situací a jejich smyslu v lidském příběhu.

Pak tu je ale ještě jiná forma komunikace a tou je právě propaganda neboli prosazování jistého záměru mnoha dostupnými prostředky a snaha změnit postoje a přesvědčení lidí. I tato propagační komunikace je povrchní, ale záměrně.

Zatímco pro většinu lidí je představa eutanazie spojená bez špetky ideologie jen se snahou vyhnout se utrpení, pro jistou část aktivistů jde hlavně o prosazení nového konceptu v pojetí člověka a v nastolování údajně lepší společnosti. Jde o jakousi revoluční vášeň progresivismu, jakou známe i z jiných témat, přičemž dojem pokroku se nemusí nutně krýt s měřitelným pokrokem civilizačním, ale určitě se kryje s kýženou destrukcí ustálených hodnotových principů a s jejich zavržením pod dojmem, že jde o přežitky. Je to pohled ideologický, který je skrytý za humanismus. Humanismus zde ale vůbec nemusí být tím opravdovým cílem.

Nesnesitelná lehkost dosavadní debaty

Aktivisté, kteří si prosazení možnosti legálního usmrcení pacientů vzali za svůj cíl v domnělém zlepšování světa, považují nárůst podpory pro případnou legalizaci za následek rostoucího vzdělání či modernizace společnosti. Přitom mlčí o zvláštní souvislosti. Přibližně podobná většina společnosti se totiž dlouhá léta přikláněla k obnově trestu smrti. A těžko bychom tehdy vykládali inklinaci k obnově trestu smrti vysokým rozhledem a moderností společnosti. Jde spíše jen o nepatřičnou lehkost debaty na téma usmrcení člověka, v jednom případě pod dojmem milosrdenství a v druhém případě pod dojmem spravedlnosti. V obou případech, byť tak rozdílných, existuje společný problém a tím je chybovost tam, kde není možnost nápravy, protože zvolené řešení je definitivní.

Jinými slovy: samotný fakt, že se mnoho lidí vyslovuje pro legalizaci eutanazie, ještě neříká vůbec nic o tom, zda by takový krok byl společensky prospěšný. A to zejména s ohledem na možné a velmi pravděpodobné škody, jež by legalizace eutanazie přinesla. Každé uzákonění legálního usmrcení za stanovených podmínek s sebou přináší statistiku chybovosti, kdy k usmrcení došlo, ačkoli k němu dojít nemělo. A každé usmrcení je zároveň nevratné a nenapravitelné.

Není žádnou náhodou, že propagandistická komunikace vždy bagatelizuje rizika chybovosti, zneužitelnosti. Ba co víc, propagandistická komunikace bagatelizuje i možnosti méně problematických alternativních řešení vůči eutanazii, kterou je modernizace a zkvalitnění paliativní péče. 

Aktivisty totiž nijak nezviklá argument, že zvyšování úrovně paliativní péče s sebou nese i oslabování argumentů pro zavedení legální eutanazie, přičemž paliativní řešení lidského utrpení, jakkoli zatím obvykle nezbavuje pacienta utrpení absolutně, tak zároveň nepřináší absolutně nenapravitelnou škodu.

Vášniví příznivci eutanazie ale takový argument neberou ani trochu vážně. Jako by jim úspěchy při zlepšování paliativní péče kazily cestu k zavedení či šíření eutanazie. To navozuje oprávněný dojem, že jejich záměrem tudíž není ani tak pomoc umírajícím či trpícím, ale spíše jakýsi kult smrti a touha bořit ustálené hodnotové normy a koncepty. Jde často o revoluční vzdor vůči daným pravidlům. Cílem těchto aktivistů není tedy zjevně zastavení utrpení, to je jen záminka. Skutečným cílem je redefinice lidského údělu. O tomto podstatném rysu propagace eutanazie se ale záměrně moc nemluví, protože to by se nesetkalo s tak značným souhlasem veřejnosti jako prostá snaha ukončit utrpení. Pro většinovou společnost může být stejně přitažlivým hlediskem minimalizace utrpení bez rizika škody a zneužití. Jen to hledisko není zatím dostatečně na stole ve veřejné debatě.

