Celé politické angažmá Andreje Babiše je založeno na jednom jediném principu. Koupit si každého, kdo se nechá. Od voličů, které stačí nakrmit nesplnitelnými sliby, až po známé osobnosti, kterým nevadí se vedle premiéra vyfotit a prohodit na jeho adresu několik vřelých slov. Navíc, když peníze nejdou z Babišovy kapsy, ale ze státního, je jednoduché „čarovat“. Nyní se však může leccos změnit.

Majitel hnutí ANO už stačil za své působení ve vládě, a to jako ministr financí, nebo jako premiér, „projíst“ peníze, které měly zůstat ušetřeny na horší časy. Ty se postupně budou dostavovat a náš státní rozpočet na ně nebude ani náhodou připraven. Každý Babišův slib voličům něco stojí a nepohybujeme se v tisícových položkách. Premiér totiž rád utrácí imaginární miliardy.

Třicet procent občanů, kteří jsou ochotni volit bývalého estébáka, který se neštítí nepřátelsky přebírat firmy a ničit tak životy jejich původních majitelů, logicky neseženete za pár drobných.

Musíte slíbit nepředstavitelné cifry a pokud možno vybrat skupiny, které jsou za to ochotny se odvděčit u volební urny. Především tedy důchodci, jimž finance slibuje každá vláda a nikdy to nedopadne tak, jak by si představovali. Babiš dokáže uspokojit nejen seniory, ale o své dobré duši přesvědčuje pomocí zdatné propagandy i učitele, zdravotní sestry a další zaměstnance, jejichž nízké platy kritizují politici napříč poslaneckou sněmovnou, i veřejnost.

Promo funguje skvěle, tu a tam na sociálních sítích Andreje Babiše zaúřadují najatí trollové, jejichž jediným úkolem je vynášet šikovného a makajícího premiéra do nebeských výšin.

A pomáhá to překvapivě dobře. Někteří lidé totiž i díky Facebooku a Twitteru podlehli iluzi, že premiér od brzkého rána do pozdního večera pilně pracuje pro naši zemi. Přitom Babiš „maká“ na svém byznysu, což mu občas přeruší nějaká ta povinnost, nebo tvorba selfíček se zahraničními politiky, jimž ještě nevadí se fotit s podvodníkem mezinárodních rozměrů.

Celá tato symbióza mezi Babišem a „jeho“ voliči má ovšem omezenou dobu trvanlivosti. Ta vyprší v momentě, kdy Alena Schillerová začne veřejnosti vysvětlovat, že pan premiér měl tak trochu velké oči. Nebude tak na to, či ono, musí se zvednout daně, ačkoliv se sliboval pravý opak a taky se bude zdražovat.

Až se těchto informací začne kumulovat přespříliš, „aňák“ začne uvažovat, zda se mu stále ještě vyplatí Babišovo hnutí volit. Pokud ne, během pár chvil změní politické preference a hlas věnuje nějakému dalšímu „dobrodějovi“, který naslibuje víc, než si troufne Andrej.

Šéfka státní kasy začíná občany postupně rmoutit, a tak je otázkou času, zda už se nyní najde někdo, kdo převezme rétoriku ministerského předsedy a začne výrazně slibovat, že dokáže naplnit očekávání těch, kteří ve smyslu „něco za něco“ poděkují hlasem.

Tito lidé neřeší audity Evropské komise, Čapí hnízdo, uneseného syna, ohrožení demokracie, nebo autoritářský režim. Tito lidé chtějí něco dostat a nezajímá je, kde se na to vezmou peníze. Jak vyslyšeli píšťalu Andreje Babiše, vyslyší i další slibotechny. Dokud se nezačnou zajímat nejen o sebe, ale i o to, jak si žijeme všichni společně, nemůžeme čekat, že populisté s radikály začnou ztrácet podporu.