Jakmile se na scéně objeví nový problém typu imigrantů či řecké krize, okamžitě se objeví jednoduchý recept: Vystoupení z Evropské unie. Strana Svobodných organizuje petice, Václav Klaus varuje, že nám EU bere demokracii a suverenitu. Bojovníci proti islámu zase obviňují Evropskou unii z měkkého přístupu a k vystoupení z Evropské unie by ještě moc rádi přidali neprodyšné uzavření hranic. A přátelé Putina od komunistů až po nacionalistickou slavjanofilskou pravici všichni společně odsuzují evropské sankce vůči Rusku, které údajně poškozují naši ekonomiku. Ten poslední argument rád podsouvá veřejnosti prezident Miloš Zeman a také ho rád utrousí Andrej Babiš, který je jinak vzhledem ke svým stamilionovým dotacím z EU vysloveným eurooptimistou, což je velká ironie naší dnešní situace.
Za těmito projevy odporu vůči Evropské unii stojí vesměs jistá zvrácená logika:
Za řeckou krizi nemohou ani tak Řekové svým špatným hospodařením, ale hlavně jednotná měna euro zavedená s německou arogancí.
Za imigranty nemůže Islámský stát a další tlupy militantních a fanatických bojovníků, kteří rozvracejí arabské země, ale může za ně Evropská unie, že má volné hranice a civilizační návyky, podle nichž nelze lidi plavící se po moři v gumovém člunu prostě jednoduše potopit, jak to běžně navrhují na sociálních sítích i mnozí příslušníci české inteligence. Je mi z nich tak zle, že je ani nebudu jmenovat.
A koneckonců i na té Ukrajině by byl asi větší klid, kdybychom prostě nebránili Putinovi opanovat Donbas. Podle této logiky za ukrajinskou krizi zase nese větší zodpovědnost Západ včetně Evropské unie, a nikoli Vladimír Putin, který se, jak to rád šíří Václav Klaus, vlastně chová logicky.
Patrný nárůst odporu vůči našemu členství v Evropské unii souvisí s celkovou nervozitou evropského obyvatelstva, které cítí, že dobře už bylo a že západní svět čelí tolika problémům, že veškeré obavy o klidnou budoucnost jsou zcela na místě. V Rakousku rovněž probíhá petiční akce za vystoupení z EU a i v Německu se pokouší etablovat euroskeptická strana Alternativa pro Německo. Naštěstí právě skomírá na tříprocentní podpoře veřejnosti. Nicméně jde o zárodek, který může s případnými novými problémy rychle růst.
Není pochybnost, že část zodpovědnosti za svojí nízkou popularitu nesou i samotné evropské instituce a klíčoví politici evropské scény. Evropský aparát zcela jistě přebujel do kolosálních rozměrů a jako každý hypertrofovaný organismus má tendenci žít vlastním životem a navíc exkomunikovat ze slušné společnosti každého, kdo zpochybní jeho užitečnost. Proud nesmyslů, jež se z tohoto aparátu line již dlouhá léta po evropských zemích, je omračující a vzbuzuje zcela oprávněné pochybnosti. Je to nekonečná řada směrnic, zakazování žárovek, vysavačů, syrečků a celková posedlost zlepšovat lidem život proti jejich vůli. To je ale jen jedna z mnoha tváří Evropské unie.
Docela opačnou tváří EU je společný postup proti agresivní politice Kremlu, společná snaha čelit imigrantské krizi. A pak je tu také nekonečně příjemná evropská každodennost, totiž ohromný propojený prostor, v němž lidé svobodně cestují, žijí, pracují a nakupují. Ten přínos je tak obrovský, že je v podstatě zcela skandální, když se o něm nemluví. Jedná se o dosud největší skok v celých evropských dějinách, jež byly plné krvavých válek, nestability, nenávisti a také často bídy. Jistě že lidé z rodin, jimž bylo zakazováno za komunismu cestovat, si uvědomují tyto dary poněkud více. O to je důležitější nahlas vyslovovat, že současná Evropa je v porovnání se vším, co tu kdy bylo, a také s větší částí okolního světa, jeden velký dobrý dům, kde se dobře žije. A hlavně je to prostor, v němž panuje dialog, v němž se o vládách rozhoduje ve volbách a v němž probíhá také svobodná výměna myšlenek. To totiž není vůbec samozřejmostí.