Jak jsme již řekli, je to věc principiální zodpovědnosti jak lidí v médiích, tak expertů v oblasti medicíny, práva či filosofie. A nakonec i v politice. Klíčovým nástrojem pro narovnání deformací, jež způsobuje povrchnost, je schopnost rozlišovat a demaskovat falešné úsudky a dát přednost věcné a odborné debatě. Pojďme si projít argumentaci, kterou do debaty vnášejí lékaři a lidé znalí medicínského pohledu na věc. Pak tu stojí hledisko právní, a dokonce státoprávní. Nakonec je to hledisko politické a hledisko zákonodárce.

Zde je tedy pět vážných hledisek a argumentů, které mají podle mého soudu takovou váhu, že mohou zvrátit nesnesitelnou lehkost debaty o eutanazii.

Argumenty, jež slyšíme od lékařů: převrácení medicíny naruby

Lékaři velmi často vyslovují zásadní nesouhlas s eutanazií, měli bychom jim naslouchat, neboť často stojí přímo u jádra problému. To, před čím varují, bychom mohli nazvat zaměňování cílů s prostředky. Jednoznačným cílem medicíny nemá a nesmí být usmrcení člověka, nýbrž minimalizace utrpení. Hlavní zásadou medicíny je pomoci a neublížit. Usmrcení pacienta zdravotníkem převrací podle filosofky Wendy Drozenové smysl medicíny.

Zkušenosti s eutanazií jasně ukazují, že množina osob, u nichž byla eutanazie jedinou možností, jak zastavit utrpení, se nekryje s množinou osob, u nichž byla  eutanazie provedena. Eutanazie je zřejmě prováděna u podstatně vyššího počtu osob, protože podmínkou pro schválení eutanazie není terminální stadium nemoci pacienta, nýbrž „jen“ subjektivní utrpení, přičemž často může jít o utrpení psychické.

Pochybnostem ohledně možností účinně regulovat eutanazii tak, aby nedocházelo k fenoménu takzvaného kluzkého svahu, se věnuje odborná publikace „Eutanazie. Víme, o čem mluvíme“, která vznikla pod vedením ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky. V publikaci se uvádí, že na země, v nichž byla eutanazie legalizována, je upírána pozornost ostatních zemí, nakolik byly schopny eutanazii účinně regulovat. Výsledky přitom nejsou právě přesvědčivé. „I když jsou podmínky pro provedení eutanazie nebo asistované sebevraždy definovány v legislativě každého státu poměrně jednoznačně, zkušenost ukazuje, že se ideu těchto zákonů nedaří naplňovat. Zvláštní komise pro kontrolu eutanazie, která byla ustavena v Belgii v rámci zákona o eutanazii, hned ve své první zprávě uvedla, že není v jejích možnostech kontrolovat všechny případy eutanazie a že je odkázána na čestnost zdravotníků. Tato komise také za prvních deset let neposoudila ani jediný případ  eutanazie jako neoprávněný nebo problematický a nepředala jej k trestnímu řízení. To z eutanazie dělá jednu z mála oblastí medicíny, kde oficiálně nedochází k žádným pochybením na straně zdravotníků, což působí přinejmenším podezřele. Ačkoli je v Belgii paliativní péče na vysoké úrovni, z dostupných dat je také vidět, že pouze 12 procent pacientů, jejichž život byl ukončen eutanazií, před smrtí konzultovalo svoji situaci s paliativním specialistou. Evropský bioetický institut ve své hodnoticí zprávě uvádí, že v Belgii se dá jasně vysledovat takzvaný efekt „kluzkého svahu“, kdy se během schvalování zákona mluvilo o tom, že eutanazie bude určena pro případy nesnesitelného utrpení a nevyléčitelné nemoci. V praxi se však ukázalo, že eutanazie je a bude prováděna i u pacientů, kteří nemají smrtelnou nemoc, velká část žádostí přichází od pacientů, kteří trpí několika různými poruchami (například senior se sníženou schopností pohybu kvůli pokročilé artróze a poruchami zraku a sluchu). Autoři zprávy se domnívají, že pokud by se od počátku argumentovalo takovýmto zacílením eutanazie, zákon by možná nezískal podporu pro schválení.“

Během doby, kdy je  eutanazie legálně prováděna, dochází k rozvolňování podmínek a rozšiřování skupin, u nichž má být eutanazie přípustná. V Nizozemsku tak podstupují eutanazii i lidé, kteří jsou „unaveni životem“, a rovněž bylo přistoupeno k rozšiřování  eutanazie na děti. 

