Robert Guttmann v ulicích Starého Města pražského za protektorátních časů (1941) FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
Výrazná osobnost předválečné židovské Prahy, nekonvenční umělec a nezařaditelný malíř. Světoběžník Robert Guttmann, který prý „patřil k Praze jako Karlův most, Golem, Kampa či apoštolové na Staroměstském orloji“, zachytil ve svých obrazech kouzlo mizejícího světa. Ten jeho skončil za druhé světové války v lodžském ghettu.
„Pouze ti, kteří přijdou po nás, ocení správně tvůrce děl, kterým se namnoze z hlouposti a ignorantství nerozumělo, nebo rozumět nechtělo. Volnou cestu odvážným!“ (Robert Guttmann, 1932)
„Mistr naivního malířství“, svérázný židovský malíř Robert Guttmann (1880–1942), přišel na svět 20. dubna 1880 v Sušici. Rodina Adelheid a Emanuela Guttmannových nebyla právě z nejmenších. „Moji rodiče měli dvanáct dětí, mezi nimiž byla také dvojčata,“ vzpomínal později Robert. „Kolikáté dítě jsem byl, to nevím přesně, snad šesté nebo sedmé.“
České prostředí formovalo chlapce už od dětství, společně se sourozenci navštěvoval českou obecnou školu v Plané nad Lužnicí, němčinu a hebrejštinu se učil doma. Následovala českobudějovická reálka, kde se však Robert příliš neohřál – třídní profesor nehodlal tolerovat své karikatury na školní tabuli.
Roku 1895 se celá rodina stěhuje do Prahy, kde dle otcova přání začíná Guttmann navštěvovat Bergmannovu obchodní školu. V Robertovi však kromě odbojníka dřímá i umělecká duše, láska k potulkám a přírodě, však si také vyslouží přezdívku „vesnický poeta“.
Předurčená kupecká dráha jej příliš neláká. V Praze je přece tolik zajímavých možností! Mladík neví, čemu dát dříve přednost – sportu, malování nebo snad zpěvu?
Vážně přemýšlí, že by se stal kantorem v synagoze. Pustí se do sportování i do studia malířství. Soukromá škola krajinomalby profesora Aloise Kirniga, fungující v Praze už od šedesátých let 19. století, zdá se být tou pravou. Však tu také vydrží dobré tři roky. I pan profesor Kirnig rád cestuje, přičemž inspiraci pro své krajinky získává nejen v dramatických alpských údolích Rakouska či Itálie, ale rovněž v českých zemích, staré Praze a jejím okolí (Šárka, Troja, Veltrusy apod.).
Guttmann a sionismus
Opravdovou srdeční záležitostí se však pro mladíka z židovského prostředí stává nově se formující sionismus. Nadšený Robert navštěvuje přednášky studentského spolku Makkabi, shání dostupnou literaturu, „zhltne“ Herzlův Židovský stát ještě v roce jeho vydání (1896). Ve stěžejním díle sionismu s podtitulem Pokus o moderní řešení židovské otázky nastiňuje „duchovní otec státu Izrael“, právník a novinář Theodor Herzl (1860–1904) možnosti vytvoření samostatného židovského státu. Svou knihu píše budapešťský rodák, někdejší propagátor důsledné asimilace Židů, až po výbuchu antisemitismu při tzv. Dreyfusově aféře, po které radikálně mění původní názory.
Ve dnech 29. – 31. srpna 1897 se ve švýcarské Basileji konal první sionistický kongres. Robert samozřejmě nesměl chybět. „Mám-li shrnout závěry kongresu v Basileji jednou větou“, zapíše si později do deníku Theodor Herzl, „zněla by: v Basileji jsem založil židovský stát… Možná za pět, ale jistě za padesát let zde nějaký bude“, dodává prorocky.
Cestu do Basileje si Guttmann hradí prodejem vlastních obrázků. Jde pěšky. „Byl to závratný pochod, extáze! Bylo mi tehdy 17 let, pochod trval čtrnáct a půl týdne; něco peněz jsem měl s sebou, mimo to jsem cestou prodával vlastnoručně malované pohlednice, převážně vlastní karikatury…”
Pro zajímavost – některé z pozdějších kongresů se konaly také v Československu: 12. a 13. sionistický kongres (1921 a 1923) v Karlových Varech, 18. kongres, proběhnuvší v Praze roku 1933, řešil Hitlerův mocenský vzestup spolu s novými antisemitskými nařízeními německé vlády.