Po každém veřejném kritikovi Evropské unie je třeba chtít jasnou odpověď, jakou nabízí alternativu pro Českou republiku. Nejsme v roli bankovního a čokoládového ráje schovaného v horách, jako je Švýcarsko. Neplujeme na barelech ropy jako Norsko, které je před většinou turbulencí schované daleko na severu. Náš krušnohorský uran už ukradl Stalin, aby z něj vyrobil atomové bomby a jaderné rakety namířené dodnes proti Západu. Česko se nachází v citlivém prostředí téměř na periferii západního světa a ve dvacátém století již jednou a nadlouho sklouzlo do chřtánu barbarské východní tyranie. Mnoho našich současných problémů je dědictvím po této tragické éře. Jeden důkaz za všechny: dosavadní nižší příjmy českých zaměstnanců v porovnání s příjmy západních sousedů zcela přímo souvisí s tím, že se přes nás převalil ruský medvěd. Demokratický stát jsme tady před čtvrtstoletím začali budovat ve zcela zplundrované a morálně rozvrácené zemi.
Představa, že bychom žili ve své blažené suverenitě a užívali si pouze požitků nějaké zóny volného obchodu, je zcela absurdní. Jestliže bychom byli jako Švýcarsko pouze členem EFTA, tedy Evropského sdružení volného obchodu, tak bychom stejně museli akceptovat evropskou legislativu, ale bez nároku na možnosti a výhody, které přináší členství v EU. A kdybychom z tohoto prostoru vystoupili, a měli tak skutečně plnou suverenitu, tak bychom se propadli do ekonomické i politické izolace jako nějaký divný ostrov podezřelého šílenství. Vzhledem k tomu, že do zemí EU putuje 80 procent našeho exportu, jednalo by se v podstatě o sebevražednou akci.
Ano, je tu přeci jen jeden realistický alternativní projekt pro zabezpečení budoucnosti naší země po vystoupení z Evropské unie. Je to vstup do Ruské federace. Vladimir Putin by se jistě smiloval nad bratrskou slovanskou zemí a poctil by nás svojí nadvládou. Koneckonců je zcela pravděpodobné, že veškeré snahy a pokusy rozvrátit Evropskou unii mají své štědré zastání právě v Moskvě. Ruská federace nemá na to, aby nabídla odpadlíkům z EU ekonomickou perspektivu, natož civilizované poměry. Ale má dost prostředků na to, aby evropské společenství různými způsoby rozvracela a podrývala.
Evropskou unii je těžké milovat, protože její instituce nám to poněkud kazí. Evropskou unii je také těžké reformovat z gigantického a zřejmě ne zcela funkčního modelu stále silnější integrace do rozumnější a volnější podoby. Nicméně rebelantství, které právě prezentuje Velká Británie, může k takové změně kurzu vést.
Přesto je tady důvod jak k lásce, tak i k loajalitě. Lásku lze cítit k nepřeberným darům evropské kultury a sdílených hodnot, jež jsou ve skutečnosti pevnější, než se zdá. A loajalitu lze pociťovat k partnerům na základě sebevědomého, ale konstruktivního postoje. Je třeba se snažit pomoci s imigrační krizí. Je třeba stát na straně evropských lídrů při vyjednávání s nezodpovědným Řeckem. A hlavně je naprosto nutné stát na pozicích Evropské unie vůči agresivní politice Vladimira Putina.
O tom je dneska Evropská unie, a proto je velmi dobře, že jsme jejími členy.