V zemích, kde jsou praktiky eutanazie a asistované sebevraždy legální, přibývá záznamů o krajně pochybných postupech. Experti z univerzity v Gentu vypracovali studii „Eutanazie v Belgii: Nedostatky zákona a jeho aplikace a monitorování praxe“ a ukázali, že existují vážné důvody k pochybnostem o funkčnosti kontrolních mechanismů v zemi. Zjistili nedostatky v legislativě, v jejím uplatňování i v monitorování této praxe. Pokud jde o legislativu, tvrdí, že oblast působnosti zákona „se rozšířila z využití pro závažné a nevyléčitelné nemoci na využití pro únavu ze života“. Norma ohledně „nesnesitelného utrpení“ má zcela subjektivní povahu, protože pouze pacient může určit, jaké utrpení je pro něj nesnesitelné. To přitom mění (spíše totálně převrací) roli lékařů, kteří jsou „redukováni na pouhé plnění požadavků pacientů“.

Výzkum dále naznačuje, že jedna třetina případů eutanazie není hlášena.

Pokud jde o kontroverzní případy eutanazie, lze uvést případ Nathalie Huygensové, padesátileté ženy, které bylo uděleno „právo na eutanazii“. Matka dvou dětí žije s psychickými následky po násilné agresi, včetně znásilnění, které utrpěla v roce 2016.

Její syn v otevřeném dopise zveřejněném v roce 2022 vysvětluje každodenní život své matky, jejíž stav se od traumatického zážitku, po němž následoval rozvod rodičů a pokus o sebevraždu, vážně zhoršil. Matka mu řekla, že by se potřebovala vrátit do nemocnice na dlouhodobý pobyt, ale finančně si to nemůže dovolit, protože její zdravotní pojišťovna odmítá hradit náklady na psychiatrickou hospitalizaci. Pokud se dostala do takové situace, tak to vážně zpochybňuje argument nemožnosti další léčby a pojem nevyléčitelnosti v případě psychiatrických poruch. To jsou přitom podmínky, které belgické právo ohledně možností eutanazie vyžaduje. Těžce řešitelná životní situace dostane podstoupením eutanazie zdánlivé východisko. Jenom je to naprosto zvrácené.

Velké pochybnosti vzbuzuje i to, že v Nizozemsku legálně podstoupili eutanazii lidé s autismem a jejich argumenty ukazují spíše na problém společnosti než jejich. Studie Kingston University zjistila, že několik lidí s mentálním postižením a autismem se v Nizozemsku rozhodlo pro legální smrt prostřednictvím eutanazie a asistované sebevraždy, protože se necítili schopni vyrovnat se se světem, změnami ve svém okolí nebo protože měli problémy navázat přátelství. To je ovšem velký posun oproti původnímu úmyslu umožnit tento způsob odchodu ze života lidem s nevyléčitelnou fyzickou nemocí v závěrečném stadiu.

K dalším úvahám o tom, jak je obtížné posuzovat „nesnesitelnost“ v případě utrpení, vede statistika ze státu Oregon, kde „zákon o důstojné smrti“ z roku 1997 legalizoval asistované umírání, což spočívá ve vypsání receptu na smrtící látku. Pouze 60 procent osob, které dostanou „smrtící“ předpis, jej nakonec skutečně využije. Předpokládá se, že samotné vědomí, že asistované umírání je k dispozici, může napomáhat pohodě a ujištění (o možnosti kontrolovat smrt).