Guttmann se ovšem nespokojil s kongresem jediným a v následujících letech navštívil mnoho dalších. Procestoval tak, a to většinou „po svých“, téměř celou západní Evropu – Německo, Švýcarsko, Nizozemsko, Francii, Velkou Británii, samozřejmě Rakousko. V letních měsících křižoval republiku od západu až na východ, navštěvoval židovské komunity s rázovitými štetly na Slovensku i Podkarpatské Rusi. Ještě v jedenapadesáti letech vyrazil nezdolný poutník na velkou cestu po Francii, Nizozemsku a Belgii.
Pražský bohém, malíř a cestovatel
Guttmannovo nadšení poněkud utlumí pražští Židé, kteří nesou jeho extravagantní osobnost poněkud těžce, a dokonce mu zakazují veřejně se hlásit k sionistickému hnutí: „Pražští sionisté mne nutili, abych odložil svůj odznak, protože se báli, že můj zjev poškozuje vážnost sionismu.“
Zklamaný Guttmann se tedy více soustředí na umění: „V důsledku osobní animosity a antipatií sionistických kruhů proti mně jsem se potom začal intenzívněji zabývat malováním.” To se mu nakonec stane jak zdrojem obživy, tak hlavním životním posláním.
Nejen mezi pražskými sionisty ovšem vzbuzovala Guttmannova osobnost rozruch. Nekonvenční umělec byl skutečně nepřehlédnutelnou postavou a vděčným námětem nejednoho z pražských časopisů či novin.
Karel Čapek píše roku 1933 z 18. sionistického kongresu v Praze: „Pražáci znají tu trochu potřeštěnou figurku s podivuhodně vysedlou bradou a habsburským dolním pyskem, s velikánskou sionistickou hvězdou v knoflíkové dírce, sem tam s nějakým papírovým řádem na prsou, s vlající kravatou, figurku groteskně spěchající po ulici.“ Zapomněl ještě na elegantní zelenou mašli pod bradou.
Sám Guttmann je přes permanentní nedostatek financí se svým životem spokojen: „Byl jsem vždycky samorost a nechtěl jsem uznávat autority a nechat se někým ovlivňovat.“ Věnuje se tomu, co ho baví, mnoho času tráví milovaným putováním: „Jsem absolutně nezávislý a šťasten, že jsem unikl školskému mistrování a že se mohu svobodně vyžít a vyzuřit!“ Kromě kritiků má své příznivce i mecenáše, kteří mu pomáhají, například dr. Josefa Poláka, ředitele Východoslovenského muzea v Košicích.
Od roku 1903 si Guttmann vede cestovní deníky, nejen z důvodu dokumentace svých četných cest, ale jednoduše i proto, aby mu lidé věřili, že vzdálená místa skutečně navštívil a s nejednou významnou osobností se opravdu potkal. Schraňuje jízdenky, autogramy, lístky ze světových galerií. A fotografuje, což se mu hodí pro občas publikované články.
Ani politické dění není sušickému rodákovi cizí. Již počátkem 20. století se zapojuje do pacifistického hnutí Berty Suttnerové. Obdivuje Masarykovu osobnost, ideály a odvahu ještě dříve, než se TGM stane prvním československým prezidentem. Masarykovi věnuje též soubor svých děl a k poctě zemřelé Charlotty Masarykové podnikne pěší pouť do Lán k jejímu hrobu.
O dílo svérázného umělce je sice zájem i za Guttmannova života, ale spíše z důvodu jeho raritní osobnosti. Autor odmítá jakékoliv napodobování: „Byl jsem odjakživa stále na celé čáře opozičník.“ Jeho umění je stejně nekonvenční a zvláštní jako on sám. Ačkoliv obrázků a kreseb, stvořených často na ulici a prodaných za pár drobných, vytvořil Robert Guttmann desítky až stovky, příliš se jich nedochovalo, snad vyjma posledních, malovaných za okupace v malířově podkrovním útočišti.
Guttmann v osamění vzpomínal na šťastnější roky. Magický svět židovských štetlů, zbožných Židů modlících se v synagogách, útěšné obrázky rodinných svátků a oslav umožní okouzlenému divákovi i dnes nahlédnout do navždy zmizelého světa.
První souborná výstava asi čtyřicítky Guttmannových olejomaleb, pastelů a akvarelů proběhla v Praze na Karlově náměstí v nakladatelství Monopol v říjnu 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku Československé republiky.
Druhou, a za jeho života poslední, uspořádal k autorovým padesátinám o dva roky později knihkupec a fotograf Zikmund Reach v pražském antikvariátu ve Skořepce čp. 9. Nezdolný Guttmann plánuje další, té se už ale nedočká.
Teprve posmrtně uspořádalo Židovské muzeum v Praze roku 1966 soubornou výstavu jeho děl. Kromě toho se Guttmannova tvorba objevila na Trienále naivního umění v Bratislavě a na výstavě Naivní umění v Československu v šedesátých letech. Působivé reprodukce Guttmannových obrazů byly rovněž doprovodem k povídkám židovských autorů v antologii „Rozinky a mandle – Výbor z jidiš povídek“, vydané roku 1968 nakladatelstvím Odeon.
