Petr Pavel a Petr Fiala (ODS) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Předseda české vlády Petr Fiala (ODS) napsal pro deník FORUM 24 článek, v němž hodnotí výsledek volby prezidenta republiky.
Česká politika byla ještě před necelými dvěma roky ovládána Milošem Zemanem a Andrejem Babišem. Jejich mocenský pakt ničil politickou kulturu, ohýbal ústavu a rozostřil prozápadní směřování naší země i její pověst. Vítězství Petra Pavla a výrazná porážka Andreje Babiše dovršily změnu, kterou jsme začali parlamentními volbami v říjnu 2021. Končí éra Miloše Zemana, a to bez přímého pokračovatele.
Je to možná i začátek konce Andreje Babiše v české politice. Utrpěl třetí porážku v řadě a prohrál vždy, když volby prohlásil za referendum o vládě nebo o sobě. Ale hlavně je to porážka populismu a jasné odmítnutí politického extremismu.
Populismus nemá zábrany
Populismus je nebezpečný v tom, že nezná hranice a nemá zábrany. Nevychází ze žádného hodnotového základu, nectí principy a nemá pevný program. Viděli jsme to dobře na politickém tažení Andreje Babiše českou politikou.
Nejprve se ve volbách 2013 stylizoval do role reprezentanta středových až pravicových voličů. Bylo to v době, kdy středopravicové strany byly oslabeny a zpochybněny vlastními chybami. Když Andrej Babiš zjistil, že strany v čele s ODS přežily jeho útok a že liberální voliči už nevěří jeho politice plné střetů zájmů, kličkování a chaosu, rozhodl se dobýt levou část politického spektra. To se mu podařilo. V politickém systému prakticky nahradil sociální demokracii a stal se hegemonem jeho levé části. Vyměnil program i voliče. Na rozdíl od ČSSD, která byla nekomunistickou levicovou a především demokratickou stranou, ale Andrej Babiš představuje riziko.
Ukázalo se to znovu naplno v prezidentské volbě, kde neváhal převzít rétoriku extrémních politických sil z obou krajů politického spektra, tedy SPD a komunistů. Populistický politik je připraven kdykoli překročit základní demokratická pravidla, pokud má pocit, že mu to přinese politické body. Pro svůj úspěch neváhá obětovat hodnoty a dobro vlastní země.
Porazit populismus není nikdy snadné. Nešlo by to bez toho, že většina společnosti rozpozná jeho nebezpečí. Nebylo by to možné, pokud by většina lidí nechtěla žít v zemi, kde se vyznávají základní principy demokracie a svobody. Nepodařilo by se to, pokud by občané sami nepreferovali slušnost a respekt k různým názorům.
Já navzdory skeptikům věřím občanům. Voliči umějí korigovat svá rozhodnutí a dlouhodobě se většina z nich rozhoduje racionálně. Na této důvěře je postavena i strategie, s níž se nám opakovaně podařilo populismus porazit.
Strategie důvěry a spolupráce
V české politice se populismus soustřeďuje především kolem jedné osoby. Miliardář Babiš dokázal neobvyklým způsobem koncentrovat moc. Spojil osobní moc ekonomickou s mediální mocí a s mocí politickou a to byl jeden z klíčových zdrojů jeho úspěchu. Snad i díky tomu působil trochu jako ta pověstná kobra, která svou oběť uhrane. Tak i část Babišových odpůrců vyjadřovala obdiv k efektivitě jeho metod a přisuzovala mu politickou neporazitelnost.
Abychom takto mocensky i psychologicky dobře vybavený populismus porazili, museli jsme udělat věci, které nejsou obvyklé. Situace vyžadovala, abychom měli nejen strategii a přesvědčení, ale také odvahu překonat stranické sobectví a i mnohé oprávněné stranickopolitické ambice. Na tomto základě vznikl projekt koalice středopravicových stran. Bylo mi jasné, že jedině volební spoluprací jsme schopni této obrovské koncentraci moci, která se neštítí žádných prostředků, čelit. Navíc je takové spojení vnitřně logické a překonává i nevýhody rozdělených středopravých stran vůči sjednocené levici.