Kromě „nesnesitelnosti“ utrpení je někdy nejasné i kritérium „nevyléčitelnosti“, které by přitom mělo být snáze stanovitelné. V Kanadě se vede debata o tom, zda mnozí lidé nežádají o eutanazii kvůli své sociální situaci. Nemoc jim znemožňuje vykonávat povolání, sami nemohou na své ekonomické situaci nic zlepšit a nemohou si ani dovolit dlouhodobou nákladnou léčbu. V únoru 2022 se například jednapadesátiletá žena z Ontaria rozhodla zemřít podle svých slov proto, že trpěla silnou citlivostí na chemické látky a nebyla schopna najít dostupné bydlení, které by její stav nezhoršovalo.

Původní deklarovaný úmysl pomoci trpícím se nakonec dostal do stavu, který přináší mnoho nezamýšlených důsledků.

Argumenty, jež slyšíme od právníků: Převrat v právním řádu

Veřejná debata o eutanazii v českých médiích zatím vůbec neodráží celou řadu stanovisek právní obce včetně nejvyšších autorit české justice. V červenci 2020 vydal Nejvyšší soud jednoznačně odmítavé stanovisko k poslaneckému návrhu na vydání zákona o paliativní péči, rozhodování na konci života a o eutanazii. Můžeme ze stanoviska třeba citovat větu: „Zcela nedostatečná je pak ochrana společnosti před možnými zneužitími postupů podle navrhovaného zákona.“ Nejvyšší soud se ohradil i vůči tomu, že by snad podle daného návrhu zákona mělo být rozhodování o usmrcení člověka v určitých případech fakticky přenášeno na soudy. 

Obdobně odmítavé stanovisko poslalo vládě a parlamentu i Nejvyšší státní zastupitelství. Podle Nejvyššího soudu by zavedení  eutanazie bylo „legálním průlomem do ochrany lidského života“ a zavádělo by možnost jeho předčasného ukončení, znamenalo by to snížení právní ochrany nejcennějšího statku člověka, kterým je lidský život. Stanovisko dále upozorňuje, že zavádění legální eutanazie by mělo důsledky pro celý právní řád a předpokládalo by nutnost domyslet a změnit řadu zákonů. V podstatě by šlo o převrat v právním pořádku, jehož důsledky by byly zcela mimořádné.

Dosavadní návrhy zákonů, kterými měla být eutanazie vnesena do českého právního pořádku, ignorují komplexní charakter problému a nepotýkají se s možností hrozícího zneužití a v zahraničí již dokumentovaného kluzkého svahu, tedy nezamýšleného rozšiřování asistované smrti na další a další skupiny osob. Za poměrně skandální lze považovat již to, že se navrhovatelé pokusili „propašovat“ legalizaci eutanazie skrze návrh zákona o paliativní péči. Plyne z toho, že by usmrcení pacienta bylo podle našeho právního řádu legitimní formou paliativní péče? To snad nemůže nikdo soudný myslet vážně. Dotyčný návrh se přitom navíc samotné paliativní péči vlastně nevěnoval. To působí, jako by k legalizaci eutanazie mělo dojít potajmu a s použitím hry na schovávanou. Schovávanou za slovy.

Argument politický a politologický: Náš dosud bezpečný stát se může převrátit v nebezpečný 

Viděli jsme, že jak zodpovědný medicínský pohled, tak i pohled právní akcentuje ochranu člověka před možným zneužitím či před zkratkovitým hazardem s nevratnými důsledky. Pod dojmem probíhajícího politického vývoje bychom měli navíc zvážit hledisko, které zahrnuje riziko snížení kvality právního státu vlivem politických turbulencí.

Legalizace eutanazie se zatím všude opírala o přesvědčení, že dotyčné státy jsou schopny garantovat dostatečnou regulaci, která vyloučí možnost zneužívání  eutanazie. Je jistě také pravda, že státy s legální eutanazií či asistovanou sebevraždou se vyznačují nejvyššími dosaženými standardy v oblasti právních jistot. I přesto ale ve všech těchto státech dochází k případům, které končí pro závažné nejasnosti u soudů, ve všech těchto státech jsou vznášeny zásadní otazníky nad tím, zda se eutanazie nerozšiřuje způsobem, který zákonodárci nezamýšleli.