Guttmann byl sice bohémského založení, nicméně když zrovna nebyl na cestách či nepobýval v některém z lázeňských středisek, měl problémy s bydlením. Nevlastnil ateliér ani byt, takže se musel tísnit v pronajatém pokoji se dvěma dalšími lidmi. Trn z paty mu posléze vytrhla pražská židovská obec, která svému svéráznému členovi poskytla ubytování v mansardě Lämmelova nadačního domu v ulici Na Bojišti. Spokojený Guttmann už nemusel malovat po ulicích a lokálech, a nové útočiště rychle zaplnil obrazy, fotografiemi, deníky i výstřižky z novin a časopisů.
Z milované Prahy do lodžského ghetta
Malířův svět se zhroutil s nástupem nacismu a s okupací. Člověku zvyklému putovat po celé Evropě a potkávat množství zajímavých lidí zbyla nakonec jediná pražská kavárna. Café Aschermann v Dlouhé ulici byla jednou z posledních, kam měli občané židovského původu povolen přístup.
Od konce dvacátých let 20. století fungoval na adrese dnešního klubu Roxy biograf, restaurace, taneční sál i tělocvična. Sídlilo zde Židovské komorní divadlo a pravidelně se tu scházela uzavřená komunita neslyšících Židů. Tady či v podkrovním pokojíku mezi vzpomínkami na šťastnější doby tráví nakonec bývalý světoběžník čas, který mu zbývá. Maluje poslední zářivě barevné obrazy. Jako jedny z mála se dochovají. Své útočiště nedobrovolně opouští 16. října 1941 s prvním židovským transportem, směřujícím do lodžského ghetta.
„Hned mezi prvními nastupoval do transportu malíř Robert Guttmann,“ zachytil spisovatel Norbert Frýd poslední setkání s naivistickým malířem. „Na seřadiště teď přišel se slohou ošuntělého kreslicího papíru pod paží, nejinak než za dob, kdy šnoroval po nočních kavárnách. Navíc si nesl jediné zavazadlo, starou krabici od bot převázanou špagátem. Byl tedy doopravdy mešuge? Nebo tady šlo o složitou, až do všech konsekvencí prováděnou bohémskou revoltu? Nevím. Ale když jsem mu na rozloučenou podával ruku, hleděl z jeho plaše usměvavých očí – na to bych přísahal – plně příčetný smutek obětovaného člověka. Věděl o jatkách.“
Polská Lodž, dle německého generála a předního nacisty Karla Litzmanna přejmenovaná na Litzmannstadt, byla před válkou se svými 34 % židovské populace důležitým centrem židovské kultury. Ze severní části města vytvořili nacisté v únoru 1940 židovské ghetto o ploše okolo 4 km2, kam stlačili 164 000 místních obyvatel židovského původu. Desítky tisíc dalších, také několik tisíc Romů a Sintů z rakouského Burgenlandu, přibyly v dalších letech z celé Evropy. Následkem podvýživy, nemocí a zimy zemřelo přímo v ghettu přes dvacet procent lidí, další byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech Chelmno a Osvětim.
Z Protektorátu Čechy a Morava dorazilo do Lodže během října a listopadu 1941 pět transportů po tisícovce osob. Konce války se dožilo pouhých 276. Nejdéle existující ghetto na polském území, jímž rovněž prošly dvě sestry Franze Kafky Gabriela a Valerie či muzikolog Pavel Eckstein, bylo po čtyřleté existenci zlikvidováno. Od roku 2001 mají v Lodži zahynuvší čeští Židé pamětní desku na místním židovském hřbitově.
V ghettu propadl Robert Guttmann naprosté apatii a už jen živořil. Nemluvil a svíral v podpaží své malířské desky, které prý vůbec nedal z ruky. Po pěti měsících v nelidském prostředí 14. března 1942 zemřel zestárlý „stoupenec akurátní moderny“ hlady a vyčerpáním.
Jméno bohéma, světoběžníka a naivistického umělce Roberta Guttmanna dnes nese galerie na pražském Josefově. Židovské muzeum v Praze ji na adrese U Staré školy 153/3 otevřelo roku 2001 expozicí věnovanou Guttmannově osobě, dochované tvorbě, fotografiím, článkům a vzpomínkám přátel.
Následnou výstavu z roku 2019 pojmenovali její tvůrci Pražský poutník. Milovník matičky Prahy a neúnavný obhájce práva na vlastní tvůrčí názor i projev by byl jistě potěšen. Vždyť jeho životním heslem bylo: „Volnou cestu odvážným!”
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
