Bude to drsný rok, do voleb je dost dlouho a ta pravá řežba ještě ani nezačala. Kdekdo je zklamaný a naštvaný, spousta lidí se zapřísahá, že volit nebude. To by byla ta největší chyba. Platí totiž, že „kdo nevolí, není Čech!“ Kdo nevolí, dává část svého hlasu ve skutečnosti každému z ostatních. Jenže pro koho se rozhodnout? Komu dát celý hlas, aby se na něm nepřiživil někdo, koho nechci?

Předvolební „charm offensive“ politických stran začala. Političtí lídři, šíbři a podnikatelé to nemají lehké. Každý z nich má na kontě pár nevynucených chyb, zatímco kvalitních nebo aspoň esteticky zajímavých počinů se nedostává. Plachý volič těká a neví. Je na tom už tak, že nehledá toho nejlepšího, ale takového, který jej štve nejméně. Obvyklým důsledkem pak bývá chabá účast při volbách, „vítězové“ s mizivým koaličním potenciálem a jejich směšná pýcha na dosažený výsledek.

Hlavní hráči – zdráhám se použít slovo „velcí“ – rádi mluví o svém charakteru a svých charakteristikách. Vzletnými slovy zdůrazňují své kvality, aby tím zhoršili rating protivníků. Známé tváře, sliby, koblihy, návštěvy měst a obcí, polévky a barevné balonky, to je jen divadlo, rituální část přípravy na volby. Programy – pokud je strany mají – jsou důležitější, ale ještě větší vypovídací schopnost má publikum, na které je show zaměřena.

Jsou strany, které mají svou cílovou skupinu poměrně dobře vymezenou. Zpravidla to jsou radikální seskupení od krajní levice po krajní pravici. Některá jsou obskurní, jiná si hrají s ohněm a je jich jen několik, jež mají schopnost oslovit i někoho jiného než hrstku skalních. To jsou například Úsvit, fanklub T. Okamury, Zelení nebo Piráti. Gigantem mezi nimi je KSČM. Předseda ČSSD jí předložil zdánlivě lákavé vnadidlo, ale soudruzi zásadově odolali a bohudíky zůstanou tam, kde jsou. Kéž jim to vydrží co nejdéle.

Silnější strany mají několik společných charakteristik – jsou více či méně proevropské, chtějí prosperující občany v prosperujícím státě a slovy urputně bojují za demokracii. Rozdíly mezi nimi spočívají v metodách, jež hodlají použít a s nimiž už občané mají vlastní zkušenost. Odtud pak pramení selská opatrnost většiny voličů a lehce fanatický zápal některých.

Největším z hlavních hráčů je ČSSD. Její hlavní metodou je rozdávání peněz jedněch do kapes druhých, v obou případech hezky solidárně. Je to metoda, kterou jsme jako kluci vyjadřovali výrokem „Co je tvoje, to je moje. A co je moje, do toho ti nic není.“ Strana je v krizi, její vedení je zoufalé a sahá k zoufalým krokům. Svými vějičkami (přizvání KSČM k vládní spolupráci nebo návrh brutálního zdražení práce kvalifikovaných zaměstnanců prostřednictvím progresivní daně z příjmu) se neobrací na všechny voliče, ale na údajných „90 %, kterým to prospěje“. Ne náhodou to zní jako oněch prezidentových „dolních deset milionů“. Ve skutečnosti totiž jak ČSSD, tak prezidentovi stačí kolem 30 % odevzdaných hlasů. V daném případě především těch, kteří jsou naštvaní, závistiví a zapšklí. Je to racionální přístup, protože velikost a složení této skupiny se v podstatě nemění, je snadné ji mobilizovat a má předem jasno o tom, kdo je její nepřítel. Nezávidím těm, kdo chtějí ČSSD volit a nemají výše zmíněné charakteristiky.

Nelevicové strany nabízejí trochu jiný obraz, ale také v pochmurných barvách. Křesťanští demokraté se domluvili se Starosty a s pomocí boží jim to snad vyjde. Svému stabilnímu elektorátu nemusí slibovat nic nového, stačí držet směr a tempo. Sice nemají významný růstový potenciál, ale také se nemusí obávat náhlých ztrát.

Ve stínu se zatím pohybují dvě seskupení, o kterých toho moc nevíme – jedni jsou prý realisté, ti druzí chtějí oživit étos ODA, ale chtějí být také podstatně pragmatičtější. Uvidíme.

Dvě proklamativně pravicové strany, ODS a TOP 09, jsou v dramatické situaci. Usilují zdánlivě o stejné voliče, ale není to tak úplně pravda. TOP 09 se drží zuby nehty, ale nahradit uvadající šarm svého vůdce zatím nedokázala. Na proevropskou orientaci se snaží udržet a získat mladé liberální voliče. Může se to podařit, ale bude to ještě napínavé.

ODS prošla se ctí tříletou karanténou a obnovou po pádu, který jí způsobili její vlastní vůdci. Nabízí solidní program, nabízí i řadu zajímavých osobností, ale pořád to nějak není ono. Středopravicový volič je opatrný, není snadné získat zpět jeho důvěru a udržet si ji. Další zklamání by asi bylo fatální. Co s důvěrou potenciálních voličů udělají krajské holporty s anonisty nebo otevření náruče populistickému navrátilci, to se teprve uvidí.

Kometa naší politické scény, Hnutí ANO, je v pohybu, jenom nevíme, jestli ještě stoupá nebo už je na sestupné trajektorii. Nemá program, a i když jeho voličů je dost, ještě to není tolik, kolik by si Šéf asi představoval. Frankenstein české politiky se v ní chová stejně jako ve svém podnikání. Kupuje všechno, co je zrovna k mání. Připomíná tím trochu Warrena Buffetta, jenž o sobě říká, že jen sbírá vajgly, v nichž zůstalo aspoň pár šluků. U nás totiž všechny „tradičné politické strany“ za sebou nechávají celé závěje „vajglů“ – zklamaných voličů. Snad už pochopily, že to jsou ony samy, kdo svého hlavního konkurenta krmí. Pokud s tím nepřestanou, spolkne je nakonec také.