A teď si nalijme čistého vína. Je Česká republika skutečně státem, který je schopen trvale zabezpečit svým občanům dostatečné právní jistoty? Nemohla by být právě  eutanazie cestou, která by dosaženou úroveň právních jistot mohla zcela podlomit? Země střední Evropy jsou pod značným tlakem populistických a autoritářských sil a udržitelnost demokracie a právního státu je stále jen nevyhraným soubojem, nikoli nějakou nevratnou daností. Představme si, že český stát zavede možnost legální  eutanazie a že vývoj bude kopírovat snahu po rozšiřování podmínek eutanazie na další a další skupiny. Že budeme léčit deprese eutanazií a nejúčinnějším lékem na sebevražedné myšlenky bude asistovaná sebevražda. A do tohoto stavu gumové regulace přijde nová situace, kdy stát ovládne autoritářská síla s novým marketingovým nátěrem státního zajištění všeobecného blaha. Pro takovou sílu by pak eutanazie mohla být vynikajícím nástrojem, jak řešit potíže s lidmi, kteří se z jejího hlediska neúměrně trápí depresemi ze špatného politického vývoje. Jinými slovy: milosrdná smrt by mohla být snadno nástrojem pro likvidaci nepříjemných problémů. Potížista by mohl být celkem nenásilně přesvědčen, že pro něj bude lepší, když podstoupí eutanazii. Taková představa přijde mnoha lidem jako přetažená dystopie. Jenže za posledních sto let se obdobná dystopie reálně odehrála zhruba ve třetině světa a v naší zemi hned dvakrát po sobě.

Mimochodem, i při nastolování tyranských režimů hraje důležitou roli „hlas lidu“. Velká část lidí podléhá vábení falešných proroků a je nutné vzít v potaz všechny rizikové inklinace společenského života. Riziko kluzké plochy není jen v eutanazii, ale provází lidstvo univerzálně. Proto obrana před kluzkou plochou, po níž lze pohodlně sklouznout do nižší úrovně civilizace, veřejné morálky a právního řádu, má být důležitou věcí občanského života.

Argument zákonodárce: Hlas lidu není projevem politické vůle. Zákony nejsou odrazem průzkumů veřejného mínění

V souvislosti s vrtkavostí veřejného mínění se podívejme na vztah mezi názory většiny a přijímáním zákonů v liberálnědemokratické společnosti. Ta názory většiny bere v potaz přiměřeně a v daných mantinelech. Měli bychom důsledně odlišovat názory veřejnosti v průzkumech, tedy pověstný hlas lidu, od formulace politické vůle a její artikulaci v normách, nařízeních a zákonech. Skutečnost, že narůstá počet osob, které jsou pro legalizaci eutanazie, ještě nevypovídá o tom, že se společnost jako celek jasně rozhodla změnit své normy. Tento jev vypovídá výlučně o časté frekvenci celého tématu v médiích a nastolování lákavé představy o možnosti vyhnout se bolesti a strádání.

Zákonodárce má vyšší úroveň zodpovědnosti za stav společnosti a za prostředí práva, spravedlnosti a bezpečí, než má respondent v průzkumu veřejného mínění. Zákonodárce má povinnost vidět komplexitu vážných společenských otázek a nemá se nechat vláčet voláním ulice. To je základní princip zastupitelské demokracie, v níž se nikdy neprovádí lidové hlasování o věcech klíčového veřejného zájmu. Třeba o výši daní nebo o rozsudcích u soudů. Téma smrti a mezních situací lidského člověka přesně patří mimo obor referend a zjišťování veřejného mínění nemá vést ke změně zákonů, ale ke studiu a pochopení společenských procesů. A zodpovědné průzkumy nekladou banalizující otázky, protože v nich pak vycházejí jen banalizující odpovědi, čímž se zpětně vracíme k roli médií.