Volební koalice „Spolu“ byla přesto dlouho zpochybňována a projekt se až do voleb netěšil velké důvěře analytiků a komentátorů. Podstatné však bylo, že jsme mu věřili my, jeho protagonisté. A hlavně mu uvěřili voliči. „Spolu“ dokázalo pro mnohé nečekaně porazit Andreje Babiše a změnilo politickou mapu v České republice. Se STAN a Piráty jsme vytvořili koaliční vládu, která úspěšně provádí tuto zemi těžkou krizí.
Další střet s populisty jsme zvládli v loňských komunálních a senátních volbách. Jako jedna z mála vládních formací v Evropě jsme dokázali v době nejtěžší energetické, bezpečnostní a ekonomické krize udržet svoje pozice a v senátních volbách jsme Babišovo hnutí jednoznačně porazili. Tyto volby byly důležité v tom, že se v nich populisté, tentokrát už ruku v ruce s extremisty, pokusili využít energetické krize a obav lidí z budoucnosti i existenčních problémů a udělali z nich referendum o vládě. Neuspěli.
Podobný pokus, ale v mnohem horší podobě, se odehrál v prezidentských volbách.
Občanští kandidáti a vítězství Petra Pavla
Andrej Babiš v prezidentské kampani přestal předstírat, že je demokratickým a prozápadně orientovaným politikem. Začal systematicky pracovat s lidským strachem, vášněmi, rozděloval společnost, neštítil se lží a podrazů, dokonce byl připraven i obětovat dobré jméno České republiky v zahraničí a znejišťovat naše spojence. Nic na tom nemění ani to, že opakovaně „bral zpátečku“, vysvětloval, omlouval se. V každém dalším vystoupení pak znovu překročil nějakou jinou hranici. S těmito škodami se budeme vyrovnávat ještě dlouho.
Strategie, kterou jsme přijali jako koalice „Spolu“ pro prezidentské volby, se ukázala správnou. Přestože byla mnohými kritizována a nebylo jednoduché ji prosadit ani dovnitř našich stran. Tím, že jsme nepostavili svého kandidáta, ale podpořili občanské kandidáty, jsme mimo jiné nedovolili z těchto prezidentských voleb udělat souboj o to, o čem nejsou – o ekonomickém směřování země, o vládní politice nebo o cenách energií.
Přitom Andrej Babiš se snažil znovu a znovu interpretovat prezidentské volby jako střet s vládou. V každé „superdebatě“ jsem byl třetím nepřítomným účastníkem. Bylo pro mě i obtížné zachovat mediální zdrženlivost, Babiš se mě neustále snažil vtáhnout do hry a soupeřit s vládou. Svým způsobem, tedy výmysly, zmatenými výroky a překrucováním skutečnosti. Dělal to tak kvůli taktice i svému naturelu, ale také proto, aby odvedl pozornost od smyslu prezidentských voleb a postavil občanské kandidáty a především Petra Pavla do role „vládních loutek“, kterými nejsou a nikdy nebyli.
Kandidáti, které jsme podporovali, protože nabízeli hodnoty a principy, jež požadujeme po hlavě státu, tedy Pavel Fischer, Danuše Nerudová a Petr Pavel, získali už v prvním kole přes 56 % hlasů. Voliči rozuměli naší strategii a pochopili i naše poselství, že mají sami rozhodnout, kterému z doporučovaných kandidátů dají svoji důvěru. Nakonec se silně přiklonili k Petru Pavlovi, i s ohledem na to, že v něm viděli člověka, který má nejlepší šanci porazit v druhém kole Andreje Babiše a přinést na Pražský hrad tolik potřebnou rozvahu, klid a důstojnost.
Drahoš je silnější než Babiš
Petr Pavel uštědřil ve druhém kole Andreji Babišovi krutou porážku. Dosud nikdo v přímé prezidentské volbě takto vysoko neprohrál. Nic na tom nemění ani pokusy hnutí ANO vydávat to za volební úspěch a „přepočítávat“ získané hlasy na parlamentní volby. Počet hlasů v těchto volbách neříká nic o volbách do poslanecké sněmovny. Stačí si připomenout rok 2013. V lednu Zeman zvítězil s podporou své SPO s 54,8 %, v říjnu získala SPO ve volbách do PS 1,51 %. A to poté, co Miloš Zeman volby vyhrál, což se o Andreji Babišovi rozhodně říct nedá.
