NÁZOR / Čtrnáct let vlády Konzervativní strany je u konce. 5. července 2024 se po předčasných volbách stává premiérem Keir Starmer, předseda Labour Party. Rishi Sunak po nejhorším výsledku Konzervativní strany v historii rezignuje na post premiéra a odchází z Downing Street 10, čímž je u konce éra pěti konzervativních ministerských předsedů za sebou. Éra, jež byla naplněna nevídanými událostmi, počínaje migrační krizí, brexitem a konče pandemií covidu-19 a hospodářskou recesí. 

4. července 2024 se ve Spojeném království po pěti letech uskutečnily parlamentní volby, v nichž bylo k dispozici 650 křesel v Dolní sněmovně, volených v jednotlivých okrscích systémem „first-past-the-post“ (vítěz bere vše). Po dlouhé vládě Konzervativní strany, pandemické krizi a skandálech Borise Johnsona, rekordně krátké vládě Liz Trussové a hospodářské recesi za vlády Rishiho Sunaka ukazovaly všechny průzkumy veřejného mínění na výraznou změnu poměrů v britské politice. Vše směřovalo k vítězství Labour Party, a to s obrovským náskokem. Procentuální rozdíl mezi labouristy a konzervativci se pohyboval okolo 20 %.

Predikce průzkumů se naplnily a labouristé opravdu zvítězili se ziskem 412 křesel a 33,8 % všech hlasů. Toto vítězství jim zajistilo pohodlnou většinu v Dolní sněmovně na následující volební období. Je to také historicky druhý nejvyšší zisk dle počtu křesel pro tuto stranu. Tyto volby lze tedy z pohledu levicové strany Labour Party považovat za obrovský úspěch, který jim dává příležitost po více než dekádě v opozici uvádět svá řešení do praxe a předvést své nápady. Keiru Starmerovi se po čtyřech letech ve vedení labouristů podařilo přinést volební vítězství, jehož jeho předchůdce Jeremy Corbyn dvakrát nebyl schopen dosáhnout. Starmerova cesta k úspěchu vedla skrze umírněnost a posun z levé strany politického spektra více ke středu. Z vyloženě levicové strany udělal středo-levicovou a podařilo se mu přesvědčit dostatek voličů. Hlavním směřováním v předvolebním klání labouristů však byla antikampaň proti konzervativcům, již výrazně upřednostnili před vlastním programem. Tato strategie jim skvěle vyšla, vycítili negativní sentiment vůči vládě ve společnosti a využili ho.

Zajímavostí však je, že k takto jasné většině stačilo necelých 34 % hlasů a méně než 10 milionů hlasů v absolutních číslech. V obou předchozích volbách (2017, 2019) totiž získali labouristé pod vedením Corbyna v absolutním počtu více hlasů. V roce 2017 zase procentuální zisk činil přesně 40 %, což přesto nestačilo na zisk většiny, zatímco letos bylo necelých 34 % více než akorát. 

Tyto nevídané číselné rozdíly lze přisoudit právě unikátnímu britskému volebnímu systému, jenž v tomto roce zařídil opravdu zajímavou distribuci křesel vůči získaným hlasům. Zisk 33,8 % labouristů jako absolutní většina v Dolní sněmovně poukazuje na úpadek Konzervativní strany a celkový odliv od dvou tradičních stran. Konzervativci získali 23,7 %, a tím pádem činí součet dvou tradičních stran pouze 57,5 %, což je obrovský pokles oproti 82,4 % z voleb roku 2017. Lze vidět velké roztříštění hlasů mezi více stran. Díky tomu, že Reform UK získalo zhruba 14 % hlasů, Liberální demokraté 12 %, Zelení 7 % a jiné strany několik dalších procent, bohatě stačilo labouristům k pohodlné většině více než 63 % všech křesel v parlamentu pouhých 33,8 % hlasů. Labouristé získali většinu v Dolní sněmovně s nejmenším procentuálním ziskem v historii od druhé světové války. Poměr procent křesel ku procentu hlasů je dokonce historicky nejvyšší, tím pádem lze říci, že labouristé vytěžili z britského volebního systému maximum. Tyto volby jsou však příhodně nazývány jako nejméně reprezentativní. Právě zde  můžeme vidět výrazný rozdíl oproti poměrnému systému využívanému v mnohých jiných zemích Evropy.