Pro pochopení společenské atmosféry v této oblasti realizovala redakce internetového deníku FORUM 24 reprezentativní průzkum u renomované agentury Kantar.cz, v němž bylo dotazováno 1500 dospělých respondentů. Autor těchto řádků zároveň provedl vlastní dotazování ve dvou hospicových zařízeních a v jednom paliativním stacionáři. V popsaném průzkumu sice 74 procent osob bylo pro eutanazii, ale jejich přesvědčení nevykazovalo ani zdaleka promyšlený a zároveň nekomplikovaný úsudek. Více než polovina dotázaných totiž zároveň uváděla, že má obavy z možného zneužití eutanazie a velké množství lidí také uvádělo, že by eutanazii nedoporučilo svým příbuzným. Velmi zásadní jsou rizika, jež uváděla ta část respondentů, kteří pociťují obavy ze zneužití eutanazie. Na prvním místě je totiž znepokojuje riziko, že eutanazii budou moci zneužít příbuzní pacientů, kupříkladu s vidinou dědictví nebo ulehčení si situace. Jako závažné se však lidem jevilo i možné zneužití ve prospěch zdravotního systému, konkrétně pojišťoven, které by se tak mohly zbavit vysokých nákladů na zdravotní léčbu tím, že by různými formami mohly tlačit na pacienty, aby raději zvolili podstoupení eutanazie. Nedávno byly publikované informace z Kanady, kde chudším pacientům byla předestřena možnost eutanazie jako levnějšího řešení, než by byla další zdravotnická péče.

Složitost tématu eutanazie se jasně projevila při osobním šetření v hospicovém zařízení. Ve dvou českých hospicech lékaři uvedli, že umírající pacienti v drtivé většině případů nepožadují eutanazii. Dokonce je zřejmé, že čím více se člověk blíží smrti, tím méně chce zemřít. A součástí mezních situací bývá rovina smíření. V paliativním stacionáři v jednom menším českém městě ovšem vedoucí zdravotnice sdělila, že téma eutanazie začali pacienti nastolovat tehdy, když na silném mediálním webu vycházela série článků o legalizaci eutanazie. To je totiž pro celou otázku typické. Bez nabídky takřka neexistuje poptávka.

Když shrneme dosavadní stav veřejné debaty o možné legalizaci eutanazie, tak nám z toho vychází, že je nutné přeřadit rychlostní páku veřejné debaty ze zběsilé jízdy na nižší rychlostní stupeň, začít používat zpětné zrcátko i brzdu. A více přemýšlet nad smyslem stávajících pravidel. A nad škodami při jejich případné změně.  

Nakonec argument filosofický: Nedokončený příběh a otázka nad bioetikou

Umělé ukončení života usmrcením pacienta lékařem nebo sebeusmrcením pacienta s cizí pomocí nastoluje témata, která se dotýkají samotného smyslu lidského příběhu a ceny času, který tu máme. Lidé, kteří umírají přirozenou cestou, mají až do okamžiku smrti možnost prožívat svůj příběh. Prožívají přitom často vědomě mezní situaci svého života. Karl Jaspers dobře upozorňuje v eseji o mezních situacích, že jde o klíčový moment existence, který má sílu měnit zásadní náhledy a prožitky člověka. Víme také, že na konci života může nastoupit i pozitivní zkušenost. Nejen ta hrozná a negativní.

Když se někdo rozhodne prosazovat eutanazii a asistovanou sebevraždu, tak musí nutně redukovat smysl a cenu lidského života jen na ty chvíle, kdy je člověku subjektivně dobře, zatímco chvíle, kdy je člověku nedobře, mohou cenu lidského života snížit a učinit ho nesmyslným. Nevidí tudíž ani smysl lidského příběhu a cenu života v jeho nezpochybnitelném a absolutním významu, který se mimochodem promítá i do Listiny základních práv a svobod a celé právní vědy. Jakmile začneme připouštět snížení ceny lidského života, ocitáme se na šikmé ploše s neodhadnutelnými důsledky, s nejistým přínosem pro někoho, kdo smrtí přijde o všechno, ale zato s jistotou škody v mnoha konkrétních případech, protože statistika chybovosti neúprosně provází veškeré lidské konání. A tou hlavní škodou je průchod a cesta ke znicotnění ceny lidského života.  