Kdo tvrdí, že se hlasy z druhého kola prezidentských voleb dají prostě převést na hlasy pro ANO ve sněmovních volbách, tak si z nás buďto dělá legraci (to beru), nebo úplně ztratil smysl pro realitu. Podle této „logiky“ Jiří Drahoš, který v roce 2018 získal 2,7 milionu hlasů, reprezentoval v uplynulých 5 letech více občanů než celé hnutí ANO dohromady. Tak proč se k němu tak nechovali? Stejně tak můžeme tvrdit, že Jiří Drahoš porazil Andreje Babiše, protože 2,7 milionu je určitě více než 2,4 milionu hlasů. Zdá se vám ale takováto práce s čísly a výsledky věrohodná?
Porážka se přijímá těžce, navíc když už je třetí v řadě. Chápu to a jen tak lze vysvětlit interpretaci hnutí ANO, že z těchto voleb vyšlo posílené a jako největší politická síla, když přitom podle nich vítězný Petr Pavel byl „vládním kandidátem“. Logiku v tom opravdu nelze hledat, ale tou se populisté netrápí, jak nám názorně ukázala Babišova kampaň.
Pravda je jednoduchá: Andrej Babiš jasně prohrál, Petr Pavel drtivě vyhrál. Nebyl vládním kandidátem, kandidoval za sebe, ale přesvědčivě ztělesňoval hodnoty, které jsou dobré pro Českou republiku. Proto měl naši podporu, proto ho podporovali i naši voliči a proto mu dala hlas většina občanů naší země.
Ve volbách neprohrávají občané, jen politici
Babišovi se tak dlouho dařilo mimo jiné proto, že jeho nesmyslná tvrzení byla brána vážně i některými komentátory. Děje se to bohužel i po jeho porážce. Proto čteme příběh o tom, že větší část společnosti není po parlamentních volbách slyšena, že nyní dva miliony voličů Babiše nemají zastoupení, protože všechno řídí „pětikoalice“ apod.
Ve volbách nepohrávají občané, ale jen politici. V téměř všech demokratických volbách se vítěz opírá jen o menší část voličů. To je dáno redukčními mechanismy volebního systému a volební neúčastí. Motivace pro volbu jsou různé, a nelze proto tvrdit, že kdo volil poraženého kandidáta nebo stranu, je „vyloučen“. Stejně jako nelze dopředu říct, že voliči vítěze budou v budoucnu spokojeni. Často to tak nebývá. V demokracii nelze dělat rovnítko mezi politickou reprezentací a voliči. Ukáži to na příkladu. Tvrzení, že Babiš je populistický politik, je pravdivé, ale tvrzení, že Babišovi voliči jsou populisté, je naopak – i vzhledem k významu tohoto slova – nesmyslné. Vyloučeni nejsou voliči, ale od politické moci je odstaven Andrej Babiš a jeho hnutí.
Nejsem naivní a netrpím triumfalismem. Porážky populistů jsou důležité, ale jimi nezmizí z politické scény ani populismus, ani nebezpečí extremismu, ani Andrej Babiš. Disponuje stále svou obrovskou mocí, vybudoval si stranu vůdcovského typu a má fungující mediálně finanční mašinérii. Má taky vytrvalost, pracovitost a není možné ho podceňovat. Je to silný soupeř. Je jen na nás, zda dokážeme lidem v dalších letech nabízet dobrá řešení a přesvědčíme je, aby nám dali znovu svou důvěru.
Čeká nás hodně práce v nelehké době. Ale velmi nadějné je, že máme prezidenta, kterému více než na sobě záleží na hodnotách a této zemi. Že lidé odmítli chaos, lhaní a populismus, odmítli střet zájmů, oligarchizaci společnosti a polohu kdesi mezi Východem a Západem. Není to „nová totalita“, ale demokratické rozhodnutí lidu ve prospěch normální lidské, rozumné a slušné politiky. A to je dobře. Pro naši zemi a její dobrou budoucnost.