Konzervativci zaznamenali zisk pouhých 121 křesel, což je jejich nejhorší výsledek za téměř 200letou historii jejich existence. Je však zajímavé, že nakonec získali 23,7 % hlasů, přestože průzkumy veřejného mínění ukazovaly na čísla nižší. Procentuální rozdíl mezi konzervativci a labouristy měl být dle průzkumů okolo 20 %, ale nakonec činil pouhých 10 %. Očividně se tedy na konci kampaně konzervativcům podařila jistá mobilizace voličů. Avšak i přes tento procentuální posun utrpěla nejúspěšnější britská strana drtivou porážku. Ztratila hlavně častými změnami předsedů a interním chaosem. Krásnou ilustrací je premiérství Liz Trussové, které netrvalo ani dva měsíce. Zpackaná daňová reforma a nekompetence vlády Liz Trussové vedla k nástupu Rishiho Sunaka, který se však potýkal s nálepkou premiéra, jenž nikým nebyl zvolen. Sunak totiž stranu nikdy nevedl do parlamentních voleb a v interních volbách o předsedu strany prohrál v roce 2022 právě s Liz Trussovou. Byl tedy považován za jakéhosi náhradníka, který dlouho nebyl ani první volbou vlastní strany. Bývalý ministr financí se ujal úřadu na podzim roku 2022 hned po rezignaci Liz Trussové. Nastoupil za obrovsky těžké situace – britská ekonomika byla v recesi, inflace atakovala maxima, migrační krize se stupňovala a preference konzervativců padaly volným pádem. Byla tam jistá snaha tyto problémy řešit, avšak řešení Sunaka se nesetkala s přílišnou podporou ve společnosti. Jisté kontroverze také před volbami vyvolalo schválení zákona o deportaci ilegálních migrantů do Rwandy, který mimochodem hned první den po jmenování premiérem Starmer zrušil. Nízká popularita Sunaka byla jednou z hlavních příčin prohry konzervativců, kteří od voleb roku 2019 ztratili téměř 20 procentních bodů a 252 křesel.

Na třetím místě v počtu získaných křesel skončili Liberální demokraté se 72 poslanci, což lze považovat za historický úspěch třetí strany v britském systému dvou stran. Naopak drtivou porážku zaznamenala Skotská národní strana s pouhými 9 křesly oproti 47 v předchozím volebním období. Labouristé využili personální krize Skotské národní strany a získali většinu křesel ve Skotsku.

Kuriózním případem voleb je obrovský nepoměr mezi získanými hlasy a křesly u pravicové strany Nigela Farage Reform UK. Tato strana získala více než 4 miliony hlasů, což představuje asi 14 % hlasů, avšak skončila pouze s 5 zástupci v Dolní sněmovně, což je méně než 1 % z celkového počtu 650 poslanců. U členů a voličů této strany se pochopitelně rozvířila debata o férovosti volebního systému, kde byla zdvižena námitka, že hlas elektorátu Reform UK není dostatečně zastoupen. Nic to však momentálně nezmění a Reform UK se bude muset spokojit s 5 křesly. Jejich rostoucí preference však ukazují na trend přesunu voličů od pravicové Konzervativní strany (v době členství Velké Británie v EU ve frakci ECR společně s ODS) k ještě pravicovější straně pod vedením výrazné osoby v podobě Nigela Farage.

Britské volby tedy přinesly relativně dlouho očekávaný a předvídaný výsledek, jež je nepochybně velkým úspěchem pro labouristy. Pohodlná většina dává Keiru Starmerovi prostor uvést svůj program do praxe a ukázat, zda je schopen splnit své předvolební sliby. Mezi klíčová témata bude nepochybně patřit britský Národní zdravotní systém (NHS), ilegální migrace, radikalizace uvnitř země či stav ekonomiky jako celku. Konzervativci mají příležitost ke konsolidaci sil, zvolení nového vedení a celkovému restartu. K tomu, aby mohli aspirovat na návrat k vládě, se musí vrátit na cestu kompetence a řádu jak vnitrostranicky, tak i ve vnější komunikaci. Je zde totiž stále rostoucí riziko další ztráty voličů ve prospěch Reform UK.

Vyšlo na webu Pravý břeh.