Bioetik Tomáš Hříbek ve své „Obraně asistované smrti“ uvádí, že za určitých okolností je etické usmrtit pacienta, který trpí, i bez jeho kompetentně projevené žádosti, pakliže ji už nemůže vyslovit. Taková praxe by otevřela dveře naprosto děsivé dystopii, novému stavu lidské civilizace, která by zavedla úřední odživotnění člověka bez jeho souhlasu. V té samé knize bioetik Hříbek kritizuje, že lékaři, kteří se většinou staví proti eutanazii, „fušují do etiky“. Bioetik si zjevně vážně myslí, že lékaři nemají do etiky své vlastní práce mluvit a opravdový pouvoir rozhodovat o etické dimenzi metod v medicíně má jen on. Dlužno říci, že je to až úsměvný stupeň sebevědomí. Třeba nás může napadnout i veselá otázka, zda i samotný Mojžíš nefušoval nepatřičně do etiky, když snesl z hory desky s desaterem. 

Zkušenost s nesnesitelně lehkou debatou o eutanazii otevřela vůbec hodně otázek. Můžeme si být jisti, že jich bude vždy více než odpovědí. To proto, že nejasnost posledních věcí člověka je klíčovým lidským údělem. A není to špatný úděl, protože ta nejasnost otevírá možnost svobody, víry a samotný lidský příběh.

A ke všem těm otázkám, jež se vkrádají na mysl ve spojení s eutanazií, je tu nakonec ještě také velmi vážná otázka, zda je bioetika, která bojuje za legální usmrcování člověka, ještě etická.

Epilog

K tomuto textu mi jedna lékařka z hospicového zařízení napsala: „Nikde se v souvislosti s eutanazií nepíše, jaký byl psychický stav nemocného krátce před eutanazií, nikde o tom není žádný doklad. Nikdo to nezkoumá, protože není zájem to zkoumat. A protože všichni ,eutanazovaní‘ nakonec zemřeli, není žádná šance zjistit, jak to doopravdy bylo krátce před ,výkonem‘ a jak proběhl samotný ,výkon‘. Lékař, který eutanazii provádí, nemá zájem, aby vznikly pochybnosti například o případných komplikacích samotného technického provedení eutanazie, byl by sám proti sobě. U poprav jsou svědci, u eutanazie předpokládám žádní svědkové nebývají. Kontrolují se po provedení eutanazie protokoly, ani to ne vždy, přítomnost nezaujatých svědků se nevyžaduje. Nevím, jestli právě eutanazie je milosrdnou smrtí, tedy smrtí bez bolesti, bez úzkosti, bez dušnosti. Musel by existovat validní výzkum, který by toto dokázal, ale protože není možné jej provést, není z pohledu lékaře možné tak riskantní praxi bez možnosti zpětné vazby schválit.“

Co k tomuto sdělení lékařky, jež je denně konfrontována s terminálním stadiem života pacientů, vůbec dodat? Vraťme se na začátek ke slovu eutanazie – „dobrá smrt“. Jak vlastně s takovou určitostí víme, že eutanazie je zpravidla dobrou smrtí? Copak se můžeme lidí po eutanazii zeptat, jak se jim to líbilo?

Neměli bychom brát na lehkou váhu rozhodování o praktikách s nevratnými důsledky, tedy o činech v absolutní dimenzi. A právě proto je nutné na závěr konstatovat, že zavedení eutanazie představuje velice vážné riziko v mnoha ohledech a zejména v sociální sféře. Bezbranní a chudí lidé mohou být v takovém novém právním i morálním režimu snadno tlačeni k eutanazii jako k východisku z prekérní životní situace sociálního diskomfortu. To se může týkat i starých lidí, kteří mohou mít strach, že jsou někomu na obtíž. Chudí lidé mohou mít strach, že neutáhnou náklady léčby a že je příliš drahé je udržovat při životě.Obhájci eutanazie nás mohou tisíckrát ujišťovat, že náš systém bude mít dokonalé pojistky před tímto kluzkým svahem, ale nově zveřejněné zkušenosti z Kanady napovídají, že tyto děsivé důvody pro násilné ukončení života se již vyskytují, ačkoli jsou různě zakrývány.

Klíčovým rizikem legalizace eutanazie je skrytá, ale přitom důkladná dehumanizace společnosti pod záminkou milosrdenství nebo autonomie člověka. 

Nezodpovědnost a nesnesitelnou lehkost dosavadní debaty o legalizaci eutanazie musí proto vystřídat seriózní a zodpovědný přístup. Je přitom třeba konečně pohlédnout do hloubky tajemství člověka.